Jiráčka okouzlil Zlín. Slivovice tady šmakuje jinak než v Sokolově, culí se bývalý reprezentant

Je jiná než Čechy. Uvolněnější, lidé jsou upřímnější, příjemnější. Nepotřebujeme se ženou velké město, jsme raději zastrčení. Zlín tohle splňuje, nic nám nechybí. Tedy kromě rodiny, která je ze Sokolova, což je přes celou republiku.

Jasné. Ve Zlíně je čeština spisovná. Zpočátku mi přišla divná, ale už jsem tím načichl. S plzeňským japato, copato, neobstojím.

Abych byl upřímný, když mi volal můj manažer Dan Smejkal, že má pro mě Zlín, nebyl jsem úplně nadšený. Věděl jsem jen, že tady bydlel nějaký pan Baťa, a že tu mají vynikající slivovici. Na Moravu jsem dřív jezdil jen do sklípků. Ale od prvního dne mě Zlín okouzlil. Natolik, že jsme se se ženou rozhodli tady žít a vychovávat děti. Zatím tedy syna Vojtu.

Těžké rozhodnutí.(směje se) Nebudu lhát, slivovice jsem ochutnal celkem dost. Musím říct, že šmakuje jinak než v Sokolově. Pravá domácí je znát. I když se nepovažuju za odborníka přes alkohol, rozdíl je velký. Jsem ale spíš pivař, na pivu jsem vyrostl. A u něj také zůstanu.

Je jiné. Každý má doma flašku od dědy nebo od táty, kteří vypálili letošní. A chtějí, aby mu ji ostatní zkontrolovali. Občas se stane, že někdo přiveze něco na košt. Tudíž zápisné je ve Zlíně spíš z vlastních zdrojů než vyloženě o tom, že bychom si šli sednout do hospody.

Ambice mám pořád. Poslední rok v Německu jsem ale cítil, že už to není ono. Následně se mi příliš nepovedlo angažmá ve Spartě, chtěl jsem se fotbalově znovu nadechnout. Odpočinout si od tlaku, od všeho, co velký fotbal ve velkých klubech přináší. Když se naskytl Zlín, kývl jsem i proto, abych se trochu uklidil, zklidnil se.

Ano. Nejdřív rok a půl v Plzni, kdy se nám hodně dařilo, byl jsem dost na očích. Následně čtyři sezony v Německu, potom Sparta. Neztrácel jsem motivaci, dřívější drajv ale ano. Věřil jsem, že návrat je správný krok. Pochopitelně, mluvit o titulu se Zlínem... Jsem realista.

Někdy si říkám, že mohla být o malinko lepší. Ale když se podívám střízlivýma očima... Nikdy jsem nebyl supertalent, musel jsem pro úspěch tvrdě dřít. Měl jsem velké štěstí, že jsem se svezl s plzeňskou partou. Fantasticky jsme se odrazili od titulu, zahráli si Ligu mistrů. Pak přišel nároďák, nakonec se mi splnil i sen o zahraničím angažmá. Vydržel jsem venku čtyři sezony, což je, myslím, solidní vizitka.

Ze začátku hezké. Spousta lidí vás plácá po zádech, chválí vás. Nevěděl jsem, kdy se vzestup zastaví, ale uvědomoval si, že úspěch je pomíjivý. Jak přijde, může odejít. Což se v Německu začalo dít. Teď kariéra pokračuje. Jen nejsem v reprezentaci, v cizině, ale ve Zlíně.

To je spíš otázka na moje nejbližší. Netvrdím, že mě bláznivé období minulo, občas mě na pár dnů popadlo. Ale nešlo o měsíční úlety.

Nejvíc to odnášela manželka. Při reprezentačních pauzách, kdy už jsem v nároďáku nebyl. Jeli jsme domů, a protože v Německu se do hospody příliš nechodí, většinou jsem šanci do ní zavítat proměnil v Česku. Šlo spíš o takové odfouknutí. Měl jsem ale kolem sebe tátu, bráchu, manželku. Když viděli, že jsem přepálil písty, sekli mě.

Jednou za čas. Ale nebylo to tak, že bych si o sobě myslel bůhvíco nebo utrácel za nesmyslné drahé věci. Myslím, že všechno jsem udržel v mezích, které byly snesitelné.

Hráči jsou tam sebevědomější, jdou si za svým hlava nehlava. V Česku jsme taková rodinná kabina, víc si přejeme, než nepřejeme. V Německu si každý šlapal po své cestě, neohlížel se nalevo, napravo. Dlouho jsem se s tím srovnával. Navíc jsem přicházel z plzeňské šatny, která byla fantastická. V Německu se žádný kamarádšoft nepěstuje. Trénink, regenerace a domů.

