Rubriky:

Ostatní

Voda se za mnou ještě nezavřela, tvrdí Fenin a chystá se na návrat

18. června 2017 07:00 - Praha

Dostal cejch, jenž sebou nese. Nálepku, která hlásá všude, kde se objeví: Pozor, Fenin. Fotbalista, jenž promrhal svůj talent. Průšvihář, s nímž jsou jen potíže. „Jsem už takhle zaškatulkovaný. Přitom během kariéry jsem ani v Čechách, natož pak v Německu v žádném klubu problémy neměl. Dokonce myslím, že jsem byl docela oblíbený. Ale kam přijdu, tam musím bojovat,“ netají třicetiletý Martin Fenin, jak složitě hledá cestu z kruhu, do něhož se dostal.

Sport.cz

 

Zmizel jste ze světa, vypadá to, že se za vámi zavřela voda. To už Fenin na fotbal rezignoval a kariéru zabalil?

Ani náhodou. Nejsem ještě tak starý, abych končil.

Takže nový pokus o restart?

Do smrti bych si vyčítal, kdybych ve třiceti fotbal zabalil.

O návrat jste se už ale přece pokoušel několikrát. Ve Francii ve třetí lize, ale třeba i letos v zimě v Brně...

Nevyšlo to.

To je všechno, co k brněnskému pokusu o návrat řeknete?

Ještě jsem se na něj necítil, nebyl jsem nachystaný natolik, aby vyšel podle mých a trenérových představ. Bylo prostě kontraproduktivní spěchat a riskovat. Pro mě, pro Brno, pro kouče Habance.

Zní to jako další výmluva... Neskrývalo se za dalším odkladem něco jiného?

Stejná otázka, jakou mi pokládali i moji kamarádi.

Také nevěřili?

Hledali důvody tam, kde nebyly.

Společnost Borgis a.s. se tímto omlouvá panu Martinu Feninovi, že dne 1. dubna 2016 v článku s titulkem „Průšvihář Fenin opět u soudu! Po Němcích požaduje tučný balík" zveřejnila nepravdivou informaci, podle které měl pan Martin Fenin skončit v německém fotbalovém klubu Chemnitzer FC z důvodu, že nedorazil na charitativní večírek. Tato informace nebyla pravdivá a za její zveřejnění se panu Martinu Feninovi omlouváme.

Divíte se? Kam přijdete, dívají se na vás jako na hráče, s nímž se objeví problémy.

Vím, že mám nálepku problémového hráče a nesu ji s sebou. Přitom příčina nevydařeného brněnského restartu byla prozaická - poraněné rameno, které jsem nestihl doléčit. Bál jsem se chodit do soubojů, uvědomoval jsem si, že jsem na ligové jaro připravený jen na šedesát procent, takže jsem sám usoudil, že dokud nebudu úplně v pořádku, nemá smysl se vracet.

Přesto se kolem vás vyrojily zase nejrůznější zvěsti.

To kvůli zmiňovaným předsudkům, že s Feninem přichází průšvih. Kvůli nedůvěře a pověsti, která mě provází.

Přiznáte alespoň, že si za ni můžete i vy sám?

Ale přiznám. Udělal jsem pár volovin i průšvihů, jenže pořád se řeší to, co bylo. A že jsem to byl já. Přitom jsem nikdy neboural s alkoholem v krvi, nejel v drogách, nedostal se do malérů, které jiným procházely a prošly. Nedovedu si představit, kam bych byl v takovém případě zaškatulkovaný já. A to jen proto, že se jmenuju Fenin.

Jenže Fenin byl považován za zázračné dítě českého fotbalu. Za naději, která se posléze stala synonymem pro zklamání a nenaplněné naděje.

Nemám ten pocit.

Cožpak jste se po světovém šampionátu dvacítek v Kanadě, kde jste získali stříbrné medaile, nepovažoval za obrovský talent?

Veškerá sláva kolem nás byla uměle vytvořená. Nafouknutá, přehnaná... Do Kanady jsme jeli jako průměrní ligoví hráči, kteří do naší domácí nejvyšší soutěže sotva nakoukli. A najednou z nás měli být super fotbalisté jen proto, že jsme skončili druzí za Argentinou?!

Nechcete snad tvrdit, že jste byli využiti, nebo dokonce zneužiti? Nebo jste měl podobný pocit?

Měl a mám. Měl jsem sloužit za příklad. Za vzorový příklad pro ostatní.

Nezamotala se vám právě z toho hlava? Stříbro z mistrovství světa, doma Talent roku, ve dvaceti odchodu do bundesligového Eintrachtu Frankfurt, hned v premiéře hattrick.

