Článek
Jaký to je pocit, být nejlepším světovým brankářem v chytání přímých kopů, byť se jedná o neoficiální titul? Pocit je to pochopitelně velice příjemný. Mám z toho radost a jsem na tenhle úspěch patřičně hrdý. Snažil jsem se ukázat, že v české lize i přesto, že naše největší fotbalové hvězdy působí v zahraničí, je pořád dost kvalitních fotbalistů. Chtěl jsem udělat dobré jméno českému fotbalu, Olomouci a Sigmě, aby se o nás vědělo. Jsem rád, že se mi to povedlo.
Jak z vašeho pohledu soutěž probíhala? První den se střílelo ve skupinách, tedy semifinále. To jsem vyhrál, protože jsem pustil jen tři branky z dvaačtyřiceti střel. Zejména, když střelci pálili asi z osmnácti metrů a zprostředka brány, bylo to hodně těžké. Pět borců ve zdi je málo, navíc uhýbali, střelci měli otevřenou skoro celou bránu. Finále se střílelo ve čtvrtek. Netušil jsem, že se změní pravidla. Nakonec jsme nechytali dva, ale čtyři. Ve finále jsem dostal gól od Zarandona hned z první rány a pak ze čtvrté. Galku, který mě překonal v semifinále, jsem tentokrát vychytal.
Co jste si přivezl domů? Hezkou cenu, takovou zvláštní bránu a v Praze si vyzvednu nový luxusní vůz Kia. Až do finále jsem netušil, že nejlepší střelec dostane renaulta a gólman kiu. Mám z ní radost, dostane ji manželka, mně vyhovuje moje mazda.
S kým jste se ve volném dnu stihl seznámit? Poznal jsem osobně slovinského gólmana Nastiu Čeha, spoluhráče Davida Rozehnala. Povídal jsem si také se Santiagem Canizaresem z Realu Madrid.
Se Zinedine Zidanem jste se na trávníku nepotkal? Na mne nestřílel, ale podali jsme si ruku. Přiletěl soukromým letadlem Realu Madrid přímo z tréninku a poté, co odstřílel, se zase vrátil.
Jak jste se vlastně do Marbelly dostal? Za všechno může manažer Martinovič, který spolupracuje se Sigmou. Zavolal do klubu, který dal svolení. Nejprve jsem z tohoto pozvání neměl žádnou radost. Doma jsem málo, navíc před Vánoci jsem měl angínu, takže si mě rodina moc neužila. Nevěděl jsem také, o co se vlastně jedná. Letěl jsem z tohoto pohledu do neznáma, jen jsem tušil, že půjde o střelbu trestných kopů, ale jestli se zdí nebo bez ní, to jsem nevěděl. Až na místě jsem zjistil, co to je za soutěž, že se jedná o první neoficiální mistrovství světa ve střelbě přímých kopů a jejich chytání. Seznámil jsem se i s pravidly, z jakých vzdáleností a míst se bude střílet, že budu mít ve zdi jen pět lidí, a v tu chvíli mi nebylo zrovna do smíchu.
Měl jste strach? Přiznám se, že ano. Vždyť od konce ligy jsem nesáhl na míč. Dvacet dní jsem netrénoval, k tomu angína. Až těsně před odletem jsem trénoval. I když některé hvězdy nepřijely, pořád tam bylo dost kvalitních střelců.
Kdy z vás obavy spadly? Dá se říct, že postupně, když jsem se dostal do víru soutěže. Měl jsem i štěstí, protože mě nalosovali do páté skupiny, tedy té poslední. Dostal jsem možnost se podívat na první pokusy a udělat si obrázek.
Stihl jste oslavit vítězství a Silvestr? Bylo to hektické, protože finále začínalo ve čtvrtek v devět večer. Soutěž se protahovala, střelci nedávali tolik gólů. Po vyhlášení byl raut, fotografování, do postele jsem se dostal asi ve dvě ráno a už v půl páté jsem vstával, abych stihl letadlo do Paříže a odtud do Prahy, kde jsem byl hodinu po poledni. Vítězství i přelom roku jsem slavil s rodinou.
