Článek
I on musel tuhle zkušenost udělat. Poprvé po reprezentační inauguraci narazil na soupeře z prvního světového sledu a hned s ním chtěl hrát otevřenou partii.
V jeho londýnském chrámu. Po poločase, po kterém jeho tým sice prohrával 0:2, ale snažil se odolávat, i když si fotbal nezahrál a spíš absolvoval běžecké cvičení. V kvalifikační partii, o níž Jaroslav Šilhavý dopředu věděl, jak těžko zkrotitelná je ofenzivní síla mladé anglické reprezentace.
Přesto mínil po změně stran útočit, korigovat výsledek, ukázat, že jeho tým má i druhou tvář. Že mu není vlastní jen pasivní bránění a fotbalová destrukce, ale dovede se prezentovat i aktivní hrou.
Možná si vzpomněl na portugalské Aveiro před patnácti lety, kde seděl stratégovi Brücknerovi po boku a byl svědkem obratu, který se tam proti stejně silným a ofenzivně laděným Nizozemcům podařil.
Ne, zajisté nevěřil, že by se mu totéž povedlo ve Wembley. Už proto, že nemá mužstvo poskládané z Nedvědů, Šmicrů, Bergrů, Kollerů, ví o limitech a možnostech současné reprezentace, je mu jasné, že se nemůže uchýlit k rošádám a taktickým tahům, jimiž Brückner přivodil v Aveiru senzační zvrat.
Chtěl jen zachovat tvář.
Sobě i svému týmu.
Trenér ČR Jaroslav Šilhavý během zápasu s Anglií.
Vyvarovat se antipatií, které na sebe přivolávali jeho pragmatičtí předchůdci vědomí si toho, že nemají hráče na to, aby se pouštěli s Němci, Angličany, Italy, Portugalci a spol. do otevřených partií, takže sázeli na defenzivu a destrukci. Jedno, zda šlo o Vengloše, Bílka či třeba na posledním evropském šampionátu ve Francii Vrbu a jeho „autobus" zaparkovaný v konfrontaci se Španělskem před Čechovou bránou.
Šilhavý nemínil jít podobnou cestou.
Nechtěl na sebe a svůj tým přivolat averzi fanoušků, i když i pro něho by bylo jednodušší a schůdnější vsadit na bránění bez hranic a snahu inkasovat co nejméně gólů.
Počin nesporně sympatický a stále ještě shovívavými fanoušky kvitovaný, i když předem odsouzený k nezdaru.
Ve Wembley přímo katastrofálnímu.
Fotbal se podle sympatií publika nehodnotí.
V soutěžních kláních už teprve ne.
Ty jsou o bodech, brankách vstřelených a inkasovaných, o skóre, výsledcích.
Kouč Angličanů Gareth Southgate během utkání s ČR.
Mimochodem, i kouč Angličanů Gareth Southgate si to uvědomoval, když se loni vydával s reprezentací Albionu na světový šampionát do Ruska. Sterling, Rashford, Alli a spol. totiž ještě nedávali jeho týmu takovou ofenzivní sílu, jakou představují po třičtvrtě roce, a proto postavil taktiku a systém na třech stoperech.
Angličanům pomohlo trenérovo prozření k postupu do semifinále, Southgateovi k získání času potřebného k tomu, aby herní projev a systém přetvořil, takže z reprezentace Albionu je rázem tým drtící soupeře smrtící ofenzivou.
Šilhavý je samozřejmě v úplné jiné pozici. Nejenže nemá Sterlingy, Rashfordy, o hráči kalibru Kanea nemluvě, ale nikde nepobíhají ani čeští Sanchové, Riceové či osmnáctiletí Hodson-Odoiové.
Southgateovou prozíravostí a pragmatičností by se však inspirovat měl.
Zvláště, když si ti může ještě pořád dovolit, neboť díky podzimní reprezentační obrodě má fotbalový národ stále na své straně.
.
| Zdeněk Pavlis pracuje přes čtyřicet let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican – Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi, Železná Sparta. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. |
