Hlavní obsah

Útočník startuje v Liberci třetí misi. Jsem ještě mladý a chci hrát, říká Rabušic

Liberec

Osud ho už potřetí zavál k Nise. Útočník Michael Rabušic se stane opět hráčem Liberce, klub by měl staronovou posilu oznámit ve čtvrtek. „Jsem rád, že se vracím. Tým vypadá dobře, máme před sebou poháry, motivaci mám velkou," slibuje třicetiletý trojnásobný reprezentant.

Foto: Radek Petrášek, ČTK

Michael Rabušic z Liberce.

Článek

Jaká by vám měla v týmu připadnout role?

Pro mě bylo podstatný, že jsem dostal v přípravě normální šanci. Rozhodnout se mělo na hřišti podle toho, jak na tom budu. Nechtěl jsem brát jen roli nějakého mentora v kabině. Trenérovi jsem řekl, že jsem ještě mladý a že chci hrát. Pověděl mi, že když na to budu mít, hrát budu a závisí to jen na mně. Uvidíme, kolik toho odehraju. Cítím se však opravdu dobře.

Budete se tedy rvát o pozici útočníka číslo jedna?

Ano, budu!

V kabině jste poprvé v kariéře nejstarším hráčem, jak se jako její nestor cítíte?

Myslím, že nikde jinde bych nezažil, abych byl ve třiceti nejstarším. Takhle je to tady prostě postavené a nebojím se toho. Hlavou jsem pořád mladý kluk. V kabině to už ostatně nechodí tak, že by staří dávali „čočku" mladým, jak to bývalo. Teď jsou spíš všichni rovni, byť možná bude i mým úkolem mladším trochu pomoci, aby se dobře připravili a nic neflákali.

V Liberci jste začínal už v roce 2011 a 2015. V čem je to teď jiné?

Rozdíl je asi v tom věku. (směje se) Poprvé jsem přicházel mladý a paradoxně z toho byla nejlepší sezona, když jsme udělali titul. Když jsem se vracel podruhé z Itálie, bylo to spíš na sílu.

Jak to?

Strašně moc jsem chtěl, ale jak jsem v Itálii pořádně skoro rok nehrál, nebyl jsem na tom kondičně dobře, což jsem pocítil až v průběhu ligy, protože kvůli předkolům v pohárech jsme začínali brzo. Až v zimě jsem to pod trenérem Trpišovským dohnal, ale zase si pak poranil rameno... Člověk se učí každým rokem. Doufám, že teď je to zase o něčem jiném.

Jak jste tedy náročnou přípravu pod trenérem Hoftychem zvládl?

Musím říct, že i v Budějovicích se trénovalo hodně. Navíc když byla koronavirová pauza, naběhal jsem tolik, kolik snad v životě ne. Za týden klidně sto kilometrů, což bylo náročný. Myslím, že jsem na tom kondičně dobře.

Kdyby tohle angažmá nevyšlo, jaký byl záložní plán?

Řešil jsem i jiné věci. Něco jsem i pozdržel a oddaloval, protože jsem stále dával přednost Liberci. Je to už můj domov a naštěstí se to povedlo.

Chtěl byste ve Slovanu dohrát i kariéru?

V Liberci bych už zůstal rád, ale závisí na mnoha věcech, hlavně na výkonech. Pomalu taky nikdo neví, jak to vůbec bude kvůli koronaviru... V Liberci však zůstanu tak či tak.

Mimochodem v kabině jste obsadil místo vedle obránce Jana Mikuly. Právě po souboji s ním jste se vloni na podzim v dresu Českých Budějovic zranil a od té doby v základní sestavě chyběl. Bavili jste se spolu o tom?

Miky mi jen říkal, že jsem za to dostal žlutou kartu, protože on byl ještě prošlápnutý... Ale byla to moje blbost, nemůžu mu nic vyčítat. Šel jsem do souboje hloupě a byl z toho přetržený postranní vaz. Nebyl jsem tak zpevněný, takže jsem to odnesl.

Reklama

Související témata: