Znovuzrozený Hubník vzpomíná na Rusko: V létě byla Moskva super, jinak velká deprese

Je příjemný pocit, že ho potkám. Na sezónu pod jeho vedením mám sice smíšené vzpomínky, ale spíše kvůli množství zranění. Trenér jako takový byl v pohodě. Takže se fakt těším.

Tehdy jsem za nimi letěl na soustředění do Neapole. Byl jsem v CSKA týden. Tým trénoval Gazajev. Dnes jim šlape na paty Petrohrad a Kazaň, ale tehdy patřili v Rusku suverénně k nejlepším. V další sezóně vlastně vyhráli Evropskou ligu a Superpohár. Byl tam Vágner Love, Jura Žirkov, Ivica Olič, Daniel Carvalho..... Myslím, že vše bylo na dobré cestě. Ale odchod ztroskotal na jednání mezi CSKA Moskva a panem Kubíčkem, respektive na jeho manévrech.

Jednou jsem proti nim hrál na místě pravého obránce v dresu FK Moskva. Jinak jsem se s nimi nepotkal. Ale znám Nababkina, který se mnou hrál v FK. A další obránce si pamatuji právě z testu, protože defenzivu mají stejnou už řadu let. A gólman Akinfejev, to je klubová ikona. Oni navíc poslední dobou trošku ustoupili od nákupů exotických posil, ale nikoliv z finančních důvodů. Skok do Moskvy zvládne třeba z Jihoameričanů málokdo. Většinou musí koupit další tři hráče z té země, aby jim vytvořili zázemí. Oni si navíc vozí rodiny, aby se cítili dobře. Je to složité pro Evropany, natož pro hráče z Jižní Ameriky.

Mám smíšené pocity. Na jaře 2007 jsem něco odehrál. Pak jsem se zranil, a když jsem se dal do kupy, zase přišel problém se svalem. Byl to rok jako na houpačce, nahoru a dolů. V listopadu pak přišel nový trenér Oleg Blochin. A jeho nástupem moje éra skončila. Přivedl si dvanáct hráčů, v kádru bylo třicet lidí. Udělal si svoji sestavu, já nechodil ani na lavičku. Jeden rok jsem vydržel, pak šel na rok hostovat do Sparty.

Olomouc měla sto tisíc obyvatel, já byl najednou v městě, kde je jedenáct miliónů lidí. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvyknul. Vše usnadnila přítomnost dalších fotbalistů Tomáše Čížka, Radka Kováče a Martina Jiránka, pak přišel Luboš Kalouda a Tomáš Necid. Scházeli jsme se, přítelkyně rovněž. Vytvořili jsme si českou komunitu. Kdybych musel vše kousat sám, asi by vše bylo o moc složitější. Rusové jsou uzavření. Měl jsem pár spoluhráčů z Moldávie, kteří byli super. Ale třeba domácí hráči byli otrávení, že jim po měsíci stoprocentně nerozumím.

V létě byla Moskva hezká, všechno upravené. Paráda. Ale podzim, zima a jaro? Jedna velká deprese. Hodně pršelo, v zimě jsem zažil velké mrazy, hodně sněhu a málo sluníčka. A taky velkou špínu. Co se týče fotbalu, dva měsíce na přelomu roku jsme prožili v teplých krajích. Měli jsme v týmu typické Rusáky, kteří si sem tam po tréninku zašli dát něco ostřejšího. Mají to v krvi. Mimo fotbalovou kabinu šlo o zcela běžnou záležitost. Hlavně u mladých lidí. Vodka, piva v plastových láhvích... Seděli před domem, pili a nechávali po sobě bordel. Nepříjemnost představovali i potulní psi, kterých byly celé smečky.

Ano. My jsme měli s manželkou v Moskvě vlastního psa. A venčení bylo riskantní záležitostí. Potulných psů, kteří se ve smečkách váleli u popelnic, byla spousta. Měl jsem kolikrát strach. Jednou nám psa pokousali, pak jsme létali po veterině.

Párkrát jsme vyrazili na dače, chaty na venkově. V pátek odpoledne bývala Moskva směrem z města zasekaná. Oni si to užívají. Jedou klidně dvě stě kilometrů, což pro ně není žádná vzdálenost. Venkov a Moskva, to je velký rozdíl hlavně z ekonomického pohledu. Naše tréninkové centrum bylo pětatřicet kilometrů od centra, což už byl při pouhém pohledu kolem velký rozdíl. Lidé z okrajových částí Moskvy jezdí do centra jen výjimečně, je to pro ně prostě drahé. V centru člověk zaplatil strašné ceny za jídlo, třeba třikrát vyšší než jinde, přitom kvalita srovnatelná. Nedal jsem dopustit na Český dům. České jídlo, čeští kuchaři, české pivo (směje se).

Byli jsme tam skoro denně, měli jsme byt nedaleko. Když přijeli rodiče nebo kamarádi, pokaždé jsme šli na Rudé náměstí. Byl jsem se podívat na Lenina i další starší záležitosti. Zaujalo mě to. Je dobré vše vidět a připomenout si, jak to v Rusku chodilo.

Každý den jsem jezdil pětatřicet kilometrů do tréninkového centra. Někdy třicet minut, jindy tři hodiny. Doprava byla absolutně nevyzpytatelná. Koupil jsem si po čase auto a hodně se v jejich dopravě otrkal. Rusáci klidně jezdí přes chodníky, což jsem také absolvoval. Je to škola dravé jízdy. Chodci nemají v Moskvě žádný význam. Jít po přechodu, to je hazard se životem. Je tam řízení a řízení. Byla křižovatka, kde byly čtyři pruhy, ale někdy se jich vytvořilo osm. Kdo nebyl drzý, stál na místě patnáct minut. Člověk se sunul po centimetrech.

Na jedné zastávce metra, kousek od mého bytu, měl odjezdy týmový autobusu pro kluky, kteří neměli auta. My jsme jezdili chvilku napřed. Když byla dobrá cesta, koupili jsme na pumpě kávu a pečivo. A když jsme uvízli v zácpě, stál i autobus. Pokud dorazil tým v jedenáct, automaticky začínal trénink za třicet minut. Když dorazil v jednu, začalo se s přípravou v půl druhé. Tréninky neměly pevný začátek, ten řídila doprava (směje se).