Článek
Debutoval jste na hřišti Eindhovenu, v němž tehdy ještě působil Michal Sadílek. Atraktivnější start v Eredivisii jste si nemohl přát.
Zažil jsem trochu šok, protože jsem nevěděl, že půjdu na trávník. Říkal jsem si před zápasem, že by bylo krásné zahrát si na tak velkém stadionu a proti velkému týmu. Bylo to super, byť jsem nastoupil až na posledních deset minut. Přál jsem si mít premiéru na PSV i kvůli Sáďovi.
Prohodili jste spolu před utkáním pár slov?
Sáďa na mě před zápasem počkal, takže jsme se trochu pobavili. Pochválil jsem mu stadion a zázemí. Taky jsme se popíchli. Věděli jsme, že PSV bude asi lepší soupeř. Říkal jsem mu, že zalezeme a budeme na ně vyčkávat. On hned kontroval, že nás rozeberou (úsměv). Hráli jsme celkem dobře, ale bohužel jsme dostali gól ve čtvrté minutě nastavení a nakonec prohráli 1:2.
Jak vypadají v Emmenu tréninky?
Je to tady všechno rychlejší, a hlavně hodně kombinační. Ale na tréninkové tempo si už začínám zvykat. Je malinko větší, než jsem znal z Česka. Na hlavním hřišti máme položenou umělou trávu, takže hra je ještě rychlejší než na trávě.
Bylo těžké adaptovat se na tamní fotbal?
Dost složité. První dva tři týdny jsem nevěděl, co na hřišti dělat. Ale teď už jsem si docela zvykl. Nedávno se se mnou bavil trenér a tvrdil, že vypadám pořád líp. Že mám i víc síly, než když jsem do Emmenu přišel. Jsem jenom rád. Musím říct, že se mi tam fakt líbí.
Zmiňujete kouče Lukkiena, zanechal na vás dojem?
Nemůžu si ho vynachválit. Super trenér, který ví, co chce hrát. Jak jsem říkal, snažíme se hrát kombinačně po zemi a tréninky jsou na styl zaměřené. Je skvělé, že se kouč baví se všemi, i s hráči, co nehrají. Trenérů je tam víc a mluví s námi vždycky dva tři lidi.
Hodně vám to imponuje?
Ano. Třeba v Baníku za trenéra Páníka se mnou vůbec nikdo nemluvil. Nevěděl jsem, co a jak. Tohle je lepší, člověk aspoň ví, na čem je.
Jak jste zapadl do kabiny?
Dobře. Kluci jsou v pohodě, rychle mě vzali mezi sebe. Asi ze mě vycítili, že jsem komunikativní typ, co má rád legraci a chce se pořád s někým povídat. S nikým tam nemám problém. Když je nějaká sranda nebo se cokoliv děje, zapojují mě do akce.
Denis Granečný (vlevo) během tréninku české reprezentační jedenadvacítky.
Zvládáte jazykovou bariéru?
S kluky se dorozumívám anglicky, nizozemštinu ještě neovládám. Už jsem ale pochytil, co řvou na hřišti. Všechno klape. Když něco nevím, zeptám se jich, co to znamená nebo co tím trenér myslel, a oni mi to vysvětlí. V kabině je spousta Holanďanů, ale i cizinců. Většina lidí umí anglicky.
Nadchlo vás zázemí?
Je skvělé. Sraz máme vždycky na stadionu, denně trénujeme na hlavním hřišti, kde je zmiňovaná umělka. Máme tam i posilovnu, je sice menší, ale před stadionem je obrovské fitko, kam chodí kluci třeba po zápase. Vedle něj je taky bazén...
Z prvních pěti kol jste vytěžili jen tři remízy, vládne z ligového rozjezdu zklamání?
Určitě jsme chtěli být v tabulce výš než na čtrnáctém místě, ale kvalitou při utkáních na výhry určitě máme. V řadě zápasů máme větší držení míče než soupeř. Kombinujeme, snažíme se hlídat výsledek... Akorát se nám zatím nedařilo výsledkově. Zpočátku jsme hráli s diváky, v posledním kole před reprezentační přestávce se ale kvůli rostoucí nákaze koronavirem hrálo už bez nich.
Stihl jste prozkoumat město?
V Emmenu jsem sám a vzhledem k situaci s koronavirem jsem zatím nikde moc nebyl. Maximálně zajdu na večeři se švédským spoluhráčem Simonem Tibblingem, který tam taky přišel před sezonou. Byli jsme spolu na hotelu, vídali se každé ráno, vozil jsem ho i na tréninky a skamarádili jsme se. Hrál už před třemi lety za Groningen a se vším mi pomáhá.
V hotelu bydlíte pořád?
Ano. Nachází se asi deset minut od stadionu. Bylo teď těžké najít si nějaké bydlení. Klub zaměstnává hodně lidí, kteří se vám snaží najít nějaký byt nebo dům, což je taky super.
