Slzy, smutek, ale i výzvy na adresu vedení Sparty. Fanoušci se loučí s tragicky zesnulým fotbalistou

Velké neštěstí, tragédie. Tohle je cítit už z dálky, když se k pietnímu místu u letenského stadionu blížíte. Neslyšíte žádný hlahol, občas vzduch prořízne tichý pozdrav. Ale jinak, smutek na každém kroku. Fanoušci Sparty truchlí kvůli smrti osmadvacetiletého Josefa Šurala, který za pražský klub hrál a teď během angažmá v Turecku tragicky zahynul po dopravní nehodě. „Je to tragédie," hlesne zhruba čtyřicetiletá dáma a v očích se jí lesknou slzy. Její slova nejspíš vystihnou nejpřesněji, co lidé, kteří přišli uctít Šuralovu památku, cítí.

„Pepo, tak čau. Zítra přijdu zase," loučí se pro změnu třicátník se sparťanskou šálou na krku. Ještě než se otočí k odchodu, sundá brýle a promne si oči. Nejspíš i on prohrál svou bitvu s emocemi a neubránil se slzám. Na místě jsou zastoupeny snad všechny generace, svíčku položí na pietní místo holčička sotva šestiletá, vedle klečí dvacetiletý drsňák s potetovaným lýtkem a zapaluje další. Jeho kamarád pak přidává rudou růži. Ještě než to ale udělá, smekne kšiltovku na znamení úcty.

Fanoušci šetří slovy. Snad jen červenobílý věnec od věčného rivala Slavie vzbudí pozornost. „To si mohli slávisti odpustit. Mohla jim stačit svíčka. Mám chuť ho dát pryč," šeptá jeden z fanoušků dívce po svém boku. Odpovědí mu je pohled, z kterého je jasné, že k ničemu podobnému nedojde. „Samozřejmě, že to neudělám, z úcty k Pepovi," dodává okamžitě.

Smutek z hrozivé události pak letí celým světem. Soustrast zbytku rodiny vyjadřují hráči i kluby z celého světa. Fanoušci přicházejí i s nápady, jak v těžké chvíli alespoň trochu pomoci. Edice černých dresů s číslem a jmenovkou Josefa Šurala, je jedním z nich. Výtěžek z prodeje by šel pozůstalým hráče. Nástup celého týmu v dresech s číslem 23 před následujícím ligovým utkáním s Baníkem je snad v jejich očích jako povinnost. Na tragické události už nikdo nic nezmění, je ale znát, že fanouškům hodně záleží na tom, aby klub uctil památku bývalého kapitána.