Článek
Rodačka z Ústí nad Labem byla na začátku 90. let na vrcholu kariéry. Při mistrovství Evropy v Lausanne v roce 1992 po krátkém programu útočila ze třetí příčky na medaili, nakonec obsadila páté místo. A o rok později ji čekalo mistrovství světa v pražské Sportovní hale.
„Před šampionátem jsem vůbec neměla formu, do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se opravdu zúčastním. Pak jsem si řekla, že tam radši umřu, než bych to vzdala, a dařilo se mi. Neskutečný zážitek, hala bouřila. Když se na tu jízdu dívám, vždycky mám slzy v očích. I teď mám husí kůži, když o tom mluvím,“ s úsměvem ukazuje své ruce.
Nezměnila se. Vysoká postava, dlouhé tmavé vlasy, široký úsměv. „Vypadáte pořád stejně, jako v letadle z Nagana,“ prohodil směrem k ní s úsměvem komentátor Petr Vichnar při setkání v rámci oslav padesáti let Klubu českých olympioniků.
Krásných vzpomínek na krasobruslařskou kariéru jí zůstalo spousta. Startovala na třech olympiádách. V Albertville 1992 skončila jedenáctá, po památných hrách v Naganu o šest let později nesla na slavnostním zakončení českou vlajku.
Zajímavý směr nabral její život i po amatérské kariéře a účasti v lední revue, kdy se dostala do míst, kam by se závodním krasobruslením nezavítala. Na deset let zakotvila s manželem Emmanuelem ve Spojených arabských emirátech.
V zimní hale umístěné v pouštním Abú Zabí trénovala místní bruslaře, pak se jí narodil syn Daniel. Pro Středoevropana exotické prostředí vystřídala časem ještě větší exotika, velbloudy nahradili lemuři.
„Manžel se zbláznil do Madagaskaru, strašně se mu tam líbilo,“ vzpomíná na rok strávený na ostrově v Indickém oceánu. Sama nadšení svého partnera zpočátku sdílela. „Musím uznat, že to je ráj. Nikam se nespěchá, všichni se usmívají, je to jako jiná planeta,“ vybavuje si.
„Ale brala bych to jinak, když mi bylo dvacet. Mně bylo osmatřicet a už jsem měla trošičku jiné hodnoty, navíc jsem taková přehnaně zodpovědná osoba. A žít bez elektřiny a tekoucí vody bylo složité, velkou roli hrálo i školství, když měl jít syn do školy,“ vyprávěla, proč se po dlouhých letech vrátila do rodného Ústí nad Labem.
Lenka Kulovaná v době své aktivní kariéry.
„Už když jsem ve třinácti odešla do Prahy od rodiny kvůli bruslení, tak se mi celé roky stýskalo. Takže když jsem se vracela ze světa domů, bylo Ústí jasná volba,“ vypráví.
Trochu složitější to bylo pro syna, který celý dosavadní život vyrůstal v zahraničí. „Jemu se strašně chtělo za babičkou a dědečkem, moc rád sem jezdil na prázdniny. Ale je pravda, že když tu začal chodit do školy a poznávat realitu, tak se nějakou dobu chtěl vrátit. Spíš do Emirátů než na Madagaskar,“ líčí.
Sama už je se světem skoků a piruet v kontaktu jen prostřednictvím dětí, které občas chodí trénovat.
„Bolí mě klouby, už z ježdění nemám ten požitek. Asi před čtrnácti lety se mě ptaly děti v jednom kurzu, jestli bych jim předvedla skok a piruetu. Něco jsem skočila, roztočila se do piruety a byla překvapená, jak dlouho trvalo, než se mi rozmotala hlava, jak na to není mozek zvyklý,“ vypráví s úsměvem.
Pracovala v oční optice, nyní je sestřičkou v zubní ordinaci. „Jsem takový Ferda mravenec, vždycky se něco naučím a pak jdu jinam,“ usměje se. „Ale jsem vzděláním zdravotní sestra, v Ústí není úplně snadné najít dobrou práci a teď jsem moc spokojená,“ pochvaluje si.
Ze štítku na ordinaci krasobruslařku, která si po svatbě změnila jméno na Lenka Petit, pacienti nepoznají. „Ale jsou takoví, kteří mě poznají,“ přiznává, že občas mezi péčí o zuby dojde i na vzpomínání na krasobruslařské úspěchy.