Když někteří mladí brblají, že nemůžou, v duchu se směju. Mám chuť jim říct: ve Wolfsburgu byste umřeli. Tam jsem si sáhl na fyzické dno, neskutečný galeje. Nevím, jestli existuje větší, v uvozovkách ras, než je pan Magath.

Teď už se smíchem. Ale tehdy jsem k němu měl daleko. Na prvním tréninku ve Wolfsburgu jsem lítal jak čamrda, byl nabitý chutí z přestupu. Chtěl jsem se ukázat. Spoluhráč Honza Polák, který v klubu už nějaký čas působil, mě pořád nabádal: šetři se, nevíš, co tě čeká. Odpovídal jsem mu, že sil mám dost, že jsem hodně trénoval. Jen se pousmál.

Za čtrnáct dnů jsem seděl v kabině s hlavou v dlaních, totálně vyčerpaný. Nemohl jsem pomalu ani nasednout do auta. Na hotelu jsem sebou plácnul do postele a spal a spal a spal.

Neměl hru časově rozdělnou, rozhodoval se podle pocitu. Když se mu dvojice líbila, poslal po minutě další. Brazilce a Argentince, kteří to šolíchali, nechal klidně čtyři minuty! Lezli po čtyřech, nedokázali se ani zvednout z trávníku. Magath uměl hráče rozebrat do posledního šroubku. V hlavě i fyzicky. Seděli jsme v kabině, nevěděli, co nás čeká, žádný tréninkový plán neexistoval. Byl to mazec, nápor na psychiku. S únavou se vyrovnáte, chvíli vás něco bolí, pak ale přejde. Jenže když se přidá hlava, je problém. Hodně hráčů neobstálo.

V Plzni jsem ale neprožíval jenom euforii, začátky byly složité. Pamatuju si, jak mě trenér Vrba po jednom z prvních zápasů zpucoval. Hráli jsme na Slavii, byl jsem vyjukanej. Pavel Horváth s Honzou Rezkem mě podrželi. Horvi byl vůbec můj osudový spoluhráč, absolutně. Do mojí kariéry se výrazně podepsal, dal mi strašně moc i po lidské stránce. Snažil jsem si brát jeho rady k srdci, což se mi v budoucnu vrátilo v podobě úspěchů.

Sypal je do mě na hřišti často. Byl detailista, vyžadoval přihrávku na centimetr přesně tam, kam si řekl. Věděli jsme, že když mu ji dáme, kopne míč na šedesát metrů přesně na nohu a my vyhrajeme. Znal svoji roli, každému vysvětlil tu jeho. Když si někdo chtěl hrát vlastní zápas, sekl ho.

Nebyl jsem asi jediný, kdo k němu v plzeňské šatně vzhlížel. Přišel jsem ze Sokolova, ze druhé ligy, Horvi byl pro mě absolutní top. Pomáhalo mi, když se mnou promluvil, poradil mi. Na oplátku věděl, že se učit chci, že se věci, které mi řekne, snažím dělat. Sedli jsme si dohromady ještě s Rézou, utužovali jsem ty věci i mimo hřiště. Když nás něco napadlo, zažrali jsme se do toho. Jedno období jsme chodili s Horvim na ryby. Nejezdili jsme domů, manželky nebyly nadšené. Místo, abychom si s nimi povídali, pomáhali jim, šli jsme na ryby.

Občas si zavoláme. Minulou sezonu hrál divizi ve vesnici u Sokolova, byl jsem se na něj párkrát podívat. V jednom utkání se zranil, pokecali jsme pořádně na lavičce.

Ten proslov je památný. Tehdy jsme sezonu rozjeli bídně, Horvi nás svolal na večeři. Pojedli jsme, popili, pak si vzal slovo. Pořádně se rozvášnil. Jednoduše nám vysvětlil, že jsme dřeváci a že na ligu nemáme. Něco jako Pepa Hnátek v Okresním přeboru, ale tisíckrát horší.

Nikdo nemohl říct ani popel. Měl pravdu. Tým byl už tehdy silný, jen potřeboval čas, aby si sedl. Od té doby jsme letěli nahoru.

Zřejmě zjistili, že nejsem jelito. Byla s nimi neuvěřitelná sranda. Když jsem se přestěhoval do Prahy, dojížděli jsme spolu do Plzně. Smáli se mi, že nemám automat. Dobírali si mě, jestli mi v koloně nebolí levačka, jestli nemám křeče v lýtku. Tehdy jsem ve velkém fotbale začínal, měl jsem na účtu pár korun. Zvali mě často na večeři, když jsem se jim poněkolikáté omluvil, že něco mám, chytil mi Horvi kolem ramen a povídá: nemáš peníze, viď. Na to se vykašli, o placení se nestarej. Byly to krásné časy. Teď pohodu zažívám ve Zlíně.