Hrdina Slavie: Standa Vlček má holt smůlu, teď ho sundám z plakátu!

„Zažíváme něco neuvěřitelného. Chtěli jsme Ligu mistrů strašně dlouho, dřeli jsme kvůli ní. Teď je to realita," rozplýval se Bořil.

Jsem sváteční střelec, nedávám moc gólů. Když vystřelím, tak většinou do padesáté řady na tribuně. Kluci si ze mě dělají srandu. Na druhou stranu mi ale dlouho prorokovali, že jednou rozhodnu velký zápas. Teď přišel. Před utkáním i v poločase mě trenéři nabádali, ať hodně střílím a nepřihrávám. Tak jsem konečně vystřelil... Když jsem převzal přihrávku, moje první myšlenka byla, že půjdu do vápna jako tank.

Rozhodně. Byli jsme nervózní, dlouho jsme se hledali. Chtěli jsme hned dávat finální přihrávky, ty pak končily v autu. Druhou půli, neříkám, že jsme dominovali, ale byli jsme víc na míči, víc jsme si věřili. A potom dali gól.

Nakopnula nás, uklidnila. Věděli jsme, že už postup uhrajeme, i kdybychom měli kopat míče do desátý řady. Říkal jsem klukům, že prostě nemůžeme dostat gól.

Prohlásil, že pokud dá někdo postupový gól, přenechá mu místo na obřím plakátu na stěně stadionu. Po zápase jsem mu řekl, že má holt smůlu, že ho z toho plakátu sundám. Do konce kariéry už nepotřebuju dát žádný gól, tenhle mi stačí.(směje se) Teď už zase koncovku přenechám ofenzívním hráčům.

Angličany. Ti jsou pro mě nejvíc. Je jedno, který tým, všechny jsou top. Ale ať dostaneme  kohokoli, budeme chtít ukázat, že máme i na Ligu mistrů. Ve skupině nebudeme pod takovým tlakem, jako nyní s Kluží.

Bylo to tenkrát těžké rozhodování. Přemluvila mě manželka. Říkala, že Slavia je velký klub s velkou historií, a že když se něco stane, někdo ji koupí. A určitě nezanikne. Jsem rád, že jsem tady. Nejvíc vlastně musím poděkovat ženě.