Rubriky:

Ostatní

Bílého šejka z Hané by lákal ještě šampionát v Kataru

5. května 2020 13:58 - Olomouc

Tradiční vyhlášení Fotbalisty roku proběhlo letos vzhledem ke koronavirové pandemii a s ní souvisejícími omezeními pouze virtuálně, takže ani Tomáš Souček, ani trenér roku Jindřich Trpišovský si své chvíle slávy na prknech pražského vinohradského divadla koncem března neužili. Čerství laureáti Cen dr. Václava Jíry na tom byli dnes podobně. Bývalý trenér československé reprezentace, šestasedmdesátiletý Milan Máčala přebíral ocenění doma v Olomouci. A s plaketou nesoucí jméno muže, který ho k národnímu mužstvu přivedl, samozřejmě vzpomínal nejen na své působení v tuzemském fotbale, ale i na dvě desetiletí, která prožil jako trenér v arabském světě.

 

archiv autora

V arabském světě jste během dvaceti let posbíral snad všechny možné trofeje, které se tam daly vyhrát, teď přišlo i ocenění doma za to, co jste u reprezentačních a klubových celků pěti zemí kolem Golfského zálivu dokázal.

Ale vždyť já se už i doma dočkal ocenění. Dvakrát jsem se stal Trenérem roku, byl jsem uveden do trenérské Síně slávy, vedl jsem i československou reprezentaci, což pro mě představovalo obrovskou poctu.

Jenže jste ji vedl v hodně divoké době a doplatil na to…

I po třiceti letech přemýšlím, zda jsem udělal chyby a kde jsem je udělal, promítám si v hlavě všech pětadvacet zápasů, v nichž jsem vedl společnou federální reprezentaci jako poslední trenér, vracím se ke kvalifikaci o EURO ’92 ve Švédsku, kde jsme ve skupině skončili druzí za Francií, ale před Španělskem, stejně jako přemýšlím nad tou další, v níž šlo o účast na mistrovství světa v Americe.

Milan Máčala s asistentem Milanem Lešickým a Pavlem Hapalem na srazu československé reprezentace.

archiv autora

Dost hořké reminiscence…

Dodnes těžko rozdýchávám, že jsme ani na jeden ze šampionátů nepostoupili. Přitom jsme nejeli na špatné vlně a nedosáhli špatných výsledků. Mohl bych mluvit o zlomové a hodně divoké době, kdy se otevřely hranice a nastal exodus našich nejlepších hráčů do ciziny, připomenout dělení republiky, prapodivné verdikty rozhodčích, které nás připravily o body. Ale uznávám, že mluví fakta.

Proto pro vás musí Ceny dr. Václava Jíry představovat satisfakci i za toto hořké tříleté období. A zároveň i uznání za to, co jste pak během dvou dekád v arabském světě dokázal. Vždyť jste vedl pět reprezentačních celků a v jejich službách odkoučoval dalších 220 zápasů, což dává dohromady neskutečné číslo. 245 utkání jako reprezentační trenér a čtvrté místo mezi všemi trenéry světa.

Trenérské statistiky jsou sice výčtem čísel, ale ve svém souhrnu vypovídají o mnohém, takže být čtvrtý na světě představuje určitě úspěch. A pro mě velký.

Deset trenérů s největším počtem reprezentačních zápasů   
286 Velibor „Bora“ Milutinovič (Srbsko) 8 reprezentací
266 Claude Le Roy * (Francie) 9 reprezentací
251 Carlos Alberto Parreira (Brazílie) 6 reprezentací
245 Milan Máčala (Česká republika) 6 reprezentací
240 Hernán Darío Gómez * (Kolumbie) 4 reprezentace
238 Mohamed El-Gohary (Egypt) 3 reprezentace
230 Berti Vogts (Německo) 5 reprezentací
229 Lars Lagerbäck * (Švédsko) 5 reprezentací
208 Francesco „Pacho“ Maturana (Kolumbie) 5 reprezentací
205 Carlos Queiroz* (Portugalsko) 5 reprezentací
* Trenéři pokračující v kariéře   

Napadlo vás něco podobného, když jste ve čtyřiadevadesátém roce do arabského fotbalu zamířil poprvé?

