Rubriky:

Evropské ligy

Srníček: Spoluhráči mi dřív podávali míč

8. ledna 2007 11:53

Po dlouhých osmi letech se český fotbalový brankář Pavel Srníček opět objevil v brance anglického klubu Newcastle United. V devětatřiceti letech zažil návrat do stejného klubu, jehož fanoušci mu připravili báječné přivítání. Nejen o tom vykládal nejstarší brankář v Premier League v rozhovoru pro deník Právo.

 

Právo

Jak si užíváte návrat do Newcastlu po osmi letech?

Náramně si ho vychutnávám. Klub, město i fanoušci mi přirostli k srdci a vzpomínal jsem na ně v dobrém, ať jsem byl kdekoliv.

Napadlo by vás před pár měsíci, že se vrátíte do anglické ligy?

Vůbec ne. Před čtvrt rokem jsem trénoval s jedním klubem v Itálii a čekal na rozhodnutí jiného, teď už ho ani nebudu jmenovat. Hrozně se to táhlo a nebylo to příjemné, protože v devětatřiceti vám letí fotbalový čas mnohem rychleji, než když jste třeba o deset let mladší.

A najednou se ozvali z Newcastle United...

Přesně tak. O tom jsem už ani neuvažoval! Z předchozích dvou kontaktů návrat nevyšel, takže teď to bylo dost nečekané. O to víc a příjemněji jsem byl překvapený.

Klub si vás vybral na výpomoc. Co na to nároční fanoušci?

Byli a jsou fantastičtí! Když jsem musel kvůli zranění jedničky Givena do branky v utkání s Tottenhamem, celý St. James Park povstal, tleskal a skandoval moje jméno. Dvaapadesát tisíc diváků... To bylo něco úžasného, nedá se ani vypovědět, jak nádherný jsem měl pocit. Cítil jsem se v sedmém nebi, pochopitelně mě ovládly emoce. Vůbec jsem se nemohl soustředit na fotbal. Měl jsem třeba vykopnout míč od branky a já s tím měl problém. Naštěstí jsem ty tři minuty dochytal bez inkasované branky a vyhráli jsme 3:1. Respekt, úcta a přijetí našich fanoušků, to se nedá s ničím ve fotbale srovnat. Prožít něco takového je víc než získat velké trofeje. Jsem rád, že jsem měl štěstí něco takového zažít.

Z vašeho hlasu je znát, že zažíváte něco výjimečného. Považujete se za šťastného muže?

Určitě. S fotbalem prožívám krásné chvíle, poznal jsem kus světa. Mám skvělou rodinu a mám za sebou i takové zázraky, jako je narození syna po patnácti letech, kdy už jsme mysleli, že druhého potomka mít nebudeme. A teď máme báječného malého Maxima. Člověk nikdy nesmí nic uzavírat nebo vzdávat předem a nemá nikdy říkat nikdy. To platí i pro ten můj návrat do Newcastlu.

Poznal jste ještě někoho v hráčské kabině?

Oba gólmani, Shay Given i Steve Harper, tu byli už v době mého působení. Také někteří zaměstnanci klubu. Příjemné bylo, když jsem přišel do kabiny a mladí spoluhráči mi říkali, že jako kluci nosili můj dres a podávali mi míče za brankou. Čas letí hrozně rychle...

Vy jste šel do Newcastlu původně na tříměsíční výpomoc. Co bude dál?

Dohodli jsme se, že zůstanu do léta, pak se uvidí.

Pociťujete nostalgii, když se procházíte městem?

Při procházkách ani ne, ale vždy, když vejdu do klubových prostor nebo vstupuji na trávník St. James Parku. V tu chvíli cítím ohromnou nostalgii, chvěji se po celém těle. Hlavou mi letí všechny krásné okamžiky, které jsem tu prožil.

Kde bydlíte v Newcastlu?

Dostal jsem od klubu byt. Mám to pět minut do tréninkového centra a deset na stadión.

Jste v Anglii s rodinou?

Zatím sám, manželka Pavla se synem přiletí příští týden. Starší dcera Vendulka studuje v Itálii, chystá se na univerzitu.

Kdysi jste říkal, že si umíte představit trvalý život v Newcastlu. To stále platí?

S manželkou kupujeme byt v Itálii, chceme se trvale usadit tam a nejen kvůli studiu dcery. Domů na Moravu to máme z Itálie bez létání necelých deset hodin autem.

O konci kariéry ještě nepřemýšlíte?

Přemýšlím, ale teď ne. Užívám si to, co je. Třeba je přede mnou můj poslední půlrok ve velkém fotbale. Nebo taky ne... Nevím. Připravuji se normálně, jako bych měl jít každým okamžikem znovu do branky.

A půjdete?

Rád bych do ní ještě na chvilku alespoň jednou šel. Původně jsem ale s něčím takovým ani nepočítal, přišel jsem na lavičku nebo krýt záda kolegům a najednou jsem nastoupil do dvou zápasů. Ten první byl fantastický, druhý už tak povedený nebyl, s Boltonem jsme prohráli. Když už se znovu do zápasu nedostanu, nic hrozného se neděje. Věděl jsem, do čeho jdu. Ty dva starty v lize jsou vlastně navíc.

V Premier League jsou čtyři čeští gólmani, kromě vás Čech v Chelsea, Laštůvka ve Fulhamu a Černý v Tottenhamu. Čím si to vysvětlujete?

To je jednoduché. Česká brankářská škola měla vždy ve světě dobrý zvuk a tohle je důsledek. Navíc si myslím, že máme pro chytání v Premier League i lepší fyzické předpoklady. Petr Čech a Jan Laštůvka jsou vysocí, urostlí chlapi. Třeba italští gólmani tak vysocí nebývají. Hlavně to je ale kvalitou té české školy, vždyť ve West Hamu, pokud vím, je také jeden mladý gólman z Česka a další působí v Oxfordu. Dokonce bych se nedivil, kdyby přišli ještě nějací brankáři od nás. Slyšel jsem o Lejsalovi a Kozáčikovi, což je sice Slovák, ale s letitou praxí v nejvyšší české soutěži.

Vy jste v devětatřiceti letech nejstarší hráč v Premier League?

Kdepak, útočník Teddy Sherringham je ještě starší. Mezi gólmany ale jsem, pokud vím, nejstarší.

Bolí fotbal a tréninky víc než dřív?

Mnohem víc. Zejména teď kolem Vánoc a na přelomu roku, kdy se hrály čtyři zápasy v deseti dnech, jsme toho měli všichni plné zuby. Víc času proto věnuji regeneraci, ale jinak si žádné úlevy nedávám, ani je nepožaduji. Tak starý totiž ještě nejsem.

Karel Felt, Právo

Zrušit