Právě že se připomíná jen hattrick, který jsem dal v prvním utkání proti berlínské Hertě, ale už se pomíjí 88 dalších ligových zápasů, které jsem za čtyři roky ve Frankfurtu odehrál. Pětadvacet, třicet v sezóně, což je porce, která dokazuje, že jsem byl v Eintrachtu jedním z nejvytíženějších hráčů.

Proč jste tedy odcházel? Proč jste nezatnul zuby a nerval se o místo v kádru, když se ve Frankfurtu začali měnit trenéři a některým jste nezapadal do jejich představ a fotbalové filosofie? Nebylo to i tím, že se vám zdálo snazší a nejspíše i pohodlnější vybrat si druholigovou Chotěbuz?

Ale já si ho nevybral a z Frankfurtu jsem už teprve odcházet nechtěl. Jenže přišel nový trenér a mně nebyla nic platná ani pozice, kterou jsem si tři a půl roku budoval. Začínal jsem zase od nuly. A navíc limitovaný zánětem stydké kosti, takže jsem se tři čtvrtě roku do kádru střídavě vracel, zase se léčil se a znovu se snažil o návrat. Všechno marné, protože po půl roce už trenér nemínil čekat. Vrátil jsem se teprve když on předčasně skončil a přišel nový kouč. Ale ani ten bundesligu nezachránil.

Spadli jste do druhé bundesligy, takže proč jste řešil, zda ji hrát ve Frankfurtu nebo Chotěbuzi? Nebylo to jedno?

Nebylo, protože mně šlo o místo v národním mužstvu. Blížilo se mistrovství Evropy a reprezentační trenér Michal Bílek mě ujišťoval, že pokud budu v klubu hrát, na srazy mě bude dál zvát. Ale hlavně že musím hrát. Jenže já ve Frankfurtu nekopal a neměl ani šanci, že kopat budu. Nový kouč přišel s tím, že jsme všichni příliš malí a on potřebuje do útoku vysoké hráče, aby s nimi mohl hrát fotbal, jaký si představuje. Trucoval jsem. Urazil se. Bylo mi pětadvacet a myslel jsem, že když půjdu jinam, budu dávat góly a ještě něco dokážu.

Namísto toho tvrdé procitnutí...

Byla to chyba, kterou si vyčítám. Ve Frankfurtu jsem byl spokojený, lidé mě tam měli rádi, i já měl jsem krásný vztah ke klubu i městu. Navíc Eintracht ve II. bundeslize vyhrával, po roce se vrátil zpátky do nejvyšší soutěže, takže bych určitě i já něco odehrál a nějaké góly dal. Měl jsem zůstat, to teď vím. Jenže jsem udělal krok úplně jinam.

Do Chotěbuzi a tím si přivodil další potíže a problémy.

Doufal jsem, že když to bude klapat na hřišti, bude klapat i vše ostatní. Zvláště, když se mi hned první zápas v novém angažmá povedl. Hráli jsme zrovna s Frankfurtem, já dal dva góly, a i když jsme nakonec prohráli, mohlo být všechno super. Jenže jsem se zranil, nehrál, do nároďáku mě trenér také nevzal. Najednou jsem byl sám v cizím městě, kde jsem neměl kamarády, narážel na jinou mentalitu a kulturu lidí, znal pouze tréninky a zdi svého pokoje. Přitom jsem typ, který je rád v partě a miluje legraci. Jenže v Chotěbuzi jsem byl pořád cizincem, kterému se nepovedlo se do mužstva začlenit, což mi dávali najevo.

Měl jste se možná víc snažit a nedívat se na nové spoluhráče spatra.

Snažil jsem se, jenže pořád jsem cítil respekt, který ke mně měli. A závist také. Ve Frankfurtu jsem nezažil, aby někdo řešil smlouvu toho druhého, aby se zajímal, jaké má auto, jak se obléká. Ta zeď mezi západem a východem v Německu ovšem pořád stojí. Sice pomyslná, ale vnímáte ji.

Depresivní...

Hrozně ubíjející. Šíleně traumatizující. O to víc, že člověk srovnává a sleduje, jak se jeho klubu nedaří, zatímco bývalé mužstvo pořád vyhrává. Tím se užírá ještě víc. Nebyl jsem tam prostě šťastný.

Pak stačí v legraci prohodit, že by z toho všeho nejraději skočil z okna...