Ani náhodou. U československé reprezentace jsem skončil o půl roku dřív, a když přišla nabídka z klubu Kazma, letěl jsem se do Kuvajtu jen podívat. Spíš ze zvědavosti, co by mě asi mohlo čekat. Viděl jsem ale hlavní hřiště a tři tréninková, dozvěděl se, že klub figuruje uprostřed tabulky, ale chce výš. Cítil jsem v tom velkou výzvu…

A zůstal jste…

Stalo se, co nikdo nečekal. My nejenže vyhráli ligu, ale i klubový Gulf cup, který se hrál v Al Ainu v Emirátech a v němž startují mistrovské celky ze zemí kolem Perského zálivu. A to jsme tam letěli jen s jedenácti hráči, takže před posledním zápasem jsem musel narychlo povolat náhradníka, abych dal dohromady kompletní jedenáctku.

Představení pro arabský svět, že lepší jste si ani nemohl vysnít.

Zvlášť když jsme v průběhu dalších dvou let vyhráli s Kazmou opakovaně ligu, Emírův pohár i Pohár předsedy vlády a dočkal se spousty ocenění, která těšila. Nikoli snad proto, že je posbíral Máčala, ale proto, že jsem je vnímal jako uznání pro naši zemi a český fotbal.

Milan Máčala přebírá v Ománu jako první trenér sultánův Řád za rozvoj sportu a kultury.

archiv autora

A z Máčaly se stal i proto rázem Bílý šejk, jenž svede fotbalové zázraky. I s reprezentací Kuvajtu jste jeden takový svedl…

Vyhráli jsme dva ročníky Gulf cupu reprezentačních týmů po sobě. Ten první v roce 1996 v Ománu, druhý dva roky poté v Bahrajnu. Neskutečné, co se při návratu dělo. Pro Kuvajt to znamenalo totéž co pro nás Čechy hokejové Nagano, neboť Gulf cup je v zemích kolem Perského zálivu nejprestižnějším turnajem. Celý Kuvajt nás vítal jako hrdiny. Mladí, staří, děti, dospělí. Ptal jsem se šejka: „Co se to děje? Vždyť nešlo o mistrovství Asie, ale o Gulf cup." Vysvětlil mi: „Uvědom si, že tady byla invaze. A my jsme tímto vítězstvím dali světu na vědomí, že existujeme a jsme svobodní. Proto tolik radosti."

Přesto jste z Kuvajtu odešel k reprezentaci Emirátů, i když jste u ní vydržel jen pár týdnů…

Já k ní jít nechtěl, bránil se, angažmá jsem odmítal, jenže nakonec jsem přitakat musel. Do Kuvajtu tehdy přiletěl fotbalový prezident Spojených arabských emirátů s tím, že právě vyhodil od reprezentace brazilského trenéra a nutně potřebuje jiného. Na Emiráty totiž čekal Konfederační pohár FIFA v saúdskoarabském Rijádu, kde shodou okolností startoval i český národní tým. Celý večer mě přesvědčovali, abych nabídku neodmítal, protože Emiráty jsou bratrskou zemí Kuvajtu a pomoc potřebují. Nechal jsem se přemluvit, a i když jsem nové mužstvo vůbec neznal, ve skupině jsme nakonec skončili před Jihoafrickou republikou a v konečném pořadí jsme za sebou nechali i domácí Saúdskou Arábii, což byl velký úspěch.

Úspěchem skončilo i vystoupení olympijského týmu Kuvajtu na asijských hrách v Thajsku…

My tam přijeli s mladými kluky, protože to přikazovaly turnajové regule olympijské kvalifikace, zatímco Írán poslal na Asijské hry reprezentační áčko. Přesto jsme postoupili až do finále, a teprve tam podlehli právě Iránu.

Proč tedy návrat domů?

Vždyť já už měl šest let působení v arabském fotbale za sebou. A navíc jsem se vrátil a za měsíc už letěl zase zpátky. Ozvala se Saúdská Arábie, abych vedl její národní tým na Konfederačním poháru FIFA v Mexiku, kde startovali samí skvělí soupeři. Brazílie, Německo, Bolívie, Mexiko, USA, to prostě byla další výzva.

Nakonec jste byli v Guadalajaře i Mexico City velkým překvapením, neboť jste se probojovali až do semifinále a až tam podlehli Brazilcům.

