Csaplár: Že jsem vědátor a chytrák? Legendy mě kropí, ale ujel jim vlak!

Po návratu na stadion usedá k počítači. Stříhá si trénink, na velké obrazovce si prohlédne sekvence z přípravy s Trnavou. „Zase budu za vědátora," pronese Csaplár. V rozhovoru pro Právo vypráví o nové štaci, svém pohledu na fotbal i o těžce nemocném synovi.

Rozhovory se sportovní manažerem Grygerou a majitelem Červenkou byly pro mě hodně zajímavé. Jiné, než jaké jsem zažil. Ani jsem se nerozhodoval, jestli nabídku přijmu. Majitel se se mou byl schopný bavit o výrobě fotbalu i o černých číslech.

Nechci vyvolávat konflikt. Odpovím tahle: říká se o mně, že jsem jinej. Ale jinej jsem proto, že jsem se fotbal učil v zahraničí. Prostě tady je to takhle a tam jinak. To tam se mi líbí víc.

V Česku slyším pořád jednu větu: fotbal je o penězích. Jenže kdyby byl jen o penězích, Ligu mistrů nevyhraje Liverpool, ale Paris St. Germain nebo Manchester City. A Sparta Praha by byla za patnáct let třináctkrát mistrem a desetkrát v Lize mistrů. Jenže ono to o nich není.

O moudrosti, o softwaru, tedy o lidech. Já se tomu nevysmívám, ale případů, kdy české kluby měly peníze a v podstatě z nich nic nevytvořily, je nespočet. V tom jsme velmoc.

V podstatě všechno dělám pro sebe, protože fotbal mě baví. Nikdy bych nedělal věci jako Don Quijote. Celé mi to přijde hloupé. Protože aby klub, potažmo český fotbal, byl úspěšný, stačí strašidelně málo. Až směšně málo.

Neskromně souhlasím. Příbram je malý klub, který po sestupu prodal šestnáct hráčů. Všechno se stavělo znovu. Majiteli Starkovi ale říkám, že návrat do ligy byl jeho úspěch. Sám sebe vnímám jako kolečko v hodinkách. Není největší ani nejdůležitější. Ale jsem na něj nesmírně hrdej. Když naskočilo do hodinek, v devadesáti procentech z nich udělalo vyšší kvalitu. Proto lidi štvu, jsem si vědom svojí hodnoty.

Tvrzení nemám podložené řečmi, ale čísly. Říkají, že se vytahuju, přitom o nich spousta lidí neví. Jako jediný český trenér za poslendních pětadvacet let jsem se probojoval na světový šampionát sedmnáctek, s Jardou Hřebíkem jsme jediní dovedli reprezentační devatenáctku do finále mistrovství Evropy. V Liberci nebo v Plocku jsem byl u největších úspěchů v jejich historii. Plus prodeje hráčů. Četl jsem nedávno knížku od Ludvíka Součka, jmenuje se Obrazový opravník obecně oblíbených omylů. Mohl bych vydat opravník o sobě. Kdysi byl Liberec na vrcholu počítačových technologií v celé Evropě, na což jsem pyšný. Mapy výkonů, rozbory, sestřihy.

Tenkrát mě trápilo, když se tomu smály legendy. Časem jsem pochopil, že devadesát procent z nich o moderním fotbale neví vůbec nic. Zesměšňováním zakrývají svoji neznalost, frustraci, že v tom nejedou. Pozor, když potkám legendu, mlčím a poslouchám. Jenže v okamžiku, kdy se dostaneme k otázce, jak současný fotbal vyrobit, bohužel nevědí, o co jde. Bez urážky. Kropí mě v článcích, ale ujel jim vlak. Je to jejich nemoudrost, nikoli hloupost. Proč se na to sakra nezeptají? A víte, co je paradoxní?

Spousta lidí mě ironicky nazývá vědátorem. Jenže já si myslím, že pokud jsem v něčem dobrej, tak v kabině. Musím se vzdělávat, ale ve finále vědu musím přeložit do lidštiny, fotbalovštiny. Nikoli do blbštiny. Nejdůležitější je, jak si vaše slova hráči přeberou, jak je pochopí. Trenérům, kteří si stěžují, že fotbalistům něco říkali, ale oni to neudělali, bych dal pohlavek. Mají je to naučit.

Absolutní. Pokud vám neladí, jste mrtvej. U mě je na prvním místě lidství. Kamkoli přijdu, s drtivou většinou hráčů mám vysoce nadstandardní vztahy. Ale v šatně jim říkám: mám rád přátelský přístup, ale nejsem váš přítel. Můžou se u mě spolehnout, že se v kabině dozví pravdu, fakta. O fotbale i o životě. Neurážím je, nezesměšňuju. Srovnat do latě je ale umím bleskově. Třeba když si hráči v Liberci o poločase kontrolovali tikety. Pak jsem i nebezpečný. A když brblají, že je špatné hřiště nebo horko...

Třeba v Příbrami jsem v podobné situaci zasáhl. Hráčům jsem oznámil, ať si všichni pěkně popláčou. A sdělí, co oproti nám mají soupeři, co je tady ještě na houby. Rázem byla sranda. Po chvíli jsem ji stopnul. Pánové, v neděli máme mistrák, v něm nám tyhle kecy a pláč nepomůžou. Napište si i do mobilů, že kecy nemají žádnou cenu. Buď to dáte, nebo nedáte. Černá, bílá, nic mezi tím. Když si někdo postěžuje na tréninkové podmínky, mám po ruce jasný argument. O problémech hráči vědí kulový, nemá je nikdo z nich. Mají jenom lehké nepohodlí. Vím, o čem mluvím.

Nerad o tom mluvím. Je to náš Pípa, těžko se mi o tom povídá. Žena Míša a naše dcery jsou hrdinkami tohoto příběhu. Snažím se jim všemožně pomáhat. Dáváme to.

Jen tři a půl hodiny autem. Co jsem dělal skauta Evertonu a Krakova, naučil jsem se, že co je do tisíce kilometrů, je blízko. Samozřejmě, bylo by lepší, kdyby byl táta u rodiny, u kluka. Ale dělám džob, který dělám. Máme doma dohodu. Holky vnímají, že fotbal miluju. Snažím se jim to vynahrazovat jinak. Se ženou se shodneme, že si snad ani neumíme představit, že se budeme vidět každý den. Nikoli proto, že bychom se nenáviděli, ale po čtyřech dnech je to zajímavější i intenzivnější. I pro dcery.

Neuvěřitelně. Dneska jim je čtrnáct, patnáct, pomáhaly ale fantasticky už před pěti lety. Zažili jsme krušné chvíle. Nejšílenější nastala, když jsem byl v Emirátech. Jsem na hodně věcí zvyklý, ale tenkrát... Musí říct, že se ke mně Arabové zachovali senzačně.

Snad to zvládnu bez slz. Když viděli, že jsem smutný, vyzvídali. Ukázal jsem jim fotku Pepíčka z nemocnice.

Jednalo se o víc věcí. Šéf klubu mě okamžitě poslal domů. Mám se prý vrátit až bude klukovi líp. Večer jsem si balil věci, přijel za mnou sekretář. Předal mi obálku, byla plná peněz.

Podal jsem mu jí zpátky s tím, že takovou částku nemůžu přijmout. Za pár minut dorazil šéf a povídá mi: peníze nedávám tobě, ale mému synovi. Ty jsi moje rodina, vážím si, co pro klub děláš. Tvůj syn je i můj syn. Dej mu je, ať je zdravý. Rozbulel jsem se.

Nakonec to s klukem nějak dopadlo, byť také složitě. Vrátil jsem se za měsíc, dokončil jsem sezonu. Nebyl den, aby se mi lidé z klubu nezeptali, co syn. Na Emiráty mám úchvatné vzpomínky. I co se týká fotbalu.

Jako umění, vášeň, jiskru, život. Kdokoli přijde na stadion, musí vidět, že nás do prčic baví! Kluci na to mají devadesát minut jednou týdně, ti šťastnější dvakrát. Chci vidět, že nechají na trávníku duši. Byť se třeba prohraje. Když se dívám na Barcelonu, Liverpool, na Manchester City, vidím vášeň. A umění. Jako balet.

Maximálně trénuje, pak baletka vyjde na podium a jde prodat emoce. Její vystoupení vypadá lehce a snadně. Nerad ale používám slova práce, dřina. Český fotbal se totiž pracuje, dře, běhá. Kalkuluje, spekuluje, soubojuje. Můj fotbal se hraje. Že hráči v zápase pracovali? Co?! Já jsem pracoval, když jsem fáral na šachtu do jednadvacátého patra. Tam jsem fakt dřel, abych uživil rodinu. Klukům ve Zlíně jsem nedávno řekl: vy volové, co chcete víc? Jižní vítr v zádech, slunce, zelený trávník. A ještě za to máte zaplaceno. Pochopitelně, všechno musí být v harmonii, mít pravidla a řád.

Může jí být. Zase se vrátím k číslům. Pro spoustu jsem profesor, chytrák. Jenže svoje sebevědomí čerpám na jejich základě. Nečerpám na základě pocitů. Kdysi mi majitel jednoho českého klubu říkal, že mám na všechno argument. Odpověděl jsem mu, že čísla a argumenty má přece rád. A až mu jednou sdělím, že má pravdu, koupím mu flašku Doma Pérignona. Protože bych se něčemu novému naučil. Ve Zlíně byly obavy, že po mém příchodu budou asistenti stát s rukama za zády a nebudou mít co dělat. Je tomu pochopitelně naopak. Nevíme, kde nám hlava stojí.