Článek
Je vám šestatřicet a bránu Budějovic hájíte vyjma ročního hostování v Prachaticích už od třinácti let. Neměl jste nikdy zaječí úmysly?
Hodně lidí mi dřív říkalo, jestli není na čase změnit působiště. Jenže vždycky, když mě někdo kontaktoval, tak se spíš jenom zeptal, co bych na to říkal. Nikdy nepřišla konkrétní nabídka. Když jsme před čtyřmi lety sestoupili, volali mi z Bohemky. Bavili jsme se a vypadalo to docela nadějně. Ale měl jsem v Budějovicích smlouvu a zůstalo nakonec pouze o oťukávání.
Nemrzí vás, že přestup jinam ani jednou nedopadl?
Nelituju toho. Tenhle klub mě hodně chytil za srdce, je pro mě opravdu srdeční záležitost. I když rok a půl v Prachaticích pro mě byla super škola. Tehdy jsme hráli ve druhé lize o záchranu a byl tam tlak. Za hostování jsem zpětně moc rád, přineslo mi zkušenosti.
Když jste se z Prachatic vrátil, plnil jste v budějovickém áčku roli spolehlivého náhradníka a mezi tyče se postupně dostával...
Byl jsem v Budějovicích dvojka za Mírou Filipkem, který byl vynikající gólman a dostal pak nabídku z Řecka. Odešel a já ve čtyřiadvaceti letech nakoukl do ligy a odchytal půlrok. Pro mě to byla nádhera. V létě pak Dynamo angažovalo Pavla Kučeru. Ten tady byl čtyři roky a já se dostal do brány v lize jenom na čtyři zápasy. Ale chytal výborně a díky skvělé výkonnosti mě zkrátka do branky nepustil. Když odešel, začal jsem docela chytat. Samozřejmě všichni chceme být v bráně, je těžké, když jste na lavici, ale člověk se musí připravovat během týdne, jako kdyby šel do zápasu. Nic nepodcenit.
Měl jste tu čest zahrát si v Dynamu i s Karlem Poborským. Jaké to bylo?
Fakt zážitek si s takovým hráčem zahrát. Člověk ho pozoroval na tréninku a pro mladé kluky, což jsem byl tehdy i já, to byla obrovská zkušenost v kabině i na hřišti. Když tenkrát dorazil, přijela televize, snad osm kamer, novináři, jako kdybychom druhý den hráli Ligu mistrů. (úsměv)
Jak se choval v šatně? Neměl hvězdné manýry?
Ne, vůbec. My k němu vzhlíželi a měli velkou pokoru, Karel byl ale přátelský a kamarádský. Párkrát s námi po nějakém vydařeném zápase i poseděl. Perfektní chlap.
Zažil jste tu i další osobnosti a kvalitní týmy. V čem je největší síla toho současného, který vykopal návrat mezi elitu?
Řeknu to tak, že tenhle mančaft si prostě sednul. Když jsme před čtyřmi lety sestoupili, strašně lidí odešlo. Začal se budovat nový tým úplně od nuly. Přišli do něj naši mladí odchovanci a kluci z juniorky Sparty jako Čavoš nebo Pešek, který teď hraje v Liberci. Byli to kluci, kteří do té doby nepoznali chlapský fotbal. Kádr byl opravdu velmi mladý a v první sezoně po sestupu jsme skončili v půlce tabulky. Na Dynamo to nebyl žádný úspěch, ale dalo se to čekat. Mladí získávali zkušenosti, nabírali sebevědomí a výborně pracovali. Teď nastala přesně doba, kdy jsou kluci připravení na první ligu. Soupeře jsme přehrávali a postoupili zaslouženě. Veřejnost to nevidí, ale dost se dřelo se a teď se zkrátka sklidil úspěch.
Jaké dlouho trvaly oslavy?
Bylo to individuální, kdo jak vydržel (smích). Někdo den, někdo i tři. Slavili jsme i tradičně na náměstí v Samsonově kašně, což byl krásný zážitek. Přišli i nějací lidi. Oslavy byly pěkné, ale euforie už je pryč. Čeká nás další obrovská výzva. Chceme navázat na loňskou úspěšnou sezonu, i když to bude strašně těžké, protože první liga je úplně o něčem jiném. Ale věřím, že tým je natolik zkušený a silný, že v něm bude hrát důstojnou roli.
Do nejvyšší soutěže vás vrátil trenér David Horejš, jaký na vás udělal dojem?
Je obrovsky ambiciózní, ctižádostivý a hladový po úspěchu, což přenáší na hráče. Spolu s asistenty dělají maximum pro úspěch. Jsou to všichni takoví workoholici. Na každý zápas jsme od nich byli výborně připravení a plnili, co po nás chtěli. Ani v lize nebudeme hrát žádný bojácný fotbal. Nepůjdeme jít do sezony s tím, že budeme hrát o záchranu a někde betonovat. Od naší nastavené hry neupustíme. Na co to bude stačit, se samozřejmě uvidí...
S Horejšem jste v minulosti dlouho hrál. Tykáte mu?
My starší ano, ale vztah se musel na této profesionální úrovni trochu změnit. Respekt musí být velký, je to trenér a co řekne, to platí. Ale po vydařeném zápase, když je uvolněnější atmosféra, se bavíme jako kamarádi. Podobně to má s ním i Jirka Kladrubský, Ivo Táborský, prostě starší hráči. Byl to náš spoluhráč a určitě si nevykáme.
V minulé sezoně jste odchytal 12 zápasů, do zbylých utkání nastoupil ve druhé lize Jindřich Staněk, s nímž bojujete o pozici jedničky. Jaký spolu máte vztah?
Já neměl nikdy problém s žádným gólmanem. Asi je to tím, že jsem přátelský, třeba někdy až moc, ale já prostě nesnáším konflikty. S Jindrou jsme v pohodě. Oba jsme ze Strakonic, občas spolu i jedeme domů. Jsme tu dvě sezony a vždycky se spolu v bráně nějak prostřídáme.
Liga začne za pár týdnů. Je už v kabině cítit napětí?
Jsme všichni natěšení. Blíží se los a bavili jsme se s klukama, koho bychom mohli na začátek dostat. Je samozřejmě úplně něco jiného, když víte, že se připravujete na první ligu. Pro mě je motivace obrovská, první liga byl takový můj sen a já jsem strašně šťastný, že se mi splnil. Je to třešnička na dortu ještě objet ty stadiony a popřípadě si i zachytat. Roky ubíhají a věk se nezastaví. Pro nás starší je to jedna z posledních šancí ještě si zahrát ligu a vážíme si toho.
