Článek
"V žádném případě jsem takhle úspěšnou kariéru neočekával. U mě to bylo takové přirozené posunutí se z hráčského do trenérského stavu. Na Žižkově jsem měl ještě platnou smlouvu jako hráč a v té době jsem dělal trenérskou profi licenci. V roce 1999 jsem si v ligovém zápase v Ostravě utrhl achillovku, byla mi nabídnuta funkce asistenta trenéra Zdeňka Ščasného," řekl v rozhovoru s ČTK Šilhavý.
"Fotbal je můj život, takže jsem byl rád, že mohu pokračovat a učit se trenérskému řemeslu. Trenér, který si to projde od píky s mladými, má možná určité výhody, ale u mě to bylo takhle. Pomýšlel jsem na to trénovat ligu, ale v žádném případě mě nenapadlo, že tu dnes budu sedět v roli reprezentačního kouče," doplnil Šilhavý, který je dodnes rekordmanem v počtu ligových startů.
Trenérskou kariéru začal jako asistent, vedle Žižkova zastával stejnou funkci ve Spartě a v letech 2003 až 2009 u české reprezentace po boku legendárního Karla Brücknera. "Když pominu výsledky s nároďákem, s nímž jsme na Euru v roce 2004 byli třetí, ale pořád to bylo v roli asistenta, tak mezi ty největší úspěchy samozřejmě řadím první ligový titul s Libercem. To bylo něco, nikdo to nečekal. Pak samozřejmě titul se Slavií, to bylo taky nečekané. Když jsme přišli, vytáhli jsme Slavii z druhé půlky tabulky. V neposlední řadě pak nároďák a postup do čtvrtfinále letošního Eura. Mám pořád před očima osmifinále s Nizozemskem a plný stadion v Budapešti. Pocitově to stavím na stejnou úroveň," řekl Šilhavý.
Dodnes ho mrzí, že se Slavií v roce 2017 přes APOEL Nikósie nepostoupil do skupiny Ligy mistrů. "Měli jsme nakročeno a nedostali jsme se do Ligy mistrů. Když vidíte, že tým hraje nadoraz a nepodaří se výsledek, tak to člověk musí skousnout a uznat sílu soupeře. Ale někdy má člověk pocit, že to mohlo a mělo být lepší," podotkl Šilhavý.
Jeho další vysněnou metou je postup na mistrovství světa, kde národní tým v samostatné historii dosud startoval jen jednou. "Je to nejblíž. To by byl krásný dárek k narozeninám. Bylo by to nádherné a uděláme pro to vše, co je možné. Víme, že ten postupový klíč je mnohem těžší než na mistrovství Evropy. Ale věřím, že se to může podařit. Musíme podat mimořádné výkony a ještě z toho musí vylézt nějaké dva tři individuální," řekl Šilhavý, jehož svěřence v březnu s největší pravděpodobností čeká play off o šampionát.
I když je považován za slušného trenéra, hlas prý zvýšit umí. "Je mi to často vytýkáno, že jsem hodný. Když se nedaří, tak si někdy lidi pomohou touhle nálepkou. Ale slušnost není blbost. Když je třeba zvýšit hlas, tak to člověk ucítí a musí zakročit. Měnit se nebudu. Výsledky a úspěchy hovoří o tom, že to není a nebyla špatná cesta," řekl.
Naposledy zvýšil na hráče hlas poměrně nedávno – před osmifinále letního Eura s Nizozemskem. "Měli jsme odletět na zápas s Nizozemskem do Budapešti, ale rozbilo se letadlo a vraceli jsme se na Strahov. Cítil jsem, že hráči nejsou koncentrovaní, že se jim nelíbí, že to takhle dopadlo. Cítil jsem, že je potřeba zakročit. Myslím, že to byl slušný fén. Možná že se to povedlo i z pohledu zpozornění týmu směrem k zápasu s Nizozemskem. Zase ale tomu nepřikládám takovou váhu, že by to stačilo, abychom porazili Nizozemsko," uvedl Šilhavý.
Některým reprezentačním trenérům chybí každodenní kontakt s hráči, Šilhavého ale práce u národního týmu naplňuje stejně jako v klubu. "Je to samozřejmě dané, že nejste u týmu každý den. Hráči vám přijedou jednou za měsíc, dva, tři, vy je převezmete od klubových trenérů a teď s nimi pracujete. O to důležitější je důvěra mezi realizačním týmem a hráči. Baví mě to. Pro mě to nebylo nové, protože jsem u toho byl jako asistent sedm let. Takže jsem věděl, co to přináší. Role reprezentačního trenéra je obrovsky prestižní a je to nejvíc, čeho můžete v téhle profesi dosáhnout. Jsem za to rád. Až zase přijde doba, člověk bude u klubu. Teď mám tady u reprezentace nějakou práci a uvidíme, jak dlouho to ještě bude trvat," přemítal Šilhavý, jenž převzal národní tým v roce 2018.
Během působení u reprezentace má přece jen více času na své nejbližší. "Děti už jsou velké. S manželkou bydlíme za Prahou, máme na sebe více času. Když přijedou vnoučata, je to podobné. Neříkám, že když není reprezentační sraz, nemáme co dělat. Sledujeme hráče na videu, fyzicky na stadionech, mluvíme s nimi, jezdíme za nimi. Samozřejmě od doby, co začal covid, jsme nebyli v zahraničí, to jsme museli přerušit. Práce je i mimo srazy taky dost, ale člověk si to dovede nějak zorganizovat," podotkl Šilhavý.
Trenér českého týmu Jaroslav Šilhavý při utkání s Walesem.
Jeho syn Tomáš rovněž trénuje a vede třetiligový Králův Dvůr. "Jsem celkem překvapený, že takhle přirozeně do toho přešel. Nikdy jsem si nemyslel, že se vydá na trenérskou dráhu. Vypadá to, že ho to baví. Jsem zvědavý, kam to dotáhne," uvedl Šilhavý. "Dlouho teď vedli tabulku, dařilo se jim. Dlouho jsem teď na jeho zápase nebyl. Trochu si stěžovali, že když tam jsem, tak prohrávali. Tak jsem tam nechodil a kupodivu vyhráli," vyprávěl Šilhavý s úsměvem. "Občas se samozřejmě bavíme o fotbale, ale že bych mu radil, to určitě ne. Musí se rozhodovat sám, jsou to spíš takové diskuze," doplnil bývalý obránce.
Fotbalu se věnuje i jeho čtrnáctiletý vnuk, který hrával na Bohemians 1905 a nyní působí v jiném pražském klubu Tempu. "Většinou hraje v obraně, krajního beka. Je takový subtilnější, pohybově vybavený. Vždy mu říkám: 'Jestli tě to baví, dělej to naplno. Na co to bude stačit, uvidíš později'. Nechci teď říkat, že z něj bude ligový fotbalista. Záleží na něm. Od rodičů a od nás má samozřejmě velkou podporu," řekl Šilhavý.
