Rubriky:

Ostatní

Nejslavnější vršovický soustružník Panenka slaví šedesátiny

2. prosince 2008 07:00 - PRAHA

Tvrdí, že tu penaltu vymyslel, ale patent na ni nemá. Přesto se díky ní stal slavným. Obletěla svět, v televizi ji pouštěli do omrzení, nazvali je Panenkovou pentlí. Anebo vršovickým dloubákem, padajícím listem, básnickou ódou na penaltu…

 

archiv

Jedno ale mají všechna synonyma společné – ta drzá penalta, kterou na závěr finálového rozstřelu v šestasedmdesátém poslal Maierovi doprostřed brány, bude navždy spojována s Antonínem Panenkou. Fotbalovým poetou slavícím právě dnes šedesátiny.

Neskutečná drzost. Německý gólman Sepp Maier válející se u tyče a marně zvedající ruce na znamení protestu, Panenka s rukama nad hlavou, protože rozstřel o zlato skončil a on ho rozhodl. Penaltou, kterou zkoušela podobně kopat spousta hráčů před ním i po něm, ale nikdo nezískal takový věhlas, jako on.

Extra tečka po extra finále

„To proto, že extra finále muselo mít extra tečku. Dva měsíce dopředu jsem věděl, že když dojde na penalty, kopnu to svou dloubákem doprostřed brány. Maier k nám do Vršovic na tréninky nechodil, takže nemohl vědět, že jsem si pentli na Hrušákovi mockrát vyzkoušel. Byl jsem vždycky hrozně hravý, takže na každém tréninku jsme se pravidelně sázeli o pivo a čokoládu, že mi z pěti nechytne ani jednu. Jenže on byl dobrý gólman, takže jsem mu pivo platil vlastně pořád jen já a začalo to lézt do peněz. Musel jsem tedy něco vymyslet, Zkusil jsem podkopávat balón, aby letěl doprostřed brány, a ono to na Hrušku zabíralo. Dokonce tak, že jsem najednou sázky vyhrával a začal tloustnout z přísunu čokolády,“ líčí Panenka, jak nejslavnější kousek jeho kariéry na svět přišel.

Přesto tehdy v Bělehradě udivil fotbalový svět, že si na něj troufnul ve finále evropského šampionátu, kdy po nerozhodné partii s Němci šlo při penaltovém rozstřelu o zlato.

Edison vymyslel žárovku také jen jednou

„Žádné hazardérství, pohnutí mysli, náhlé vnuknutí.  Ani žádné ukopnutí, jak mi potom někteří předhazovali. A už vůbec ne zavřené oči a jedna trefa za život.  A i kdyby byla jen jedna, Edison přece také vynalezl žárovku jen jednou a svítí pořád. Jako má penalta.

Horší by bylo, kdybych ji zazdil. Nikomu bych asi nevysvětlil, že nešlo o frajeřinu. Ti nahoře by to brali jako znevážení režimu a to už přestávala sranda. Dnes by ze mě byl soustružník s třicetiletou praxí v ČKD, protože taková byla tehdy doba. Já se totiž soustružníkem, anebo jak říká můj kamarád Karolko Dobiáš tokárom kovov vyučil, a jako soustružník byl v ČKD veden.

Maier mi ji ale spolknul, stejně jako před ním zbaštili Hruška, Viktor a kdoví, kolik takových gólmanů bylo.  Jenže on ve finále mistrovství Evropy, kdy šlo o titul. Ani se nedivím, že s tím má dodnes problém, takže si v garáži pověsil můj plakát a i po letech se do drzého českého hajzla trefuje šipkami,“ vzpomínal vršovický poeta i dvaatřicet let po památném Bělehradu, jak k nehynoucí slávě přišel.

S věčným úsměvem a také s povzdechem, že dneska by už balón do Maierovy brány ani nedokopl. Dva roky si fotbal nezahrál, protože má problémy s kyčlemi a lékaři doporučovanou operaci stále odkládá.

„Musel jsem si vybrat jiné sporty, při nichž se neběhá. Kulečník, pinec, golf a také postávání na kurtu při tenisu,“ bere Panenka ubíhající roky s humorem a nadhledem. Stejně jako bral s nadhledem celá ta dlouhá léta, kdy Bohemce věrně sloužil, než mohl ve dvaatřiceti konečně vyměnit zelenobílý dres klokanů za zelenobílé barvy vídeňského Rapidu.

Z Bohemky žigulíkem a 24 tisíci na knížce

„A to jsem původně do Vídně málem nešel, protože jsem dostal nabídku z Lokerenu. Docela se mně zamlouvala, jenže můj odchod se nezamlouval těm nahoře. Scházelo mně čtvrt roku do stanovené věkové hranice, takže místo mě prodali do Belgie Karola Dobiaše a já musel počkat na Rapid.

Ale nakonec přestup vyšel. Podepsal jsem, že třicet procent vydělaných peněz budu odvádět Pragosportu, souhlasil jsem, že část z třicet tisíc, co jsem ve Vídni dostal, mi budou doma převádět na tuzexové bony, sebrali jsme žigulíka a jeli. Osm let staré auto a čtyřiadvacet tisíc na vkladní knížce bylo to jediné, co jsem si za léta v Bohemce vydělal,“ vzpomíná dnešní prezident Bohemians.

Nikoli aby při oslavách svých šedesátin tesknil nebo se snad nechal unášet nostalgií, ale aby dal k dobrému veselou historku z fotbalového života, která musí znít dnešní generaci jako reminiscence z pravěku.

Zdeněk Pavlis, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ostatní