Článek
Jaký to je pocit, vrátit se po půl roce na fotbalový trávník a zase hrát?
Do normálního provozu jsem se vrátil vlastně už v květnu, ale tu pravou úlevu a zadostiučinění, že jsem zpátky, jsem pocítil až v létě, kdy jsem nastoupil do přípravy na novou sezonu. Každý hráč chce mít tohle nepříjemné období co nejdříve za sebou. Ten pocit, že zase mohu naplno dělat to, co mně naplňuje, hrát fotbal na nejvyšší úrovni, ještě v Serii A, je úžasný. Návrat je odměnou a já teď doufám, že mi budou přibývat odehrané minuty.
Vy jste se loni na podzim vrátil asi dřív, než jste měl...
Lékaři zpočátku předpokládali, že zranění zad není nijak vážné, vrátil jsem se na trávník po necelých třech týdnech. Bohužel se zranění zhoršilo a tím se léčba protáhla na měsíce. Museli jsme postupovat opatrněji. S klubem jsme také měli trochu odlišné cesty léčby. Naštěstí všechno dopadlo dobře.
Bylo pro vás období nejistoty, kdy se vrátíte, hodně psychicky náročné?
Opravdu bylo. Předtím jsem měl z vážnějších zranění jen natržený sval, ale u něj byl časový horizont návratu snáz odhadnutelný. U zad jsem žádný termín neměl. V té době pro mne byla velikou oporou přítelkyně Nikola. Denně prožívala všechno se mnou, měla to těžké. Hodně mi pomáhali psychicky i rodiče a spousta přátel kolem mne. Když se situace začala lepšit, všichni jsme si oddechli.
Vzal jste si z tohoto období pro sebe nějaké poučení?
Znovu jsem si ověřil, že nejdůležitější je trpělivost. Nic se nesmí uspěchat. Když jsem měl natržený sval, urychloval jsem návrat, abych stihl mistrovství Evropy jednadvacítek. Hned v prvním utkání s Německem jsem si zranění nejen obnovil, ale ještě víc zhoršil. Po loňských zkušenostech se zády, kdy mě na trávník poslali příliš brzy lékaři, jsem se poučil definitivně. Dávám se větší pozor, abych nic neuspěchal, je to jen ke škodě.
Nenudil jste se v době nuceného volna?
Vůbec ne! Zranil jsem se loni na konci října. V listopadu to chvíli vypadalo, že zranění není vážné. Jenže bylo. S léčbou jsem začal v lednu. Najeli jsme na speciální léčebný sm systém, čtyři měsíce tady byla skvělá fyzioterapeutka Paulína Novotná, která spolupracuje se velkým odborníkem na tyto záležitosti MUDr Richardem Smíškem. Dala mě parádně dohromady. Denně jsme pracovali i devět hodin. Volna jsem měl méně než normálně, takže jsem pak byl rád, že si mohu odpočinout a věnovat se přítelkyni.
Vrátil jste se a začátkem prosince, kdy jste nastoupil v základu proti Boloni, jste odstartoval debakl 4:0. Vzpomenete si, po jaké době jste dal v soutěžním utkání gól?
Docela přesně, loni v květnu v předposledním kole proti Veroně. Na další jsem čekal rok a půl... Když se vám zápas povede a dáte gól, jako tomu bylo s Boloňou, hodně se psychicky zvednete.
Udine na tom není v tabulce nejlépe. Hrajete o záchranu. Jaké jsou cíle pro sezonu?
Zachránit se! To je primární cíl. V Itálii se vždycky před sezonou mluví o čtyřiceti bodech jistoty, někdy stačí i o něco méně, ale to nechceme riskovat. Když se to podaří co nejdříve, můžeme přemýšlet o nějakém dalším cíli.
Jste v kontaktu s dalšími českými fotbalisty, kteří působí v Itálii?
Fyzicky se vídáme při vzájemných zápasech a popovídáme si hlavně po utkání. Jinak si napíšeme SMS, občas zavoláme. Se všemi mám velmi dobrý vztah, protože jsem se potkávali v reprezentaci nebo klubech. S Kubou Janktem jsme hráli rok v Udine, než odešel do Sampdorie, spolu jsme prošli i reprezentací od jedenadvaceti let po áčko. S Jardou Zmrhalem, který je v Brescii, se známe i ze Slavie. S Láďou Krejčím z Boloni jsme se potkali v národním mužstvu. V prosinci jsme hráli proti sobě a nešťastně se srazili koleny. Láďa nedohrál. Volal jsem mu a říkal, že v lednu bude v pořádku. Držím mu palce. Aleš Matějů je speciální kapitola. Vyrůstali jsme spolu od žáčků už v Příbrami, jsme jako bráchové.
Blíží se evropský šampionát, je pro vás motivací?
Pro mne je reprezentace obrovská motivace a něco hodně navíc. S trenérem Šilhavým jsme v kontaktu. Vím, že všechno mám ve svých rukou. Když budu na jaře zdravý, budu hrát a v dobré formě, věřím, že se do nominace dostanu.
Za pár hodin je Štědrý den. Vánoce budou italské nebo české?
Po třech letech v Itálii české, i když ani v Itálii nechyběl na štědrovečerním stole kapr. Bez něj si neumím Vánoce představit. Letos máme týden volna, roky předtím se před Vánoci končilo a brzy po nich pokračovalo. Od 22. prosince jsme v Čechách. Nejprve budeme s mými rodiči u babičky na jihu Čech. Další dva dny budeme u rodičů přítelkyně v Praze a zbytek strávíme doma v Příbrami, osmadvacátého se vracíme do Itálie, protože na Tři krále začínáme druhou část sezony v Lecce.
