I malá figurka fotbalisty popsaná neumělou klukovskou rukou mířila za Šuralem tam někam nahoru

Před nimi na pietní betonové podestě před letenským stadionem se ve větru všelijak kroutily, ohýbaly a mihotaly plamínky stovek a stovek svíček hořících tady v jednom kuse už po celý týden. Od pondělního rána, co ta šílená zvěst o tragické smrti Josefa Šurala přišla z Turecka, je sem lidi nosili. Před sobotním zápasem také.

A také sparťanské šály. Kytky a fotky. Kousky papíru popsané vzkazy směřujícími tam nahoru za Šuralem. Za klukem, který byl ještě před pár měsíci jejich kapitánem. Sparťanským kapitánem.

Malý střapatý Ondráš mu svůj vzkaz také donesl. Plastovou figurku fotbalisty. Samozřejmě v červeném dresu. Pochopitelně s třiadvacítkou na zádech, kterou tam vyvedl černou fixou. A také s jmenovkou.

Josef Šural.

Sám ji tam připsal. Neumělými tahy dětské ruky. S písmenem „S" vyvedeným opačně, protože do školy ještě nechodí, aby se naučil, jak se správně píše.

Teď žmoulal postavičku fotbalisty v ruce a váhal, zda ji může položit mezi to plápolající moře tisíců mihotavých plamínků. Ke kytkám a vzkazům pro Pepu. K medvídkům, obrázkům, růžím s černou stužkou.

I svíčka z Turecka tam hořela. A dres Alanyasporu, který před utkáním s Baníkem přiložil k tomu letenskému Hasan Cavusoglu, prezident klubu, za který Šural od ledna hrál, tam také ležel.

„Neboj, byl by rád," popostrčil ho znovu táta. Malý Ondráš sebral všechnu klukovskou odvahu, kterou v sobě našel, a svůj vzkaz pro Šurala položil na zem.

„Měl ho rád. Viděl se v něm. Chtěl být jako on. Také hrát za Spartu. Taky být jejím kapitánem," trochu omluvně povídal táta a slzícího potomka přitiskl k sobě ještě silněji.

I na tribuně ho k sobě tiskl.

Před zápasem, kdy se i černé nebe natesknilo dost a dost, takže vymáčklo z mraků už jen sem tam dešťovou slzu skrápějící trávník.

Jedenáct letenských hráčů na něj vyběhlo v dresech s třiadvacítkou a jmenovkou Šural na zádech a tuctem liter na prsou.

Nezapomene, vzkazovali svému spoluhráči, a ještě před pár měsíci kapitánovi tam nahoru.

Šury, nezapomene, blikalo na zčernalé obrazovce a lidé v ochozech stáli a nepřestávali tleskat.

Stejně jako dvaadvacet hráčům tam dole. Sparťané v pietních dresech na rozloučenou s osmadvacetiletým klukem, který toho s nimi během tří let něco odehrál, Ostraváci v černých, které před výkopem přetáhli přes svůj klubové barvy. Však i oni se proti Šuralovi něco nahráli...

I malý střapatý Ondráš stál a stejně jako táta a všichni ti lidé kolem tleskal.

A tleskal zase, když po třiadvaceti odehraných minutách rozvinuli vedle na tribuně obrovitý transparent s Pepovým portrétem a velkou třiadvacítkou. Jen ten nápis Odpočívej v pokoji mu musel táta přečíst a také vysvětlit.

A on si přitom v duchu znovu odříkával, že jednou bude jako on.

Jako sparťanský kapitán.

Jako Pepa Šural.