Hlavní obsah

Táta je pyšný a dbá, abych nelétal v oblacích, říká kanonýr, který nosil anglické stříbro na krku

Liberec
Aktualizováno

Pyšní se skvostnou bilancí pěti gólů ze dvou utkání. Kdyby šlo o vizitku útočníka, nic překvapivého. Jenže Milan Kerbr nastupuje v Liberci jako levý obránce. Před čtrnácti dny zařídil triumf nad Duklou, po krátkém výpadku vlivem zranění pak v sobotu zničil Jablonec. Prvním hattrickem kariéry, čímž překonal i otce Milana, který se pyšní stříbrem z ME 1996 či účastí ve čtvrtfinále Poháru UEFA. Tři góly v jednom zápase jako syn nikdy nedal...

Foto: Radek Petrášek, ČTK

Milan Kerbr z Liberce se raduje ze svého hattricku.

Článek

Už ve středu nastoupí Liberec k utkání domácího poháru. Stačil jste si vůbec výjimečný okamžik v podobě hattricku vychutnat a uvědomit?

Užívám si to. Došlo mi strašně moc zpráv. Od kamarádů, od rodiny, od přátel. Nečekal jsem takovou odezvu. Já jsem spíše pokorný. Vím, že fotbal je dost rychlý. Dal jsem pět gólů ve dvou zápasech, ale rychle se vše může otočit. Proto nelétám v oblacích. Na to jsem dost starý, abych si o sobě myslel bůh ví co.

Dostal jste i výjimečné gratulace?

Ano. Hodně překvapivé. Ozvali se mi bývalí trenéři, což mě dost překvapilo. Třeba Oldřich Machala, který mě vedl ve Frýdku Místku. To je hodně dávno. A další lidé, s nimiž nejsem v denním kontaktu. Bylo potěšující zjistit, jak mě lidé provázející moji kariéru sledují.

Po zápase se Duklou jste si vysloužil i pochvalu od táty, jenž za sebou má výjimečnou kariéru. S čím se vytasil po vašem mimořádném představení proti Jablonci?

Byl rád. Hodně rád. Říkal, že je na mě pyšný a ať si to užiju. A hlavně ať makám a neustoupím z cesty. Uvědomuji si jak, je vše ošidné. Třeba podzim jsem začal slušně, jenže pak jsem dostal červenou při utkání se Spartou, trenér změnil rozestavení a my jsme hráli s třemi obránci, takže jsem ze sestavy vypadl. Když jsme se vrátili k variantě se čtyřmi zadáky, tak jsem naskočil zpět a chytil jsem se.

Zmíněná pochvala měla být první od vašeho účinkování ještě v dorosteneckém věku. Je otec tak kritický?

Hrál fotbal na nejvyšší úrovni. Zakládá si na tom, abych nelétal v oblacích. Ví, že se vše odvíjí od tvrdé práce a pokory. Když se třeba nedařilo, tak mě povzbuzoval. Nyní říkal, že se mi dřina začíná vracet. Jen ať neustoupím z cesty.

Je hlavním a jediným námětem pro vaše debaty fotbal?

Moc se nevidíme. Rodina je na Moravě, já s přítelkyní a dcerkou v Liberci. Když se sejdeme, je středem zájmu roční dcerka. Ale rozebíráme spolu každý zápas. Pravidelně mě sleduje. Řekne mi, co jsem měl udělat jinak, co bylo dobré, co špatné. Řešíme to v přátelském duchu. Není to tak, že by mě jen cepoval a já poslouchal.

Trumfujete se, kdo z vás je lepší fotbalista?

Táta se mi přiznal, že hattrick za kariéru nikdy nedal. To jsem se pousmál, když jsem ho coby obránce v téhle statistice překonal, byť nastupoval v útoku. Ale nehecujeme se. Táta měl skvělou kariéru. Respektuji ho. Dám na jeho rady.

Bylo hodně těžké procházet kariérou se jménem, které v českém fotbale zanechalo tak výraznou stopu?

Když jsem byl mladší, slýchával jsem, že můj táta je Milan Kerbr a určitě mě někam dostane. Lámal jsem si s tím hlavu. Ale teď už to neřeším. Hodně lidí nás srovnává. Tomu se nedá vyhnout. Podobně složitější to má více hráčů. Snažím si udělat své jméno. Snad se mi to podaří.

Co z otcových předností byste si vzal?

Zarputilost a buldočí povahu. Vletěl do každého souboje a neřešil, jestli bude mít roztržené obočí nebo půjde s hlavou na šití. Pamatuji si, jak mi vyprávěl o soubojích s Tomášem Řepkou. Táta byl v Olomouci, Řepka ve Spartě. Hráli o titul. Nadávali si, hecovali se, že bude praskat lebka. Prostě neuvěřitelné. Já taky nejsem žádná panenka, ale táta byl extrém.

Hattrickem jste otce překonal a dost možná jej brzy napodobíte i starty v národním týmu, s nímž je vaše jméno spojováno. Prožíváte vidinu reprezentace hodně intenzivně?

Je to cíl každého fotbalisty. Nic víc, než reprezentovat zemi přece není. Ale jsem nohama na zemi. V Liberci si mě kluci dobírali, ale já na národní tým nemyslím. Jestli to vyjde, budu šťastný. Ale není to tak, že bych chodil a neřešil nic jiného.

Váš otec se pyšní i stříbrem z mistrovství Evropy. Vybavujete si vzpomínky na šampionát v šestadevadesátém?

Byl jsem hodně malý. Když přijel z mistrovství Evropy, tak mi dal medaili na krk a já pořádně nevěděl, za co to je. Bylo mi sedm let a neuvědomoval jsem si, jakého dosáhl úspěchu. Sice nenastoupil, ale byl na šampionátu. Zažil atmosféru turnaje, stadiónů jako Old Trafford, Anfield Road či Wembley. Podal si ruku s anglickou královnou. Bylo to pro něj výjimečné.

Reklama

Související témata: