Článek
„Nejstarší a nejslavnější turnaj na světě, ale také velkolepá zahradní slavnost skončila. Koná se už od roku 1887, na legendárním centrálním dvorci se celý rok nesmí hrát. Výjimkou byla jen olympiáda 2012. Tento turnaj ovlivnil rychlost dvorců na mnoho dalších let. Wimbledonští zahradníci je zpomalili pro Andyho Murrayho, kurty jsou teď hodně jiné a není lehké se na nich pohybovat.
Murray jako celodvorcový hráč olympiádu vyhrál a pak přidal ještě dva wimbledonské triumfy v letech 2013 a 2016. Touha Britů navázat na poslední vítězství Freda Perryho z roku 1936 byla tak zoufalá, že tomu museli pomoct. A nakonec jim ani nevadilo, že na realitu jejich sny proměnil Skot.
Ikonický dřevěný centrální dvorec byl modernizován, dostal vysouvací střechu a letos i elektronický systém rozhodování. Ani takový cholerik, jako byl John McEnroe, by se nemohl hádat, protože ten systém se zásadně nemýlí. I když zrovna u McEnroea nevím, on si těmi výstupy dost pomáhal…
Centrkurt bývá vyprodán i na roky dopředu, ale skvělé jsou také zápasy na ostatních dvorcích, ačkoli nejoblíbenějším místem v areálu je možná ‚Henman Hill‘, kde na velkoplošné obrazovce sledují zápasy tisíce diváků.
Pauza mezi Roland Garros a Wimbledonem je velmi krátká, ale byla vyplněna kvalitními turnaji. Tenis na trávě si oblíbili Němci. Ve svých tradičně krásných klubech jako Rot-Weiss Berlín a Weissenhof Stuttgart vyměnili prašné antukové kurty a tenis špinavých ponožek za čistou travičku. Takový turnaj, jako je v Bad Homburgu, bych si dovedl představit i v našich lázních. To je nádhera.
Novak Djokovič skončil ve Wimbledonu v semifinále. Prohrál za necelé dvě hodiny.
Všichni favorité se každopádně na přípravných turnajích dostatečně rozehráli, s výjimkou Novaka Djokoviče, který se pak marně pokoušel o 25. grandslamový a osmý wimbledonský titul.
Nevím, jestli je teď wimbledonská tráva opravdu tak jiná, ale letošní ročník byl rekordní v počtu překvapení a stal se pohřebištěm favoritů. Neuspěli Zverev, Rune, Medveděv, Tsitsipas ani loňský semifinalista Musetti.
Ženy pak nectily žebříček vůbec. Už v prvním kole končily druhá nasazená Gauffová i trojka Pegulaová, Kateřina Siniaková vyřadila pětku Čeng Čchin-wen, záhy vypadly i Karolína Muchová a Španělka Badosaová. Překvapením byly také úspěchy starších ročníků. Němka Siegemundová (37) a Ruska Pavljučenkovová (34) hrály čtvrtfinále. Do čtvrtého kola se dostal u chlapů Chorvat Čilič (36).
Černým koněm turnaje byl italský super talent Flavio Cobolli, jehož čtvrtfinále s Djokovičem patřilo k nejlepším zápasům. Semifinále si pak zahrála švýcarská maminka se slovenskými kořeny Belinda Bencicová. Ale nebyla to jediná slovenská stopa. Dobře si zapamatujte jméno Mia Pohánková. Šestnáctiletá velmi šikovná vítězka juniorky je dcerou basketbalisty z Levic.
Historický zápis přineslo finále žen, které trvalo jen 57 minut a Iga Šwiateková v něm popravila Amandu Anisimovovou dvakrát 6:0. Polka tak oslavila své šesté úspěšné finále, když zahrála jako smršť. Američanky mi bylo líto, takové brutální výprasky ženské finále občas přináší. I když ve Wimbledonu se to stalo naposledy v roce 1911.
