Polák vzpomíná na roky pod Brücknerem a ohlíží se za kariérou: Nemohl jsem si hrát na Rosického

Mám to položené jinak. Navíc, já jsem se vlastně na konec dva roky připravoval.

Přesně tak. Když jsem v létě před dvěma roky končil v Brně, uvažoval jsem, že kariéru uzavřu. Pak ale přišel telefon z Prostějova a já si ji prodloužil. Jak přicházela různá zranění, věděl jsem, že můj konec se nezadržitelně blíží. Poslední tečka byla na Žižkově. Ve dvanácté minutě jsem přihrával a prasknul mi sval. Po zápase jsem si řekl: Dost, tohle už nemá smysl, vracet se dokola po zranění skoro ve čtyřiceti. Také jsem už chtěl být pořádně s rodinou, kterou jsem celou kariéru šidil. Chtěl bych pomoct synům, kteří oba hrají za Zbrojovku.

Především jsou oba jiní. Jeden pravák, druhý levák. Je pro ně těžké, když je někdo srovnává se mnou. Mladší, desetiletý, je mi možná na hřišti trochu podobný, ale ne tolik soubojový. A je víc ofenzívní.

V dorostu. Ostaršili mě, byl jsem zelenáč, vzal jsem všechno, co mi trenér řekl. Viděl, že jsem fyzicky zdatný, postavil mě před stopery. A už jsem tam zůstal. V patnácti jsem se nevědomky přeškoloval na běžce, silového hráče. Kolikrát jsem si v duchu říkal, co by se stalo, kdyby se tohle nestalo a já hrál dál dopředu. Mohl jsem třeba dávat góly, přihrávat na ně. Tohle se už nikdy nedozvím.

Méďa (Nedvěd) a další kluci tvořili hru, psalo se o nich mnohem víc. Jasně, přál bych si, abych dal víc gólů. Jenže v mužstvu potřebujete i člověka na černou práci, který je strašně důležitý. Každý by měl znát své limity. Já je znal, podle toho jsem se řídil. Nemohl jsem si přece hrát na Rosického nebo na Baroše. Věděl jsem, v čem jsem dobrý pro tým. Roli běžce jsem přijal, nikdy jsem nezalitoval. Myslím, že v kariéře jsem si svoje odehrál.

Až na výjimky jsem všude hrál. Jedině pod trenérem Magathem ve Wolfsburgu bylo období, kdy mě šoupnul na dva měsíce na tribunu. Jenže já mám zarputilou povahu, jsem mentálně silný natolik, že jsem si nepřipouštěl, že se pod nám neprosadím. Uvnitř jsem byl naštvaný, ale najevo jsem nic nedával.

(směje se) To opravdu nešlo. On viděl, že na nic nekašlu, nakonec mě využil. Tohle může být rada pro mladé kluky - nikdy nic nevzdávat! Někdy prostě musíte vydržet i delší dobu, než se věci podaří zlomit k lepšímu. Kdo tohle dokáže, vrátí se mu to.

Byl zvláštní. Třeba v týdnu jsme hráli jeden na jednoho, na třicetimetrovém hřišti. Klidně minutu a půl. Padali jsme na zem. Problém byl, že v týdnu jsme makali na sto dvacet procent, v zápase jsme nemohli. Soupeři létali kolem nás. Když se dařilo, byl v pohodě, pro tým udělal hodně. Ale když se prohrávalo, týden stál za to. Galeje. Přišlo mi, že za trest. Úplně nejhorší ale bylo, že neexistoval žádný tréninkový plán. Nevěděl jsem, co bude. Jestli bude odpoledne trénink nebo volno. Tohle bylo hodně náročné na osobní život, nešlo nic naplánovat. Ale jsem tady, přežil jsem. Manželka na Wolfsburg ale nerada vzpomíná.(směje se)

V Liberci jsem měl štěstí na všechny. Měl jsem rád dvojici Ladislav Škorpil-Josef Csaplár. První rok po příchodu jsem byl tedy hroznej, doteď nevím, proč. Byl jsem v propasti. Fyzické, herní, Přišel jsem do klubu, který udělal titul. Za pětadvacet milionů, což byl ranec. Očekávání lidí kolem bylo asi vyšší. Možná se mě chtěli i zbavit. Ale odpočinul jsem si, nabral sílu, nastartoval jsem se. Pan Csaplár mi v tom hodně pomohl. Po něm přišli skvělí trenéři Víťa Lavička a Standa Griga. Dařilo se mi, vrátil jsem se do reprezentace. A zažil legendárního pana Brücknera. Skvělý trenér, člověk.

To byl ale jen jeden okamžik. Navíc mě ani nesepsul do médií. On veškerou pozornost stahoval na sebe, odváděl ji od týmu. Moc si toho vážím. Lidem okolo říkal, že nemají takovou odbornost, aby danou věc posoudili a bylo. Což měl pravdu, nikdo mu nic nemohl říct, měl výsledky. Když se ale bavím s trenérem Oldou Machalou, který pod panem Brücknerem hrál v Olomouci, říká mi: za nás to bylo s Brücknerem docela výživný. Byl neskutečný perfekcionista, soupeře měl absolutně zmapované. Kolikrát nám řekl: Hoši, když se podívám na nás a na ně, nemáme se o čem bavit. Vlétněte na ně a vyhrajeme. A vyhráli jsme. Přestože jsme stáli třeba proti Dánům.

Naskočil jsem naplno do reprezentace po EURO v Portugalsku. Nesmírně si vážím, že jsem v takovém týmu mohl být. Na druhou stranu vím, že mě tam nevzali jen do počtu. Byl jsem platný, něco jsem odehrál. Vedle mě kluci z Juventusu, Lazia, Atletika Madrid, Chelsea... Neskutečný. A oni v těch klubech patřili k nejlepším. Jak roky předtím vyprovázeli pravidelně ze světa Holanďany, bylo famózní. Na obrat s nimi v Portugalsku se bude vzpomínat navždy.

Ještě teď nechápu, jak jsme mohli zápas ztratit. Vedli jsme o dva góly, Libor Sionko zprava odcentroval, hlavičkoval jsem, obránce mě trefil kopačkou do hlavy. Jasná penalta. Míč se odrazil od tyče, rozhodčí nic. Z nepochopitelného důvodu. Mohlo být tři nula a konec. Místo toho jsme dostali tři góly a jeli domů. Jako v brakovém americkém filmu. Měl jsem vztek, k tomu roztržené obočí. Měli jsme postoupit a hrát čtvrtfinále. Tady je vidět, co všechno se ve fotbale může stát. Třeba moje první nominace do nároďáku. Už je to jednadvacet let.

Tenkrát hrála reprezentace s Polskem, neznal jsem nominaci. Když jsem přišel dopoledne v Brně na trénink, řekli mi, abych se sbalil, že jedu na nároďák. Odvezli mě do Prahy na sraz. Byl jsem na pokoji s Míšou Horňákem, měl jsem s sebou učení, měl jsem před maturitou. Zahrál jsem si s borci, na které jsem v patnácti koukal, jak hrají finále v Anglii na mistrovství Evropy. Jirka Němec a další. Pro mě velký zážitek. Ve fotbale jdou věci občas rychle.

Vůbec. Kdyby bylo mistrovství Evropy, předběhl by mě o několik měsíců. Jsem rád, že mě vystřídal také Moravák, který se navíc narodil v Brně, jako já. Rozhodně mu to přeju. Já už mám ve fotbale všechno za sebou.

Chtěl bych ve fotbale zůstat, role trenéra mě neláká. Možná pozice funkcionáře. Začínám od nuly, třeba z toho nic nebude. Uvidíme.