Článek
Vybavíte si, jak vás tehdy fanoušci štvali?
My jsme byly všechny rády, že sem Martinu pustili, konečně se podívá domů a v klidu se setká se svou rodinou. Ale to finále bylo těžké. Všichni diváci byli proti režimu a fandili jí. A my jsme na to nebyly psychicky připravené. Já jsem tady taky vyrůstala, taky jsem tu měla české trenéry. Ale volnost jsem měla právě díky Martině. Pro mě byly dveře otevřené víc. Režim věděl, že když mi nedají svobodu, tak uteču taky. V tomhle zápase to ale bylo takové trošku napjaté.
Jste ráda, že Štvanice po letech zase ožívá?
Mám hlavně radost z toho, že tu máme takové hráče, co vyšli z této země. Ten turnaj si Česko zaslouží. Na Spartě je to moc malé, takže je velice dobré, že to přesunuli sem na Štvanici. I více lidí má možnost vidět naše a cizí hráčky. Když se ale podívám na ten pavouk, tak je to Češka, Češka, Češka…
To ale bylo letos i ve Wimbledonu.
Když jsem se na finále dívala, tak jsem nevěděla, komu mám fandit. Vím, že Karolína Muchová si prošla strašně moc věcmi. Byla pořád zraněná a je těžké se pořád vracet. Ona má ale takovou kvalitu, že nemusí hrát třeba čtyři měsíce a pak hraje hned dobře. To já jsem neměla. Mně to trvalo mnohem déle, takže vím, jak je to těžké. A Lindě zase zemřela maminka. Byl to ale strašně zajímavý zápas a neuvěřitelné finále.
Kde vidíte kořeny toho, že se Češkám v tenise tak daří?
Rozdělila bych to do dvou částí. První byla Martina, já, Jana Novotná, Helena Suková. To bylo v době, kdy země byla ještě zavřená a všichni neměli možnost cestovat. Jen ti nejlepší mohli ven. Měly jsme výborné trenéry, kteří nám dali dobrou techniku a vůli dokázat něco víc, když jsme vyjely do ciziny. A pak se země najednou otevřela. A všechny děti už měly jiný náhled na svět. Nebály se. Já jsem třeba jela do Wimbledonu a třásla jsem se, abych nějak nepokazila tu trávu. To holky po mně nebo Janě Novotné už byly více do světa, protože věděly, že jsou svobodné a už jim to nepřišlo tak výjimečné. Přitom ti trenéři tady byli pořád stejní.
Jak vám zní, když současná generace českých tenistek vás bere jako jeden ze svých vzorů?
Ono to začalo ještě přede mnou. Myslím, že to odstartovala Věra Suková, která byla ve finále Wimbledonu v roce 1962 a později mě trénovala. Já jsem si pak šla svou vlastní cestou, ale samozřejmě jsem věděla, že ve finále byla, a chtěla jsem to také dokázat. Mým největším vzorem byl ale Jan Kodeš. Pamatuju si, jak jsem se dívala, když ve Wimbledonu na trávě porazil Stana Smithe. Navíc jsme hráli ve stejném klubu.
Vaše pětadvacetiletá dcera Elizabeth si už také zahrála na grandslamech, má někdy v plánu na pražský turnaj dorazit?
Určitě. Příští rok už určitě přijedeme.
Je pro ni těžké hrát se slavným příjmením?
Ona nemůže hrát jako máma, protože hraje obouručný bekhend. Ale jsem na ni strašně pyšná. Není jednoduché mít za mámu bývalou světovou hráčku. Člověk si musí vybudovat vlastní identitu, vlastní osobnost. Ze začátku to pro ni bylo těžší. Vždycky jí říkám, že buď tě to posílí, nebo zlomí. Jiná cesta není. Myslím si ale, že se s tím vyrovnává dobře. Dnešní tenis je mnohem těžší než za mé éry. Tehdy nebylo tak složité dostat se mezi nejlepších osm na turnaji. Dnes je špičkových hráček obrovské množství už od prvního kola. Ale zpátky k otázce. Schválně jsem jí nechala jméno v kratší verzi Mandlik.
Abyste trochu zmírnila tlak?
Přesně tak. Věděla jsem, že bych chtěla, aby obě děti hrály tenis. Třeba Martina Hingisová nechtěla, a její děti nakonec hrají golf. Já mám ale tenis strašně ráda. Dal mi všechno. Nedám na něj dopustit. Je to podle mě ale ten nejtěžší sport na světě. Potřebujete psychiku, fyzickou kondici, techniku, zvládat neustálé cestování… Prostě úplně všechno. Podle mě je nejtěžší.
Vídáte se ještě někdy s Martinou Navrátilovou?
Moc ne, i když obě žijeme v Miami. Když se potkáme třeba na nějaké slavnosti nebo když tam jsem s dcerou, pozdravíme se. Ale že bychom si volaly nebo byly v pravidelném kontaktu, to nejsme.
Ten váš památný zápas na Štvanici jste někdy probíraly?
Lidé se mě často ptají, jestli na to ještě myslím. Ale já jsem člověk, který se nepříjemné věci snaží co nejrychleji pustit z hlavy. Postupem času jsem si to v sobě přerovnala. Řekla jsem si, že diváci fandili Martině hlavně kvůli tomu, že byla symbolem odporu proti tehdejšímu režimu. A dnes se na to dívám tak, že mi vlastně otevřela dveře. Díky tomu, co udělala, jsem já jako další špičková hráčka mohla mnohem svobodněji cestovat a vyjíždět do zahraničí. V tomhle směru mi vlastně pomohla. Nemohla jsem na ni být naštvaná.
