Chůze jako lev, zapomenout na minulý míč a dýchat. Jak mentální kouč učí Lehečku vyhrávat

Kdy jste začali spolupracovat?

Před necelými pěti lety. Tenisový trenér Dušan Hajátko byl na mé přednášce a říkal, že má jednoho výborného kluka, který je mladý a je to šílený talent. Potkali jsme se. Jirka je stejně jako já kluk z vesnice, pochází ze skromných poměrů a mě tito lidé fascinují. Je to dříč, maká na sobě. Ví, co chce a opravdu miluje tenis. Je pro něj vším. Má talent, ale taky skvělé geny, díky kterým má v 21 letech výtečnou muskulaturu. Na té pracuje s Radkem Štěpánkem, což je jeho kondiční trenér, avšak jde jen o shodu jmen s bývalým tenistou. Nicméně jsme výborný tým.

Kdo ho vedle vás tvoří?

Jeho trenérem je Michal Navrátil. Pak je tu Pierre, Jirkův manažer, který už se delší dobu pohybuje na turnajích ATP. A i když ještě nebyl Jirka nahoře, tak mu domlouval tréninky a tréninkové zápasy s top hráči světa. Potkal se s Djokovičem a viděl, že on i další jsou dobří, ale nejsou to nadlidi. V hlavě se to pak rázem začne srovnávat, protože si uvědomí, že může trénovat i hrát s nejlepšími. Znám to z vlastní zkušenosti, když jsem cestoval s Billem Gatesem (Mühlfait je bývalý šéf evropského Microsoftu), tehdy nejbohatším člověkem světa, a on se mě na něco vyptával. Díky tomu jsem se přestál bát ostatních. Měl jsem respekt, ale nebál jsem se. To je i u sportovců důležité.

U tenisu je hlava klíčová, že?

To jsou mentální šachy a není to sport pro každého. Dominik Hrbatý, slovenský tenista a můj dobrý kamarád, mi vždycky říkal: Janko, tenis je sport lůzrů. Na startu jich je 128 a vyhraje jen jeden. I ti nejlepší často prohrávají, na což musí být člověk připraven. Ve fotbale, když vedete 5:0, tak se to většinou dá dohrát. V tenise to může být 6:0, 5:0 a 40:0 a stejně to nemusí stačit. Navíc musí člověk spoléhat sám na sebe. Je to mentálně velmi těžký sport. Co umí světoví hráči je, že okamžitě vytlačí minulý míč z hlavy, ať ho vyhráli, nebo prohráli. Protože když přemýšlíte o minulosti, tak se nemůžete koncentrovat.

To je problém?

Ano, mozek předvídá na základě toho, co máte natrénováno. Představte si situaci, že je Lehečka na returnu a jeho smysly, v tomto případě oči, si míč, který na něj letí určitou rychlostí a má rotaci, vyfotí. Pokud je Lehečka koncentrovaný „tady a teď, tak se z mozku vytáhne jiná „fotka", která se spáruje s realitou a řekne mu, aby udělal tohle a tohle. Pokud ale není v přítomném okamžiku, tak úder zkazí. Trenér současné světové jedničky Alcaraze říká, že on umí vytlačit z mysli minulý míč, jako kdyby se to stalo před 20 lety. Na tom my s Jirkou pracujeme.

Prozradíte jak?

Klíčové je, abyste podával optimální výkony pod velkým tlakem. Když to tam padá, tak to umí každý trouba. Jirka v neděli prohrál první set a Félix (Auger-Aliassime) mu tam solil další a další esa. Jirka to ale nevzdal. Proč? První věcí je tělo. Učím Jirku, aby po kurtu chodil jako lev. Měl vysoko ramena. Protože první řečí nebyla ta mluvená, ale řeč těla. Ohnutá ramena, pohled do země máme zafixované jako poraženecké gesto. V těle se rázem začne generovat kortizol, což je stresový hormon a vy se nesoustředíte. Naopak když stojím rovně, koukám se před sebe, tak do 20 vteřin jde testosteron nahoru o 20 procent a kortizol o 25 procent dolů. Je tak o jednu třetinu větší šance, že budete riskovat. Jirka to zvládá. Jen se podívejte, jak chodí, když prohrává.

Co další je nutné zvládat?

