Článek
„Jednotlivé reprezentační kategorie nevnímáme odděleně. Je to spojená nádoba,“ říkal Pavel Nedvěd na zářijové nominační tiskové konferenci. Zdůrazňoval přitom také nutnost propojení trenérů a jejich vzájemné komunikace.
Jenže na hřišti zatím ona spojená nádoba připomíná spíše dva různé světy.
„Není to postavené tak, že bychom měli hrát stejným způsobem jako áčko,“ zmiňoval Bílek po vítězství nad Bulharskem.
Pokud vedení reprezentace mluví o propojených kategoriích a o společné cestě českého fotbalu, mělo by se to projevit právě už v základních věcech. V rozestavení, způsobu rozehrávky, presinku, pohybu hráčů bez míče nebo v tom, jaké úkoly mají jednotlivé posty. Jednadvacítka samozřejmě nemusí být kopií áčka do posledního detailu. Trenér musí reagovat na kvalitu hráčů, soupeře i situaci v zápase. Základní herní koncepce by však měla být čitelná napříč reprezentačními výběry.
Vždyť právě o tom by propojení mělo být. A dlouhodobě z toho čerpají i jiné reprezentační výběry včetně rodného Deniova Španělska.
Zatím tomu tak není. Rozdíl mezi áčkem a jednadvacítkou je až příliš výrazný.
Ani proti Bulharům se český tým dlouhé minuty nedokázal dostávat do šancí jinak než silou, odraženým míčem nebo situací po centru. Několik příležitostí si Lvíčata vytvořila, ale málokdy šlo o moment, kdy by si člověk řekl, že to tak hráči skutečně chtěli sehrát.
Přitom individuality Bílek v týmu má.
Dominik Pech či Tom Slončík jsou přesně typy fotbalistů, které by nový směr českého fotbalu měl podporovat. Technicky vybavení, schopní kombinovat v malém prostoru, obejít soupeře jeden na jednoho a udělat něco nečekaného. Jenže jejich role v jednadvacítce tomu příliš neodpovídá.
Pech se sice na hřiště dostává pravidelněji, proti Bulharsku ale přišel až v úplném závěru. Ještě nápadnější je případ Slončíka. V dosavadním průběhu kvalifikace posbíral dohromady jen necelých padesát minut. Na hráče, který má právě takové vlastnosti, jakých se českému fotbalu dlouhodobě zoufale nedostává, zatraceně málo.
A těžko se ubránit otázce proč.
Každý trenér má samozřejmě svoji představu. Některým hráčům věří více, jiným méně. To je jeho právo. Jenže právě Slončík je zároveň dobrým symbolem problému současné jednadvacítky. Do jejího herního projevu se vlastně příliš nehodí.
Dlouhý míč už od brankáře. Souboj vysokého útočníka. Sklepnutí. Druhý míč. Centr zprava. Centr zleva. A znovu.
Minimum individuálních situací, minimum odvahy něco vytvořit přes střed hřiště a jen málo momentů, které fanouška zvednou ze sedačky. Takový je až příliš často obrázek hry Lvíčat.
Ano, lze namítnout, že Bílek a spol. splnili základní úkol a dotáhli jednadvacítku do baráže. To jim nikdo nevezme. Výsledkově mohou sezonu stále proměnit v úspěch. Jenže reprezentace do 21 let nemá být pouze továrnou na výsledek.
Je především posledním stupněm před áčkem. Místem, kde se mají hráči připravovat na seniorský fotbal, kde mají získávat návyky a učit se principy, které po nich o pár měsíců později může chtít trenér hlavní reprezentace.
Nelze se totiž donekonečna plácat po zádech, že čeští mladíci zase možná nebudou chybět na evropském šampionátu. Samotný postup nemůže být jedinou metou. Pokud má být nástup Santiho Denii skutečně začátkem nové éry českého fotbalu, musí se změna postupně propisovat i níž.
Nejde o to zahodit pragmatismus. Ten k fotbalu patří a vždy patřit bude. Problém však nastává ve chvíli, kdy se z pragmatismu stane jediný plán.