Hlavně jsme ale vyhráli 5:1 nad Egyptem, jehož reprezentace je považována za nejlepší v arabském světě. Neskutečný úspěch, který zastínil všechno. Však ho zase oslavovala celá země.

Takže ani vysoká prohra 2:8 v semifinále s Brazílií vám reputaci nepokazila?

Ta prohra měla docela úsměvnou příčinu. Po první půli jsme prohrávali jen o dva góly, jenže o přestávce se spustil prudký liják. Zatímco Brazilci na mokrém trávníku baletili, moji hráči v jednom kuse padali. Před odjezdem k zápasu jsem jim přitom snad stokrát připomínal, že si mají vzít kopačky s kolíky, ale neposlechli, protože arabští fotbalisté v nich hrají strašně neradi. Proto nás „Kanárci" cvičili a moji kluci se radovali jen z toho, že mohou na mokré trávě dělat skluzy.

Český trenér Milan Máčala

Pavel Lebeda/chf.cz

Saúdskou Arábii jste vyměnil za národní tým Ománu, kde jste si dokonce vysloužil jako vůbec první fotbalový trenér záslužný sultánův řád Za rozvoj sportu a kultury.

To proto, že Omán předtím býval společně s Jemenem v žebříčku zemí kolem Perského zálivu vždy u samého dna a najednou začal stoupat prudce vzhůru. Vedl jsem reprezentační áčko i olympioniky a během čtyř let jsem vybudoval skutečně kvalitní mužstvo. V olympijské kvalifikaci jsme skončili druzí, když nás o postup do Atén připravil jediný gól, v Gulf cupu v Kataru jsme se probojovali do finále a až penaltový rozstřel nás připravil o vítězství, za dva roky jsme se v Emirátech dostali do finále znovu a opět dost nešťastně prohráli, protože ománským hráčům přece jen scházelo víc mezinárodních zkušeností.

A to jste během čtyř let ve službách Ománu ještě zvládl trénovat klubové celky v Emirátech i Kuvajtu a slavit s nimi další výhry a triumfy. S Al Ainem se třeba dostat až do finále Asijského poháru, což je obdoba evropské Ligy mistrů.

V arabském světě je měřítkem všeho úspěch. Nikde se trenér nesetká s přílišnou trpělivostí, nikde nepochodí s představou, že míní mužstvo postupně budovat. Musí být úspěšný hned a okamžitě. Ale když úspěšný je, není o nabídky nouze.

O Bahrajnu jste ale přece tvrdil, že tam jste se s trpělivostí setkal…

To šlo o výjimku, protože tamní mladý šejk si uvědomoval, že v Bahrajnu se fotbal dělá ve skromných podmínkách. Byl trpělivý, a i proto se výsledky dostavily. Postoupili jsme z asijské kvalifikace do mezikontinentální baráže, ve které jsme narazili na Nový Zéland. Doma jsme s ním hráli bez branek, i když jsme měli drtivou převahu a dvakrát šli sami na gólmana, v odvetě ve Wellingtonu jsme ovšem prohráli 0:1 a sen o účasti na mistrovství světa v Jižní Africe se rozplynul. A to jen proto, že náš nejzkušenější hráč vyrobil neskutečnou minelu, po které jsme inkasovali, a poté neproměnil penaltu, na kterou nebyl vůbec určený. Přitom remíza by nám k postupu stačila. Dlouhá cesta zpátky do Bahrajnu byla snad nejsmutnější, jakou jsem kdy zažil.

Milan Máčala s anglickým trenérem Terrym Venablesem.

archiv autora

Působit dvacet let v arabském světě, a hlavně tam působit úspěšně, to není vzhledem k tamním zvyklostem, tradicím a náboženství ani trochu jednoduché.

To všechno prostě musí člověk respektovat a pak to problém nepředstavuje. Náboženské svátky, čas určený pro modlení, stejně jako třeba období ramadánu zahrnuje v těchto zemích i termínová listina. Když kupříkladu připadne doba modliteb na přestávku mezi dvěma poločasy, počítají s ní rozhodčí i trenéři. Já si vždy našel čas, abych i v takové situaci řekl hráčům potřebné pokyny poté, co se umyli, pomodlili a před začátkem druhé půle převlékli.

