Článek
Londýn (od našeho zpravodaje) - V devětatřiceti letech přitom bývalá pátá hráčka světa pořád vypadá, že by v pohodě mohla naskočit do ostrého zápasu, i kdyby to nebyl debl legend, kvůli kterému do Londýna s celou rodinou vyrazila.
Co teď říkáte na Lindiny výkony?
Hraje moc hezky, skvěle jí to letí. Proti Keysové předvedla agresivní hru, byla na kurtu stabilnější a výborně servírovala, až na jeden game ve druhém setu, kde jí to trošku začalo utíkat. Za mě to byl skvělý výkon.
Na trávě bývá obecně dost těžké se naučit hrát. Vy jste se k tomu taky musela propracovat. Probíraly jste to spolu?
Přesně o tom jsme se bavily. Říkala jsem Lindě, že mně osobně trvalo strašně dlouho, rozhodně déle než jí, než jsem si na trávu zvykla a přišla na to, jak na ní hrát, pohybovat se. Jakmile ale člověk pochopí, že nad tím nesmí moc přemýšlet, tak už to jde samo.
Zápasy v podání Noskové trochu připomínají Petru Kvitovou, nemyslíte? Ona je většinou tou, kdo diktuje tempo a nenechá se zatlačit.
Ano, ale na trávě má člověk ze začátku pocit, že netuší, jak míč skočí. Je potřeba si prostě jen jasně říct, co chcete hrát, jít do toho naplno a udržet hru maximálně jednoduchou. Bylo to znát v zápase s Madison Keysovou, což je také typická ‚big hitterka‘, která si diktuje tempo hry. Vůbec se jí nelíbilo, že Linda hraje ještě rychleji a ona najednou nemá čas. Kvůli tomu se její hra začala rozpadat.
Lindu teď čeká Elise Mertensová. Co by na Belgičanku mohlo platit?
Myslím, že Linda má na ni perfektní hru a je favoritkou. Důležité bude zůstat v klidu a předvést stabilní výkon. Teď jede na vlně euforie a věří si, takže doufám, že to zvládne.
Tu euforii ale na kurtu prakticky nedává znát, působí naopak dost flegmaticky.
V pondělí jsem seděla v boxu s Bárou Strýcovou a ptala jsem se jí: Myslíš, že je vůbec někdy nervózní? Každý je uvnitř svým způsobem nervózní a prožívá to, ale u Lindy mám pocit, že jí ten vnější klid hrozně pomáhá v její hře. Když je člověk svázaný nervozitou, nepředvede maximum. Linda si ale i v klíčových situacích dokáže udržet chladnou hlavu. Její chování beru tak, že přesně takto má vypadat profesionál. Je koncentrovaná, nemá emoční výkyvy, což je podle mě naprosto správně.
Čím to je, že tráva českým hráčkám tak sedí? Od roku 2011 slavila Češka v singlu čtyřikrát triumf.
Naše holky obecně hrají hodně rychle. Za našich časů tu navíc bylo hodně levaček, kromě Petry třeba i Iveta Benešová. Podle mě hraje roli i to, že jsme zvyklé hrát na rychlých površích v halách kvůli dlouhé zimní sezoně u nás doma. Možná právě proto nám to tu svědčí.
Vybavíte si, jak vám v roce 2014 bylo před semifinále proti Kvitové?
Tehdy jsem šla hrát poprvé na centrkurt, což pro mě byl obrovský zážitek. Petra už byla v tomhle zkušená rutinérka a měla za sebou čtvrtfinále s Bárou. Pak jsme šly na řadu my dvě. Sešla se tam tehdy česká derby za sebou a mám na to moc hezké vzpomínky. I když proti krajankám jsem nehrála moc ráda. Přece jen se mezi sebou nejlépe známe, trénujeme spolu doma, takže to není příjemné. Ale holky to zvládají skvěle a na kurtu mezi nimi není nic nesportovního.
Vaše děti vnímají, že jsou v mekce světového tenisu, nebo je to ještě úplně míjí?
Vyprávím jim. Hlavně synovi Oliverovi pořád opakuji, že se tady nesmí křičet. To se nám ale zatím moc nedaří. Jinak jsme tu i s Bárou (Strýcovou) jako jedna velká česká rodina. Děti spolu chodí do zdejší školky a Bářina maminka jim dělá kulturní referentku, takže je to moc fajn a milé.
Wimbledon má od roku 2017 pokaždé novou vítězku. Bude to tentokrát Češka?
Podle mě jsou šance velké. Byla by to krása, kdyby to byla zase Češka.