Jo, řekl jsem to a poté, co jsem z okna opravdu vypadl, se má slova pronesená opravdu v legraci objevila v novinách. Nikdo nevěděl, co se doopravdy stalo, ale přisazovali si přesto všichni. Že jsem byl nějaký divný, že to na mě pozorovali, že to do sebe vlastně zapadá. Koukali na mě přes prsty, všechno se otočilo.

A člověk už v tom jede.

Zvlášť v době, kdy spáchal sebevraždu brankář Hannoveru Enke, což zasáhlo celý německý fotbal. A když si podřezal žíly i jeden z rozhodčích trpící depresemi, vše se umocnilo.

A Fenin všemu dal korunu, když vypadl z okna a málem nepřežil.

Však měli v klubu najednou všichni strašný strach, že jsem se chtěl také zabít. Proto rázem tak obrovská péče a starostlivost. Ale to jen proto, že chtěli vědět, zda nejsem alkoholik, jestli nefetuju, zda jsem neměl v úmyslu spáchat sebevraždu.

Podobná reakce je ale zcela pochopitelná.

Jenže jim šlo hlavně o kulaté razítko. O to, aby měli jistotu. Aby měli potvrzeno, že udělali všechno, co udělat měli. I proto mi řekli, abych si vzal tolik času, kolik chci. Zařídili, aby mě řidič vozil dvakrát v týdnu za psychologem a zase zpátky.

Poslechl jste, jezdil do Plzně za psychologem, absolvoval s ním sezení, i razítko jste nakonec donesl. Průšvih jste měl ale i tak přišitý.

A teď kam přijdu, musím bojovat. Jenže nejde o boj o místo na hřišti či v mužstvu. To bych byl klidný, protože fotbal jsem nezapomněl. Vadí mi boj s předsudky. S pověstí, která se na mě nalepila. Se škatulkou, v níž jsem se ocitl. S tím, že si mě zaprogramovali jako problémového hráče.

A nejste jím snad? Malér ve Frankfurtu s grilováním na balkóně, které skončilo požárem bytu i střechy baráku, v němž jste bydlel, v Chotěbuzi pád z okna...

Všechno to bylo u nás zveličené a přifouknuté.

Nemalujte to až moc idylicky? Nechcete přece tvrdit, že se v německém fotbale skandály neprovalí a neobjeví se na stránkách novin? Že fotbalisté jsou nedotknutelní?

Samo sebou že se neututlá, když někdo řídí podnapilý, když někoho srazí autem či vyvede malér překračující meze zákona. Ale záležitosti, z nichž se v Čechách vyrábějí kauzy, se tam neřeší. Zažil jsem německé reprezentanty na diskotéce dva dny před zápasem. Natáčeli je, fotili, ale na veřejnosti se nic z toho neobjevilo. Ze srazu naší reprezentace se dostalo ven pár fotek a byly toho plné stránky novin.

A vy jste pak musel ve Frankfurtu vysvětlovat, co jste s Barošem a spol. doma vyváděli...

Vůbec, majitele to nezajímalo, dokonce se tomu smál. Pro něho bylo důležité, co se děje na hřišti, protože to pro něho bylo podstatné. V Německu je situace jiná, neboť kluby si hráče chrání mnohem víc než u nás. Před bulvárem, před podobnými výmysly a pomluvami, před vším, co by škodilo hráčům, klubu a vůbec německému fotbalu.

Jenže vy žijete a o návrat se pokoušíte v Čechách...

O to je to pro mě složitější. Bojovat s předsudky. S pověstí, jež mě provází. Nálepkou, kterou jsem dostal. S nafouknutými kauzami, které sice díky zastoupení ČAFH u soudu vyhraju, ale pohled okolí se přesto nemění. Říkat si o šanci, kterou sám sobě nedám. Ustál jsem to ale v osobním životě, ustojím to i ve fotbale.

Takže jste skutečně nepřemýšlel, že fotbalovou kariéru ukončíte a budete se naplno věnovat skautingu pro Magdeburg, který vás oslovil jako hráče se zkušenostmi z bundesligy a koneckonců i z české reprezentace a s nímž už teď spolupracujete? Vždyť tam se s žádnými předsudky nesetkáváte, ba naopak si dosavadní spolupráce cení...

Ta práce mě baví, neboť jsem pořád v kontaktu s velkým fotbalem a svými vrstevníky působícími v naší lize. Zatím je ale brzy, abych pomýšlel na odchod do fotbalového důchodu. Je mi třicet, trénuji individuálně, jsem zdravý a nachystaný na návrat. Věřím, že restart kariéry vyjde. Voda se za mnou ještě nezavřela.

zp, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní