Článek
Byl výjimečným atletem, se svou mohutnou vrhačskou postavou zároveň bodrým mužem s charismatem a energií, kterou sršel, i když už ho zlobilo zdraví. Nejen mezi atlety byl oblíbeným společníkem s bezednou studnicí historek. Však jich během své kariéry rodák z Dunajské Stredy posbíral spoustu.
Disk nedržel v ruce až do svých patnácti let, věnoval se házené. Jenže už v kolektivním sportu se projevovalo, jakou má ránu v ruce. Jednou brankáři prudkou střelou míčem zlomil kotník, jinému přišpendlil prsty k tyči… „Pak už jsem se bál střílet,“ vzpomínal.
Narodil se v maďarské rodině, slovenštinu se učil teprve při studiích, kdy se také začal systematičtěji věnovat atletice. Na vojnu zamířil do pražské Dukly, která se mu stala osudovým klubem. S trenérem Miloslavem Vlčkem tvořil sehranou dvojici.
Občas se domluvil se správcem Julisky, obcházel ji s kosou a sekal trávu. „Vlček říkal, že sekání je dobré na švih,“ vysvětloval Bugár, který postupně přebíral roli československé jedničky od olympijského vítěze z Mnichova Ludvíka Daňka.
„Už když jsem byl na učilišti, Daněk jezdil do Bratislavy na mítinky P-T-S a já prosil, abych mohl dělat technickou četu u disku. Vždycky jsem za ním přišel a říkal: Tady máte disk, pane Daňku. A on odvětil: Díky, ptáku. Pak jsme jezdili na soustředění do Bulharska, jednou přišel a řekl: Ptáku, říkej mi Ludvo. Tak jsme si připili na tykání a byli kamarády,“ líčil Bugár.
Imrich Bugár na olympiádě v Moskvě 1980, kde získal stříbrnou medaili v hodu diskem.
A od svého slavného předchůdce dostával i cenné rady. „Vždycky mi říkal: Nikdy kvůli chlastu a ženským nevynechávej trénink. Toho jsem se držel,“ usmíval se diskař, jenž první velkou medaili vybojoval na pražském Strahově díky bronzu při mistrovství Evropy v roce 1978.
O dva roky později získal i olympijské stříbro v podivném moskevském závodě za domácím Viktorem Raščupkinem. „Z televizních záběrů bylo vidět, že značky píchají jinam, aby vyhrál. Nejdál hodil Kubánec Delis, pak já, Raščupkin by byl bez medaile. Ale druhý den zmizela nahrávka a ani v archivech KGB prý zrovna o disku není ani zmínka,“ líčil.
V roce 1982 v Aténách už se stal evropským šampionem, když si po nepovedených prvních dvou sériích vzal k srdci radu, kterou na něj z tribuny křičel kouč Vlček: „Kašli na techniku a dej žíni.“
Na premiérovém světovém šampionátu atletů v Helsinkách 1983 porazil všechny včetně Delise, na stupních vítězů se potkal i s bronzovým krajanem Gejzou Valentem.
Jen o olympijské zlato mu nebylo umožněno bojovat. Přímo v Los Angeles, kde zrovna v rámci závodů v USA byl obhlédnout olympijský stadion i zázemí, se dozvěděl, že československá výprava se her nezúčastní. Tu zprávu pochopitelně nesl nelibě.
„Když se mě novináři ptali na názor, tak jsem odpovídal, že když jim řeknu, co si myslím, stejně to nenapíšou,“ vyprávěl. Místo pod pěti kruhy závodil na „trucolympiádě“ Družba v Moskvě. Předvedl svůj nejslabší výkon sezony a musel na koberečku vysvětlovat, že závody úmyslně nebojkotoval… „Tehdy se to ve mně nějak zlomilo a už se mi pak tolik nedařilo,“ přiznal.
Přesto ještě československý rekord posouval až na 71,26 m, kterým dodnes neohroženě vládne tabulkám, v Soulu byl vlajkonošem výpravy, závodil až do roku 1995. Po čtyřicítce se stal otcem, měl rád psy, zatancoval si v televizní soutěži StarDance.
Na Julisce zůstal v oddělení zahraničních sportovních styků, byl místopředsedou v Českém klubu olympioniků a splnil svůj slib Ludvíku Daňkovi.
„Když jsme na pohřbu stáli u rakve, říkal jsem: Ludvo, já ti udělám memoriál,“ vyprávěl Bugár, jenž byl více než čtvrtstoletí manažerem Memoriálu Ludvíka Daňka. Nyní už se nejen v Turnově bude vzpomínat také na něj…
