Český fotbal má velký problém. I Modrič by to tu měl tězké, říká otec Vorlického

Vorlický je ve třiadvaceti žolík, jenž se zjevuje na hřišti ve chvíli, když Slavia tápe, potřebuje něco vymyslet a změnit nepříznivý výsledek.

Nevšední um ofenzivního záložníka stejně jako jeho výjimečný příběh už nejspíš znáte. Pravděpodobně se jinde před středečním výkopem dočtete i o jeho vzpomínkách na Atalantu nebo důvodech, proč nakonec schází na slávistické soupisce pro Ligu mistrů.

Sport.cz nabízí pohled Vorlického seniora - milujícího otce, fotbalového rádce a uznávaného mládežnického trenéra, který momentálně vede mladíky v třetiligové rezervě Slovácka.

Debata s otcem slávistického technika má několik odboček, při nichž vám možná docvakne, proč česká výchova drhne a místo nápaditých kreativců Vorlického ražení produkuje systém spíš fotbalové atlety a dělníky.

Má to víc rovin. Vždy je riziko opustit rodinu a republiku, nicméně kde a kdy získá životní zkušenosti? Lukáš byl sám nastavený, že do zahraničí chce. Vedl jsem ho ve všech kategoriích v Boskovicích i Brně. Vozil jsem ho do školy, absolvoval s ním tréninky. A promítal se do toho trenérský pohled. V České republice tou dobou bylo jen minimum klubů, které by v dorostenecké kategorii rozvíjely jeho potenciál koncepčně. Dávalo nám smysl odejít.

Nechci tvrdit, že zcela nepatří do českého prostředí. Najdete v něm kluby i trenéry s přesahem. Úroveň našich soutěží spočívá v soubojích, silových a fyzických parametrech. O to méně je v něm fotbalu. Rozdíl v lize nám přinášejí spíš zahraniční hráči. Lukáš měl vlohy, herní myšlení a mozek nastavený zcela odlišně, než se v té době v soutěžích nabízelo. Byl ideální čas na změnu.

Zajímal se Dortmund, z Rakouska to byl Salcburk nebo Rapid Vídeň, z Anglie šlo o Liverpool nebo Tottenham. V minulosti jsme byli třeba na týdenním pobytu ve Fulhamu. Od Lukášových dvanácti let jsme objížděli akademie a vybírali si.

Lukášův pocit. Směřování akademie. Představení vize. Tři měsíce jsme pravidelně vše rozebírali. Hlavní skaut Atalanty se taky přijel podívat na utkání žáků do Jihlavy, kde mi asi v šesté minutě řekl: To mi stačí, přijeďte s Lukášem k nám!

Talent, úsilí a chuť na sobě pracovat mimo trénink měl v sobě odmalička. Jemnou techniku se učil sám. Od pánaboha taky dostal dar, že má herní inteligenci a nadstandardní rychlost učení. Zůstal v něm útočný styl, že dnes hraje úplně stejně jako v přípravkách nebo žácích.

Nikdy. A nikdo to po něm ani nechtěl.

I to byl jeden z důvodů, proč nezůstal v Česku. Pamatuju také období, kdy se hodnotilo, co všechno Lukáš neumí, než jaký je jeho skutečný potenciál. Hodnotitelé se ale nikdy nezajímali, co doopravdy umí a kam by se mohl rozvíjet.

Doba se pravidelně mění. Otázkou je, jak na ni reagujeme. Je zde mnoho trenérů, kteří na sobě neustále pracují a mají evropský způsob myšlení. V prostředí jsou i zkušení mentoři, které málo využíváme jako třeba Víťa Lavička nebo Luděk Zajíc. Na vyšších pozicích potřebujeme více mentorů pro směřování celého českého fotbalu, aby hnutí mohli ovlivňovat v plné míře.

To není myšlenka, ale realita. Za posledních osm let se na svazu vystřídali čtyři techničtí ředitelé. Za poslední dekádu se neuvěřitelně proměnily i realizační týmy u mládežnických reprezentací. To jsou fakta. Proto jsme tam, kde jsme. To znamená, že pracujeme krátkodobě a nekoncepčně. Trenéři nemají prostor pro systematickou práci.

Podle mě takových je víc hráčů s podobnou typologií. Jen tolik nehrají. Možná otázku posunu trochu jinam. Kdo se chce pídit, proč ti hráči takhle vypadají, měl by začít u toho, jak vyrůstali, jak rozvíjeli svůj herní mozek nebo kdo je trénoval. Pokud jsme takové hráče vychovali, měli bychom se zajímat o tenhle styl výchovy nebo by rovnou tito lidé měli mít zastoupení ve vyšších strukturách českého fotbalu.

Je jich celá řada. Ale zmíním Adama Karabce, s trenérským kolegou Toníkem Barákem ho známe z mládežnických reprezentací, poslední období kolem něj to dokazuje. Sympatické bylo vyjádření Sparty, že je Adam kvalitní hráč, pro kterého nenašli uplatnění. Vnímáme ten rozdíl v hodnocení? Ocení svého hráče a uznají výsledek, takhle má vypadat ideální příklad zdravé kultury prostředí v klubu.

Vracím se k tomu, co jsem říkal. V České republice se musí ocitnout v prostředí, kde se hraje fotbal roku 2025 a budoucnosti. Mnoho let se o tom bavíme. Postupně v lize máme trenéry jako třeba Luboše Kozla, Martina Hyského, Aleše Majera, Radka Kováče a další. Systém ale musí vyprodukovat dostatek hráčů s herní kvalitou, kterým musíme dávat šanci. Dnes tu máme v ofenzivě rozdílové cizince. Bavíme se o tom, že velký český problém je výstavba útoku od brankáře, přechod středního pásma nebo dobývání poslední třetiny hřiště. Nemůžeme se ale divit.

Protože čeští hráči mají jiné kvality. V sestavách převažují fyzicky zdatní a dobře bránící hráči. Upřednostníme spíš bránící hráče před těmi s herní nebo běžeckou rychlostí. Většinou v první nebo druhé lize najdete v každé sestavě dva až tři tvořivé hráče, zbytek týmu tvoří poctivci do defenzivy. Jsem přesvědčený, že i ofenzivní hráči umí bránit, ale musíme mít moderní myšlení pro budoucnost. Neříkám tím, že ofenzivní hráč nemá bránit.

I sebevětší poctivec tam zvládal výstavbu hry. Měl ji na výborné úrovni a uměl poskytnout servis útočným hráčům nad sebou, přitom byl velmi platný do defenzivy. V sestavě stačilo Atalantě mít čtyři až pět hráčů do defenzivy, ale stejný počet tvořili rozdíloví hráči.

Beru to za nejprogresivnější a nejefektivnější období pro sebevzdělávání. Za Lukášem jsem vyrážel čtyřikrát až pětkrát do roka, návštěva trvala zhruba týden a sledoval jsem zázemí i celý tréninkový proces. Vidíte čtyři roky růst v jednom ročníku hráče jako Scalvini, Ruggeri nebo Vorlický. Všichni se potkají v prvním týmu, poznamená vás to. Můžete na české prostředí působit kriticky, ale tohle je realita. Ti hráči nebyli lepší než naši, koncepční proces je dokončil pro takovou úroveň.

Mají jasnou vizi a lidi, kteří mají kompetence k naplňování. Mají rozdíl mezi mládeží a dospělými. Akademie není navázaná na A-tým, ale trenér áčka si může z akademie vybírat jednotlivce a zasazovat do týmu. Roky jim to funguje.

Nejde jen o to. Lukáš hned po první operace kolena měl nabídky k odchodu, na což reagoval Gasperini. Ujistil ho, že po uzdravení s ním počítá, což se stalo. Jenže nastaly další zdravotní problémy. Zjistilo se, že se koleno správně neopravilo a Lukáš musel loni odejít. Mrzelo mě to. Gasperini s ním počítal, dával mu to najevo stejně jako celý klub.

Jsem hrdý na to, jak to lidsky pět a půl let zvládal a s čím se vypořádal mimo fotbalové prostředí. Získal hrozně moc zkušeností. Fotbalově mě nepřekvapil. Předvídali jsme, že kvalitu na italský fotbal měl.

Upřímně? Bylo to otevřené, měl jsem to padesát na padesát. Mám ale vlastní pracovní povinnosti, které nechci opouštět. Pokud by Lukáš byl na soupisce Ligy mistrů, nebyla by to vůbec otázka. Letěl bych.

Z pozice otce a blízkého člověka mě to velmi mrzí, protože vím, co vše pro fotbal a návrat obětoval. Z trenérského pohledu mám ale pochopení, neodsuzuju rozhodnutí a přijímám ho.

Je to naprosto přesné. Nemířil jsem přitom nijak na realizační tým. Očekával jsem, že se ale někdo ozve, až jsem to musel udělat já. Veřejností a mezi fanoušky se šířilo, že Lukáš má opakovaná zranění. Měl bohužel jenom jedno, které se nesprávně opravilo. Kvůli tomu se kupí problémy a rok bez fotbalu se protáhl na pět let.

Já sám jsem strašně šťastný, ale nejvíc jsem rád, že hlavně dělá radost sám sobě. Věřte mi, že mu je jedno, zda hraje Ligu mistrů nebo okresní přebor. Neřeší, zda hraje za výplatu, nebo ne. Odmalička platí, že jakmile se objeví na hřišti, byla radost se na něj dívat, protože on s radostí hrál.

A jak! Viděl jsem všechny jeho starty v Serii A, při nichž už měl za sebou první operace. S Karvinou to bylo čiré dojetí, protože po další delší pauze velice rychle ukázal, jak může hrát a jaká může mít čísla. Nebylo to ale překvapující, protože už za béčko Slavie se ocital v situacích, které byly finální nebo předfinální.

Mám jednoduchou odpověď. Dám ji do souvislosti s Atalantou nebo posledními reprezentačními zápasy. Jde o typologii hráčů a organizaci hry, která se s nimi praktikuje. V kolika českých klubech by Modrič mohl prokázat svoji genialitu?

Souhlasím a vysvětlím. Když Modrič přihrává míč, z 90 procent ho jeho tým neztratí, protože má patřičnou kvalitu. V Česku by to bez rozdílových hráčů měl velmi těžké. Netvrdím, že Lukáš je Modrič a vnímám ho na stejné pozici. To stejné lze říct třeba také o Václavu Černému nebo Adamu Karabcovi. Umí bránit, ale musí bránit tak, aby měli možnost útočit. Jestliže 80 až 90 procent energie ze svého umu věnují bránění, jak můžou využít přednosti pro ofenzivu?

Je to úskalí. Když podobní hráči v předfinální fázi naleznou spoluhráče, který sice dobře brání, ale nemá herní kvalitu do ofenzivy, třikrát z pěti případů nezpracuje míč, musí i ti techničtí běžet dozadu. A jak divák nebo trenér hodnotí podobné situace?

Odpovím další otázkou. Není to tím, že nám v sestavách hraje víc poctivých a dobře bránících než těch, kteří tvoří a mají fotbalové myšlení? U mládežnických reprezentací jsem se přesvědčil, že lze mít čtyři kvalitní obránce se základní výstavbou útoku. K nim můžete mít klidně šest útočných hráčů, kteří taky budou bránit, protože chtějí vyhrávat zápasy. K tomu chtějí ale mít mezihru a cítit fotbal.

Jenže nám v porovnání chybí kvalita a někdy to působí, že hrajeme s nefotbalisty - tedy těmi, kteří mají přednosti v defenzivě než ve tvořivosti a herním myšlení. Tento jev pak nazýváme bezpečností. Jenže pak i Faerské ostrovy řeší útočné situace kvalitněji včetně postupného útoku. O tom je koncepční práce, která u nás v zemi není nastavená. A to přece nejde jen za trenéry.

Český fotbal má dva směry - reprezentační a klubový, kde si nehledě na svaz mohou a jdou vlastní cestou. Proměny u reprezentace mohou být vidět až sjednocením, což zatím nevidím. A uvedu vlastní klubový příklad.

Trénuju B-tým na Slovácku, za podzim máme devět bodů za jednu výhru a šest remíz, jsme na posledním místě tabulky. Klademe výraznou pozornost na kvalitu útočné fáze, rozvoj hráčů pro budoucí výsledek. Základ fotbalu je přece dát gól. Dnes se žádný tým neprobrání k úspěchu. Rád bych se dožil toho, že tohle nebudeme učit až v dospělých kategoriích. Samozřejmě platí, že obrana a útok mají být vyvážené, ale razím, že vychováváme hráče pro fotbal, který se ve světě hraje.

V klubu jsem tři měsíce a přicházel jsem s tím, abych pomohl Slovácku k výchově hráčů pro top fotbal. Momentálně necítím, že by tomu mělo být jinak, a věřím, že jdeme směrem, který jsme si vytyčili. Samozřejmě ale vím, že se v českém fotbale těžko predikuje, co bude za dva měsíce.

Nepřekvapuje mě to, znám jeho kvalitu. Troufnu si ale říct, že v jiném způsobu hry by byla jeho typologie platnější. Je to ale způsob Slavie a pokud v ní chce být, musí se adaptovat.

Po poslední operaci ukazuje, že může zvládat tréninkovou i zápasovou zátěž. Pevně věřím, že když tři až čtyři roky nemohl hrát, má o to delší čas před sebou. Nad sebou má laťku, kterou může posouvat. Za čtyři roky nemá nahráno a má obrovský potenciál pro individuální růst.

Je to víc otázka na Lukáše, možná tak přemýšlel dřív, ale dnes má kolem sebe ohromně inspirující lidi, kteří se k úspěchům propracovali přes úskalí a pády. Pořád si uvědomuju, že Lukáš je nejen fotbalista, ale taky člověk, který má celý život před sebou a není ani tolik podstatné, zda bude spojený s fotbalem. A jsem hrdý, co už v životě zvládl.