Devatenáctý titul a dál jen jedna prťavá hvězdička. Slavia však má na to, aby už za rok přidala druhou

Ve fotbale není samozřejmě všechno jen o penězích, což příklad slávistického rivala z druhého břehu Vltavy a jeho eskapád názorně stvrzuje, pro Slavii však byla a je finanční stabilita faktorem nesmírně důležitým. Vždyť ještě před pěti lety jí hrozil bankrot a likvidace. S čínským majitelem a jeho kapitálem přišel obrat, neboť vršovický klub hospodaří s ročním rozpočtem oscilujícím podle slov předsedy představenstva Jaroslava Tvrdíka kolem 700 milionů korun.

Proto si Slavia mohla dovolit nabídnout kapitánovi Škodovi takové podmínky, že přestal uvažovat o angažmá v zahraničí, proto se jí až na výjimky představované Barákem či třeba Pavlenkou daří držet hráčský kádr pohromadě, proto se stal Eden adresou, na kterou slyší a kam ochotně míří všechny vyhlédnuté akvizice. I proto si Tvrdík troufá přesvědčit klíčového muže mistrovského kádru Součka, aby zůstal a pomohl Slavii do vytoužené Ligy mistrů, a tudíž k budgetu stovek milionů z pokladny UEFA. Samozřejmě penězi a smlouvou, které neodolá.

Když před rokem a půl vedení Slavie vyhodilo Jaroslava Šilhavého, jenž vrátil do Edenu po osmi letech čekání mistrovský titul a připsal si výjimečnou šňůru šestatřiceti ligových zápasů bez prohry, byl nově příchozí trenér pod enormním tlakem. Aby ne, když šlo o drsný krok vyvolávající spoustu pochybností... Trpišovský ale stejně jako v Liberci dokázal svou vizi a filozofii prosadit.

U vedení, stejně jako mezi hráči. Zdravě je pobláznil a přesvědčil, aby ho následovali, protože jen náročný styl fotbalu přináší úspěchy. Povedlo se mu to i proto, že on sám žije fotbalem čtyřiadvacet hodin denně. Sportovní ředitel Nezmar nejednou dával k dobru, jak mu v noci od „podřízeného" přistály na mobilu tipy na posily či rozbory soupeřů.

Slávistický kádr je nejen patřičně široký, ale hlavně natolik kvalitní, že trenér může rotovat se sestavou a provádět v ní nejrůznější rošády, aniž by se to na stylu a způsobu hry mužstva projevilo. Přestupová politika nastolená trenérem Trpišovským a sportovním ředitelem Nezmarem se totiž velice promptně promítla do složení kádru. Hlavně proto, že výběr nových akvizic je cílený, zaměřený na konkrétní místa v sestavě, na která jsou dosazováni hráči s požadovanými fotbalovými schopnostmi a vlastnostmi.

Proto Ševčík z Liberce, Masopust z Jablonce či Král z Teplic představovali okamžité trefy do černého. Ať už na ligové, či mezinárodní scéně. A přitom Král přicházel hlavně jako investice pro budoucnost. Jenže sebevědomím, herní drzostí, odhodláním a zaujetím se prosadil hned. Narůstající konkurence samozřejmě posouvala celý kádr, takže Slavii navzdory nabitému programu nedohnala únava.

A to přesto, že musela zvládnout v sezoně pomalu šedesát zápasů, tedy víc než mnohá mužstva Premier League či bundesligy, jak v závěru soutěže několikrát připomněl sám Trpišovský. Měl ovšem jednu jistotu... Po konfrontaci se Sevillou na scéně Evropské ligy si mohl dovolit v následném ligovém duelu s Ostravou ponechat v základní sestavě jen čtyři hráče, aniž by se na české poměry nevídaná rošáda na výkonu, hře a výsledku projevila.