Arabsky?

Žil jsem v arabském světě dvacet let, ale hned první den jsem se rozhodl, že se budu spoléhat jen na angličtinu. Arabská řeč má spoustu úskalí a nuancí, takže by se mohlo stát, že se vyjádřím špatně či nešikovně a bude z toho problém.

S problémy jste se musel vyrovnávat docela určitě i při cestách k zápasům, protože třeba při asijské kvalifikaci jsou vzdálenosti na evropské zvyklosti nepředstavitelné a změny časových pásem rovněž.

Dvanáct hodin letu do Japonska, čtrnáct do Austrálie nebo na Nový Zéland, to jsou skutečně běžné přesuny. Proto se k zápasům cestuje s třídenním předstihem. Problém nastává hlavně ve chvíli, kdy se třeba v neděli hraje v Tokiu a už za tři dny čeká mužstvo domácí zápas. Není opravdu jednoduché se s tím vyrovnávat. Půl dne na palubě letadla, časový posun, aklimatizace, stačí podcenit sebemenší detail a na výkonu a výsledku se to projeví. Vzhledem ke zkušenostem, které jsem za dvacet let v arabském angažmá posbíral, se mi proto vůbec nezdá jako hloupý nápad, aby se v případě mistrovství světa hrála nikoli kontinentální, ale celosvětová kvalifikace.

Reprezentace Bahrajnu měla před mezikontinentální baráží s Novým Zélandem o postup na MS 2010 v Jihoafrické republice tréninkový kemp v Rakousku. Sehrála zde přípravný duel s Interem Milán, který tehdy vedl José Mourinho.

archiv autora

Možná se tento nápad, který propagoval i bývalý šéf českého fotbalu František Chvalovský v době, kdy zasedal v exekutivě UEFA, jednou uskuteční, v případě světového šampionátu v roce 2022 v Kataru však na něj nedojde. Nelákalo by vás se ještě jednou do arabského světa vrátit, o účast na mistrovství světa ještě jednou bojovat a třeba se na něm konečně představit, když předchozí šance nevyšly?

To se asi nestane, i když staré přísloví říká, že se nikdy nemá říkat nikdy. Ale kdyby se snad přece jen nějaká nabídka objevila, proč ne? Hlava slouží, nohy jsou v pořádku, prostředí znám, arabský fotbal rovněž. Neměl bych problém jít k některé reprezentaci ať už třeba jako poradce, nebo jakýsi trenérský supervizor.

MILAN MÁČALA
Narozen: 4. července 1943
Hráčská kariéra: TJ Gottwaldov (1964-1968), Škoda Plzeň (1968-1969), TJ Vítkovice (1969-1971), Sigma Olomouc (1972-1976)
Trenérská kariéra: Sigma Olomouc (1976-1982), Slavia Praha (1982-1984), Salamina Larnaka (Kypr, 1984-1986), Baník Ostrava (1986-1990), reprezentace Československa (1990-1993), Kazma SC (Kuvajt, 1994-1996), reprezentace Kuvajtu (1994-1997), reprezentace Spojených arabských emirátů (1997), reprezentace Kuvajtu (1998), reprezentace Saúdské Arábie (1999-2000), Al Nasr (SAE, 1999-2001), reprezentace Ománu (2001-2004), Al Ain (SAE, 2005), reprezentace Ománu (2006-2007), reprezentace Bahrajnu (2007-2010), Kazma SC (Kuvajt, 2010-2012), Al Ahlí (Katar, 2012-2015)
Největší úspěchy: účast v mezikontinentální baráži o postup na MS 2010, čtvrté místo na Konfederačním poháru FIFA (1999), finalista asijské Ligy mistrů (2005), vítěz Gulf Cupu národních týmů (1996, 1998), vítěz Emír cupu (2011), vítěz President cupu (2005), druhé místo na Gulf Cupu národních týmů (2004, 2006), druhé místo na Asijských hrách (1999), druhé místo v Asia cupu (2005), vítěz klubového Gulf cupu (1995, 1997), vítěz kuvajtské ligy (1994, 1996), druhé místo v lize SAE (2004), druhé místo v čs. lize (1989, 1990), vítěz ankety Trenér roku (1989, 1990)
Zdeněk Pavlis, Sport.cz

Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní