Varování před San Marinem: I trpaslíci se občas vzbouří

Těžko vybírat největší blamáž, kterou česká nebo v minulosti československá reprezentace na půdě fotbalových trpaslíků utrpěla. Už proto, že jich bylo hned několik od Malty až třeba po Lucembursko a nesly autogram takových trenérských veličin, jakými bezesporu byli Dušan Uhrin, František Havránek či třeba Jozef Vengloš.

Slovenský docent fotbalu Jozef Vengloš býval na slovo trpaslík hodně alergický. Však také už před čtvrt stoletím s oblibou tvrdíval, že v Evropě není slabých soupeřů, což jeho nástupci - současného kouče národního mužstva Petra Radu nevyjímaje - s oblibou opakovali a dodnes opakují.

Vengloš věděl, proč to říká, protože pod jeho vedením zažila československá reprezentace ostudu řadící se mezi top blamáže posledního čtvrtstoletí. A dokonce na světovém šampionátu! Na Mundialu ve Španělsku v roce 1982 totiž národní tým remizoval ve skupině s Kuvajtem 1:1 a vysněný postup dál byl zarubaný už po prvním utkání.

Nerozhodný výsledek a trapný výkon na šampionátu měl dohru i po návratu národního týmu domů. „Mě třeba nějaký dobrák udal, že jsem byl Kuvajťany určitě podplacený a že jen proto jsem si mohl pořídit bílý japonský sporťák Datsun, kterého jsem si pár týdnů před šampionátem dovezl ze západního Německa. Dokonce mě vyslýchala kontrašpionáž a chtěli mně hodit na krk ohrožení devizového hospodářství státu. V dvaaosmdesátém žádná legrace. Zvláště, když jsem kopal za Duklu a byl lampasákem,“ vzpomíná tehdejší kapitán reprezentace Jan Fiala, jehož nakonec zachránila výmluva, že řeckému kamarádovi u nás koupil dřevěnou montovanou chatu a on mu na oplátku daroval auto.

Trenéra Vengloše, či třeba kanonýra Zdeňka Nehodu nezachránilo nic. První u národního týmu okamžitě skončil, musel odevzdat pas a rok nesměl do ciziny, druhému zatrhli dojednané angažmá v bundesligovém Norimberku, kde už měl podepsanou smlouvu o smlouvě budoucí.

Kvalifikačním utrpením se pro náš fotbal v minulosti  pravidelně stávaly zápasy na Kypru a Maltě, kde ztrácel národní tým za Masopusta, Havránka, Uhrina i třeba Chovance. Současný Radův asistent u reprezentace Pavel Hapal o tom ví své... Byl přitom, když federální výběr v bojích o postup na MS 1994 remizoval 1:1 na Kypru, což stálo trenéra Máčalu hlavu a mužstvo účast v Americe. A zažil také blamáž ze všech největší, když česká reprezentace prohrála v kvalifikaci o účast na EURO 1996 v Anglii v Lucembursku 0:1 Hellersovým gólem z předposlední minuty a cesta za La Manche se zdála ztracená.

„Do smrti nezapomenu, co se tehdy v útrobách malinkého stadiónku dělo. Předseda našeho fotbalu Chvalovský řádil jako černá ruka,  trenér Uhrin chodil uzoučkou chodbou střídavě zelený, popelavý a neschopný slova, Tomík Skuhravý vysmátý a spěchající do soukromého letadla, které pro něho z Janova přiletělo, na což my ostatní koukali jako na zjevení. Prohráli jsme s naprostými amatéry a postup na mistrovství Evropy se zdál nenávratně ztracený, takže jsme byli všichni zdrcení,“ vybavuje si zřejmě nejpotupnější porážku v historii české reprezentace Radek Drulák. Netřeba dodávat, že nakonec se všechno v dobré obrátilo. Uhrinův tým závěr kvalifikace zvládl, do Anglie postoupil a triumfálně na EURO 1996 dokráčel až ke stříbrným medailím.

Přesto i Drulák svým současným následovníkům před středečním duelem v San Marinu radí: Pozor na trpaslíky. I oni se někdy dokáží vzbouřit!