GLOSA: Jarolím skončil, dva promarněné roky zůstaly

O konci mluvit odmítal, i když si byl vědom, že jeho mise u reprezentace u konce je. Anebo že ke konci z vůle strahovské generality spěje, což ovšem vycházelo nastejno.

Dva roky Jarolím mluvil o síle, energii a chuti, kterou v sobě má a stále ji nachází, ještě po prohře s Ukrajinou tuhle zaklínací formuli skloňoval. A když mu vládci ze Strahova vzkázali, že doba jeho působení u národního týmu je víceméně provizorní, a ještě podmíněná nereálnými a prakticky nesplnitelnými premisami, zpěčoval se a prohlašoval, že se pohrůžkami začne zabývat, až přijdou na řadu.

Po lekci od Rusů jim sám předešel zmiňovanou větou o novém impulzu.

Dospěl k poznání, že on už ho reprezentačnímu týmu nedá. Nebo spíše že od něho už hráči žádný impulz nepřijmou.

Nebylo ostatně divu, když sledoval bohorovnost, s jakou k zápasu přistoupili. Když musel mít pocit, že snad dokonce sabotují úkoly, které v taktické partituře dostali. V defenzivě hlavně.

Lekce od Rusů mu přitom otevřela oči, takže byl ochoten nahlas přiznat celou pravdu o českém fotbale.

„Bránit a věřit, že takovýmto způsobem nějaký výsledek uhrajeme," pravil pragmaticky

Žel pro něho a hlavně celý český fotbal šlo o poznání ex post.

Po dvouleté misi, při níž se ukázalo, že bylo i Peltovým omylem, když Jarolíma k reprezentace přivedl.

I proto, že k poznání pravdy o českém fotbale potřeboval celé dva roky.

Ztracené a promarněné roky, které po něm zůstaly.