Rubriky:

Evropské ligy

Exliberecký kapitán je z angažmá ve Francii nadšený. A líbání? Už jsem si zvykl, směje se

9. července 2017 06:47 - Montpellier/Praha

Zažívá snový úvod francouzského angažmá. Urostlý stoper Lukáš Pokorný si po zimním příchodu z Liberce vydobyl místo v základní sestavě Montpellier a pomohl mu k záchraně mezi elitou. Čtyřiadvacetiletý fotbalista je z nového působiště nadšený a vychutnává si i tamní život.

 

Facebook Montpellier HSC

Ze sedmnácti ligových zápasů jste se pouze v pěti nevešel do první jedenáctky. Jste spokojený?

Z osobního hlediska to byl krásný půlrok. Jsem hrozně vděčný za to, že jsem po přestupu začal okamžitě hrát. To se málokomu poštěstí. Zjistil jsem, že na francouzskou ligu mám, což je pro mě motivace do další práce.

Z pohledu týmu už to tak ideální nebylo, do poslední chvíle jste bojovali o záchranu.

To je asi jediné mínus. Byly to obrovské nervy. Vedení prahlo na tom, abychom měli co nejdřív jistotu udržení, jenže ta prostě nepřicházela. Na konci jsme se dostali pod deku. Stačilo nám přitom z posledních pěti zápasů uhrát bod, ale nemohli jsme ho udělat. Když jsme se konečně zachránili, všichni si oddechli.

Po skvělém úvodu jste na čtyři zápasy vypadl ze sestavy. Jak jste toto období prožíval?

Věřil jsem, že můj čas přijde. Kdybych se kopal za uši a přemýšlel, proč mě kupovali, když jen sedím na lavičce, byla by to cesta do pekel. Konkurence je tady zkrátka větší. Po zranění se vrátil Daniel Congré, který má za sebou nějakých 350 ligových zápasů. Bojovali jsme o záchranu a on byl ozkoušený, takže dostal přednost. Byl to pro mě stimul, abych ještě víc pracoval a přesvědčil trenéra, že si důvěru zasloužím. Pak přišla další šance a já ji už nepustil.

Časopis France Football vás po zápase s Caen zařadil do sestavy kola. Jaká byla na vaši nominaci odezva v klubu?

Ta se řešila víc v Čechách než tady. I když jsem byl jedním z mála za ten půl rok, kdo se tam z našeho týmu dostal. Kdybych byl v sestavě sezóny, potom si to můžu oslavit víc.

Bylo pro vás těžké zvyknout si na vysokou úroveň francouzské ligy?

Rychlost hry je oproti české lize obrovská. Člověk ale absolvuje pár soubojů, udělá několik sprintů a už mu to ani nepřijde. Skvělá je také individuální technická vybavenost hráčů. Hráli jsme třeba proti Lyonu, kde nastoupil v záloze Nabil Fekir. Neudělal během utkání extra moc sprintů, ale jak dostal balón, tak ho neztratil a my museli být v pozoru. Nevěděli jsme, co vymyslí.

Jaký zážitek byl pro vás během jara nejsilnější?

Bylo jich víc. Třeba zápas proti Bastii, do kterého jsem vůbec poprvé naskočil od začátku. Z hlediska boje o záchranu šlo o jeden z nejdůležitějších duelů a my ho zvládli. Utvrdil jsem se v něm, že na tuhle ligu mám. A pak to byl zápas na hřišti Paris St. Germain. To bylo něco neskutečného. Měl jsem na tribuně skoro celou rodinu. Na utkání přišlo šedesát tisíc lidí. V první půli jsme měli asi čtyři šance, kdy jsme mohli dát góly. Nakonec jsme bohužel prohráli. Večer jsme pak seděli s rodinou na večeři a já si vůbec neuvědomoval, že jsem čelil hráčům takových kvalit.

Ve stoperské dvojici jste nejčastěji nastupoval s Brazilcem Hiltonem, kterému bude v září už čtyřicet let. Jak se vám s kapitánem Montpellier na hřišti spolupracovalo?

Na svůj věk mi přijde neskutečný. Vůbec se nedivím, že ho vedení přemlouvalo, aby pokračoval. Pořád je oporou týmu, přičemž svou osobností a tím, jak pracuje, zároveň motivuje mladé. Byl bych vděčný, kdybych mohl hrát fotbal tak dlouho jako on.

Je fajn i po lidské stránce?

Ano, některé věci mi přijdou až neuvěřitelné. Když třeba potřebujeme při tréninku přinést na hřiště bránu, tak on je první, kdo jde pomoct. Snaží se o otcovský přístup. Pomáhá nám a předává zkušenosti. Až budu někdy v budoucnu v jeho věku, chci se chovat stejně.

Jak jste na tom po půl roce s francouzštinou? Domluvíte se bez problémů?

Po sezóně jsme měli asi pětitýdenní pauzu a jazyk jsem skoro nepoužíval. Bál jsem se tedy, abych ho nezapomněl. Když jsem se ale vrátil, hned mi v hlavě naskočily slovíčka a připadá mi, že mluvím ještě líp. Snažím se hodně komunikovat s lidmi, ať už jsem v obchodě, restauraci nebo na tréninku. Trenéři mají ze mě radost, i kluci v kabině mě chválí. Když něčemu fakt nerozumím, tak mi to přeloží do angličtiny, ale moc lidí v klubu ji neovládá.

Jak snášíte vysoké teploty, které na jihu Francie na jaře a v létě panují?

Když člověk vyjde ven v těch největších pařácích, tak cítí takový dovolenkářský vzduch. Vždycky když jsem vystoupil z letadla, proběhlo mi hlavou, že jsme sem o prázdninách jezdili užít si slunce a moře. A teď tady hraju fotbal. S vedrem ale vedení klubu počítá. Přes den proto odpočíváme doma a trénujeme až večer.

V předposledním duelu sezóny proti Lyonu jste utrpěl zlomeninu nosu. Jak k ní došlo?

Při jedné útočné standardce jsem se hlavou srazil s Polákem Rybusem a hned se mi z nosu spustil proud krve. Naštěstí se ho podařilo zastavit a utkání jsem mohl dohrát. Bylo to ale složité, protože se mi točila hlava. Pak mi vyrobili speciální masku, abych mohl nastoupit do posledního zápasu v Angers.

Jak se teď po zranění cítíte?

Už s tím nemám žádný problém. Po skončení sezóny jsem šel na operaci a dal se do pořádku. Hned v prvním tréninku po návratu proběhl nechtěný test, když jsem dostal míčem po střele přímo do nosu. A drží, spravili ho tedy dobře. (úsměv)

Jak vám imponuje mentalita Francouzů?

Říká se, že středomořské národy jsou nejzdravější a musím to potvrdit. Francouzi si život umějí velmi užít, kór tady na jihu země. Nikdo se za ničím moc nehoní. Pro ně je nejdůležitější, aby byli spokojení oni a jejich rodina. Každou činnost dělají tak, aby je bavila. Skoro nevidím, že by šel člověk nakupovat sám. Vyrazí celá rodina. K jejich dobré náladě přispívá i krásné počasí. Jsem rád, že mi vyšel přestup do Francie, protože liga je fantastická a život, který se tady vede, je pro mě bonus navíc.

Zvykl jste si i na tradiční polibky na uvítanou, které jsou u Francouzů typické?

Ano, a už je beru jako samozřejmost. Každý má ale ty zvyky a počet pus trochu jiný. Když jsem se sem přistěhoval, koukal jsem na internet, jaké jsou obyčeje konkrétně tady na jihu, abych předešel nějakému faux pas. Tady jsou typické tři pusy na tvář. Několik lidí v klubu se takhle párkrát políbí před začátkem dne. Je to tady úplně normální a ani mi to nepřijde zvláštní.

Jaká místní specialita vám nejvíc chutná?

Zamiloval jsem si vyhlášený francouzský jablečný koláč a mám rád i slaný quiche. Ale první, co jsem ochutnal, byly ústřice. Ty jsem si dost oblíbil. Jinak se tady točí vše kolem ryb. V restauracích se servírují chobotnice na řadu způsobů. Nejde však jen o kvalitu jídla. Je to celkově takový obřad, Francouzi při jídle dlouho sedí a povídají si. Je to moc fajn.

Jak se vám líbí Montpellier?

Je to pěkné město, takové studentské, kde je pořád co dělat. Kupříkladu každý týden se na náměstí koná nějaká akce. A historické centrum je opravdu krásné. Úzké uličky, kamenné silnice a spousta kaváren. Připomíná mi italskou Veronu.

Bydlíte přímo v Montpellier?

Ne, v přímořském městečku pár metrů od pláže. Ráno otevřu dveře a koukám na tu nádheru. Když mám chuť, skočím si před snídaní zaplavat. Vždycky jsem si přál bydlet u moře a jsem strašně rád, že se mi to splnilo.

Nedávno jste se oženil, manželka byla ve Francii od začátku s vámi?

Zkraje jsem byl na hotelu, hledal bydlení a zařizoval záležitosti okolo bytu. Žena za mnou přijela po měsíci a už tu zůstala. Nedovedu si představit, že bych tady byl sám.

Nemáte strach z teroristických útoků, které jsou ve Francii stále aktuální?

Když si o nich přečtu v novinách, respekt mám. Ale že bych se bál, to ne. My hráli v Paříži týden poté, co se stalo neštěstí na Champs-Élysées. Procházeli jsme se po té ulici, byly tam stovky lidí a nikdo nic neřešil. Jasně, že se jich to dotýká, ale nenechají si tím zkazit život. Pochopitelně mě překvapí, když vidím vojáky, jak jdou po náměstí. Ale že bych se bál chodit do města, to určitě ne.

Jak náročné je pro vás cestování na zápasy?

Je to paradoxně rychlejší než v Česku. Tam jsme jeli například do Ostravy pět hodin. Tady kolikrát vyrazím z domova v deset dopoledne a ve dvanáct už obědváme na místě. Když totiž hrajeme třeba na severu Francie, máme od klubu k dispozici soukromé letadlo. Takže se jen setkáme na letišti, kde nás rychle odbaví. Na místě na nás už čeká autobus a vyrážíme na hotel.

Na podzim jste nakoukl do reprezentace v přípravném zápase proti Arménii, na jaře vás ale pozvánky do národního týmu míjely. Mrzí vás to? 

Byly zatím dva srazy. Ten první se konal zrovna v období, kdy jsem v Montpellier nenastupoval. Takže jsem s tím ani nepočítal. V pozvánku na druhý sraz jsem doufal, ale kluci hrají stabilně ve svých klubech, daří se jim a trenér tedy neměl důvod něco měnit.

Byl jste v kontaktu s reprezentačními trenéry? Viděl vás v akci Karel Jarolím?

Nevím, jestli se byl osobně podívat na nějakém zápase, ale párkrát jsem si volal s asistentem Borisem Kočím. Říkal mi, ať jsem připravený, že můj čas přijde. Je mi 24 let a neberu to tak, že je konec světa. Samozřejmě budu šťastný, když pozvánka přijde. Reprezentace je pro člověka nejvíc. Musím prostě makat a hrát dobře. Všechno záleží jen na mně.

Před pár dny jste si vzal svoji dlouholetou přítelkyní Chi, která je vietnamského původu. Jak jste si svatbu v rodném Liberci užil?

Byl to jeden z nejhezčích dnů v mém životě. Plánovali jsme ji asi čtyři měsíce. Naspojovali jsme dva obřady - český a vietnamský. Organizaci byla hodně náročná. Pomáhala nám jedna paní, bez které bychom to asi těžko zvládli. Pozvali jsme zhruba 170 hostů, ale naštěstí to dopadlo fantasticky. Těšily mě pak zprávy od lidí, že to byla nejhezčí svatba, na které byli. My jsme si ji hrozně užili.

Jan Švanda, Právo

Zrušit


Časová osa: Evropské ligy

Filtr článků - Evropské ligy