Mateřství Helceletovou nabíjí. Nevadí jí málo spánku, velká prsa si užívá

Nyní je jí osmatřicet a vyhlíží, kdy dodatečně dostane stříbro z halového světového šampionátu z roku 2010 ze štafety. Na individuální zlato z mistrovství Evropy 2012 si musela také počkat. „Medaili mám sice doma, ale bez české hymny to nebylo ono,“ přiznává.

Ale než se dostala k překážkám, vyzkoušela spoustu dalších atletických disciplín. Začínala coby dálkařka, poté přešla k víceboji, ten jí však k srdci nepřirostl. „Nešel mi hod oštěpem, bála jsem skákat do výšky. Trpěla jsem,“ líčí. Přes hladkou čtvrtku se tedy postupně propracovala ke své nejoblíbenější - a zároveň nejúspěšnější - disciplíně.

Trochu ji mrzí, že nejvýznamněji se do paměti českých sportovních fanoušků zapsala coby Rosolová, manželka tenisty. „Vlastně ani nevím, proč jsem se po rozvodu s Lukášem nevrátila zpět k rodnému příjmení Ščerbová. A podruhé jsem se provdala až po kariéře. Aspoň jsem tu dodatečnou medaili dostala už jako Helceletová,“ usmívá se.

Její současný manžel je rovněž bývalým atletem, v desetiboji startoval na hrách v Riu v roce 2016, kde se Helceletová proháněla nad překážkami. A když plánoval svůj poslední start na velké akci na loňském evropském šampionátu v Římě, měla partnerka jeho závod komentovat coby expertka České televize.

Jenže desetiboj nakonec proběhl bez Helceleta, který se na poslední chvíli odhlásil kvůli nemoci. „Bylo mi to strašně líto, nesla jsem to těžce,“ vykládá Helceletová. „Nicméně závod už jsem odkomentovala úplně v pohodě.“

Zvyká si, že mediálně je trochu v manželově stínu. Helceleta zdobí majestátní knír, díky němuž je snadno zapamatovatelný. „Kamkoliv přijde, každý ho pozná. Já mám víc medailí a neštěkne po mně ani pes, zato on má ten knír,“ směje se. Její návrh, aby vizáž změnil, neprošel. „Ale aspoň si nenechal narůst dlouhé vlasy, to bych nepřekousla,“ doplňuje rodačka z Karviné.

Společně vychovávají dcery Evelin a Anastasii. Helceletová je nyní opět těhotná, což oznámila krátce po natočení pořadu. Role matky jí vyhovuje, v páru je tou přísnější. Zároveň ji těší, že sport už manžela tak časově nevytěžuje. „Když stále aktivně sportoval, spával v jiném pokoji. Kolikrát přišel, bylo uklizeno a navařeno a věděla jsem, že musím fungovat, aby měl komfort a mohl závodit dál,“ popisuje.

Nadchlo ji, jak ji první těhotenství po fyzické stránce dočasně změnilo. „Získala jsem ženské tvary, které jsem neměla, když jsem běhala. Užívala jsem si, že jsem konečně měla velká prsa. Tělo má výbornou paměť a váha šla dolů sama. Po druhém porodu to bylo těžší, už jsem byla starší. Musela jsem si začít hlídat stravu a hýbat se. Ale stačí mi málo, aby se tělo nastartovalo. Navíc mi vůbec nevadilo, že jsem spala jen tři hodiny denně,“ podotýká Helceletová, která se snaží mateřské radosti a povinnosti kloubit s pořádáním příměstských táborů pro děti.

„Loni jsme na kempech měli sedm stovek dětí po celé republice. Sama vedu kroužek dvaceti dětí a občas si říkám, že už je to přes čáru. Asi si na sebe ráda šiju bič,“ krčí rameny.

Zároveň pozoruje, že nová generace už nemá ke sportu takový vztah, jako měla třeba ona sama. „Malí sportovci neumějí makat jako my. Mají komfortní zónu, z níž se většině nechce vystoupit. Raději budou sedět u televize a koukat do mobilů. Celkově je ta generace jiná. Vidím to i u našich mladých trenérů. Nechceme, aby nám ráno zavolali, že se jim nechce a nepřijdou. Svět je jiný,“ říká v Ženském podání.

Sama ovšem své potomstvo do sportu tlačit nehodlá, natož pak do profesionální kariéry, u níž si z vlastní zkušenosti dobře uvědomuje, že má omezenou trvanlivost. „Ať se pohybem baví. Dcery nedělají sport, kde by musely závodit. Nechci, aby musely chodit pětkrát týdně na trénink. Ať si raději lezou po stromech na ulici a užívají si. Nechávám na nich, jakým směrem půjdou,“ vysvětluje.