Ctižádostivá Iga byla hodně hladová. Naposledy triumfovala loni na Roland Garros a za celý rok nevyhrála turnaj WTA. Kromě nešťastné Amandy neměly z finále určitě radost ani Billie Jean Kingová a rekordmanka wimbledonské dvouhry, devítinásobná vítězka Martina Navrátilová. Tyto dvě dámy mají největší zásluhu na stejné výšce prize money pro muže i ženy. Poprvé se tak stalo na US Open 1973, Wimbledon se tomu dlouho bránil a poprvé zrovnoprávnil obě kategorie až v roce 2007.
Tenis předběhl všechny ostatní sporty, snad kromě golfu. V roce 1954 získal vítěz dvouhry Jaroslav Drobný poukázku do obchodního domu na 200 liber. Rod Laver v roce 1962, kdy ovládl všechny grandslamové turnaje, inkasoval prémii 5 tisíc liber. Letošní vítězové dvouher si přijdou na 3 miliony. Je navíc dobrým zvykem, že US Open každoročně wimbledonské prize money ještě překonává.
Jahody se šlehačkou jsou jednou z mála pochoutek anglické kuchyně. Té herní smetany v podobě více vítězství si naši hráči a hráčky moc neužili. Asi jsme namlsáni úspěchy posledních let, kdy Markéta Vondroušová a Barbora Krejčíková triumfovaly v singlu. V porovnání s tím, co předvedla Anisimovová, je úžasné, jak české tenistky ty vypjaté chvíle zvládly.
Naše očekávání ale byla oprávněná, protože v přípravě se mimořádně dařilo. Vondroušová vyhrála pětistovku v Berlíně. Jiří Lehečka zahrál výborně v Queen’s Clubu, kde s Carlosem Alcarazem svedl ve finále naprosto vyrovnanou partii.
Krejčíková jako obhájkyně titulu nasadila jako kouče Jirku Nováka, ale stačilo to jen na třetí kolo a pak ji prý skolila viróza. Našim mužům chyběla větší zkušenost na trávě, především pohyb. Ale žebříčkově nic neztratili.
Čtvrtfinále však bylo českým zástupcům znovu zapovězené. Osmifinále hrála jen 20letá Linda Nosková. Když viděla ve finále trpět Anisimovovou, určitě měla správný dojem, že by ten zápas zvládla lépe. Její porážky s Američankou je škoda.
O největší český úspěch se tak ve smíšené čtyřhře postarala Siniaková s Nizozemcem Verbeekem, 31. hráčem deblového žebříčku. Finálový mix se hrál po semifinále ženské dvouhry a pobavil ochozy mnohem víc než singlové zápasy. Kateřina už má deset deblových grandslamových titulů a zlato z mixu z Paříže. Musím ji pochválit, že nevzdává ani singlové turnaje, což jí ve Wimbledonu pomohlo k výhře nad olympijskou vítězkou.
Už to ale vypadá, že letos bude Turnaj mistryň ve dvouhře bez české zástupkyně, i když turnajů je ještě hodně a možné je všechno.
Wimbledonským vrcholem bylo každopádně mužské finále mezi obhájcem Alcarazem a světovou jedničkou Jannikem Sinnerem. Dva úplně odlišní borci posunuli hranice mužského tenisu a mají pozitivní vliv na mnoho hráčů. Jejich rychlost úderů a cílevědomost mnozí napodobují.
Vzájemná bilance (nyní 8:5) a pět výher nad Sinnerem v řadě přitom mluvily pro Alcaraze. Ty jejich zápasy vypadaly velice podobně. Ital byl lepším hráčem, ale Alcaraz má tu vlastnost, že když se blíží prohra, tak se úplně uvolní, jako by neměl co ztratit. To byl přesně případ letošního finále na Roland Garros, kdy čelil třem mečbolům a vyhrál.
Že pět týdnů poté sehrají Sinner s Alcarazem další vynikající zápas, je obdivuhodné. Ve svém věku (23 a 22 let) jsou to velcí hráči a všichni to budou mít proti nim extrémně těžké. Úplně se oddělili od ostatních.“