Dech. Ten je taky vždycky teď a tady. Když je člověk nervózní, tak dýchá nahoře a zasekne se bránice. To je signál pro hlavu, že něco není v pořádku. Že jsou tady „lvi a tygři". Stres je prostě odjakživa příprava na boj či útěk. Je nutné dýchat tak, abyste rozhýbali bránici. A pak je tu mysl, která často bloudí. Psychologové říkají, že až 60 procent času přemýšlíme o blbostech. Mysl je tedy nutné připoutat k tělu či dechu. Když stojím třeba na returnu, tak se soustředit, jak se nohy dotýkají povrchu. Na tom Jirka hodně zapracoval. A čtvrtou věcí je schopnost zapomínat ten minulý míč. Přijmout to, co se stalo. Řada hráčů se vzteká, že zahráli aut, že dostali eso, ale to už je odehrané. Je to pryč.

Ale emoce ke sportu patří.

Ano. Hodně lidí si myslí, že když se vám daří, je potřeba se dál povzbuzovat. V pořádku, ale když se vám daří, tak se o to matka příroda postará sama, protože se vám vylučuje endorfin, dopamin, zkrátka jsme v pohodě. Ale nejvíc se člověk musí povzbuzovat, když se nedaří. Jedno skóre je na tabuli, ale to neznamená, že si nemůžete namíchat jiný hormonální koktejl v hlavě a pak to přerazíte. Vzpomeňte na Djokoviče, jak prohrával na French Open 2021 s Nadalem 0:5, ale chodil tam jako lev. Z výrazu šampiona a jeho těla se totiž nepozná, jaké je skóre. Šampion se cítí jako vítěz, i když prohrává.

A Jiří Lehečka to na Australian Open zatím plní, že?

Když v neděli vedl 2:1 na sety, psal jsem Michalu Navrátilovi, že teď to bude jen o jeho lásce k tenisu. Když se ten hráč připoutá k výkonu a jde jeden míč za druhým, když má emoční pouto, je to to nejlepší. To zažívá i Jarda Jágr, u něhož to v 51 letech není o žádných pohárech, ale o lásce k tomu procesu. Byl to v neděli těžký zápas, ale Jirka to zvládl tenisově, fyzicky i mentálně.

Přitom prohrál první sadu, později dvakrát přišel tiebreak.

A ty hrál mistrovsky. My měli spolu online sezení minulou sobotu, jinak si nahráváme zprávy přes WhatsApp, ve kterých mu říkám, v jakém rozpoložení by měl jít do zápasu a co se asi bude odehrávat v hlavě toho druhého hráče. A řekl jsem mu, že Félix je favorit, že se bude kvůli tomu cítit pod tlakem. Ať je v klidu, že je to jeho velká výhoda. Když máte v hlavě já musím, zatímco ten druhý já můžu, je to bonus. A taky, ať se na to podívá jako na celek, že došel mezi šestnáct nejlepších, tak ať jde, tvrdě bojuje a užije si svůj výkon. Víte, když jste na kurtu čtyři hodiny, tak spotřebujete šíleně moc mentální energie. Je důležité ji umět šetřit. Když třeba měníte strany, na minutu úplně zapomenout, že jste na Australian Open. Je to těžké, ale Jirkovi se to daří. I proto myslím, že jsme ještě neřekli poslední slovo.

V tenise jsou pro hráče klíčové milníky. Jak moc ho současný úspěch posune?

Určitě hodně. On není rychlokvaška, že by vyskočil a něco vyhrál. Mělo to u něj evoluci. Uspěl loni v Rotterdamu (na turnaji ATP došel do semifinále), byl ve finále Masters mladých hráčů. A jak jsem říkal, poznává, že Djokovič a spol. nejsou nadlidi. Jde o to nebát se. Protože strach je něco jiného než respekt. Americká námořní pěchota kdysi udělala pokus při totožné situaci – jedno družstvo dostalo informaci, že je čeká hrozba, druhému naopak řekli, že to bude výzva. U toho prvního šel výkon dolů a hormonální testy u nich prokázaly hodně kortizonu, neboť byli vystresovaní z hrozby. Ti, u kterých to byla výzva, naopak díky testosteronu podávali lepší výkon. Zkrátka každé slovo, každá věta, kterou si osobně říkáme, má velkou váhu. A nejvíce mluvíme sami se sebou. Proto jakékoliv hodnocení během zápasu vede k chybám, protože pak nejste onom v přítomném okamžiku.

Mluvil jste o celém týmu, který je kolem Jiřího Lehečky. Jak moc už je tenis týmový sport?

Je to servisní tým, jsme Jirkovy prodloužené ruce, nohy a v mém případě hlava. Nyní chceme hodně zapracovat na datových analýzách, protože ty jsou ve sportu nesmírně důležité, v tenise obzvlášť. Díky nim pak soupeře přečtete. Víte, že servíruje do těla, kdy dává zatáčku, jak často chodí na síť.