Ještě jednu důležitou premisu Trpišovský u hráčů prosadil a přesvědčil je o její správnosti. Jistě to neměl snadné, protože v hladovém kádru chtěl samozřejmě každý nastupovat a hrát. Velké zápasy obzvlášť... Proto bylo nutné, aby slávistický kouč přesvědčil i opory a klíčové muže sestavy, že týmový úspěch je třeba řadit nad úspěch individuální, že každý má v hráčském kádru svou roli a tu musí bezpodmínečně akceptovat.

Třeba i tím, že Škoda, Stoch, Deli, Hušbauer a spol. zůstanou jen mezi náhradníky a pomohou až ve chvíli, kdy on to uzná za vhodné. Anebo zůstanou na lavičce po celých devadesát minut. Zvládl to, k žádnému vnitřnímu pnutí, natož revoltě jako v dobách Jaroslava Šilhavého, nedošlo, což bylo pro konečný úspěch stejně důležité jako kvalita kádru, praktikovaný styl fotbalu, ordinovaná taktika. A to se přitom v průběhu jara hned několikrát nevešel do základní sestavy ani Miroslav Stoch, s dvanácti góly a jedenácti asistencemi nejproduktivnější muž Trpišovského kádru, či třeba kapitán Milan Škoda.

Slavia a její fotbal bavily fanoušky, nejen ty skalní. Sedmasedmdesát vstřelených branek, to je naprosto unikátní výkon. Nikdo z konkurentů se nedostal přes hranici šedesáti gólů. Přitom v čele gólových statistik byste některého ze slávistů hledali marně. Záložníci Stoch se Součkem si připsali dvanáct tref, Hušbauer devět, Masopust osm. Až po nich následuje klasický útočník Škoda se sedmi zásahy. V historii samostatné ligy pouze Sparta nastřílela více branek (81 v sezoně 1999/2000 a 78 v ročníku 2013/14). Současně s ofenzivním uragánem však Slavii zdobila precizní obrana. Inkasovala pouhých pětadvacet branek! Trojice středových obránců Deli, Ngadeu a Kúdela byla jako zeď, kterou zajišťovali dříči Coufal s Bořilem.

Čtyřiapadesát utkání! Na české poměry naprosto nevídaný počet soutěžních zápasů odehrají fotbalisté Slavie během sezony. Úspěch v Evropské lize novým šampionům notně zhustil program, ale ani s blížícím se koncem sezony Slavia nijak neuvadala. Ani fotbalově, natož pak kondičně. Dál rozhodovala zápasy v jejich závěru, kdy svým náročným stylem založeném na důsledném presinku znavila soupeře natolik, že v závěru byla schopna zápasy rozhodnout. I za přispění hráčů sedících třeba hodinu i déle jen na lavičce. Nestalo se, že by nebyla fyzicky a silově lepší než protivník. Agresivita, maximální nasazení, důraz po celých devadesát minut, stejně jako smršť kilometrů, které slávisté v zápasech naběhají, nebyli soupeři schopni ustát.

S příchodem liberecké dvojice Nezmar–Trpišovský došlo i k zásadní proměně v klubové pyramidě. Ti dva totiž hned na úvod angažmá prosadili, že kompetence musí být nejen jasně dané, ale i nezpochybnitelné. Od vedení po sportovní úsek. Odpovědnost samozřejmě také. Záležitost ve Slavii v minulosti nevídaná, neboť vnitřní sváry a interní problémy ji po léta srážely, absence důvěry ji traumatizovala a v rozhodujících fázích sezony způsobovala kolapsy, o nichž by mohly své vyprávět celé generace trenérů i hráčů, kteří Edenem v uplynulých desetiletích prošli. Teď se naopak podařilo nastolit klima důvěry.

Víry ve vlastní síly. Proto i sebevědomí a sebedůvěra, které jsou na hráčích, realizačním týmu i klubové generalitě patrné. Proto slogany Červenobílá síla či Spolu jsme silnější přestaly být jen slogany z billboardů a plakátů. Proto je Slavia tam, kde je. Slaví titul a vzhledem ke zmiňovaným faktorům může už teď pomýšlet i na druhou hvězdičku nad slávistickou hvězdou na dresech. Sice prťavou, o to víc symbolickou, protože by definitivně stvrzovala zrození nové Slavie.