Článek
Po stříbrné a zlaté jízdě Metoděje Jílka na rychlobruslařském oválu v Miláně, triumfálním vystoupení Zuzany Maděrové a stříbrné radosti Evy Adamczykové na snowboardech v Livignu a bronzové biatlonové tečce Terezy Voborníkové v Anterselvě nepřišla pro české fanoušky žádná poolympijská výsledková kocovina. Naopak pořádně horké léto.
Světoví šampioni přicházejí po skupinkách. Nejprve závěr posledního červencového týdne, kdy se na pražském letišti potkali se zlaty na krku vodní slalomáři Tereza Kneblová, Jakub Krejčí a Vít Přindiš po cestě z USA se šermířem Alexanderem Choupenitchem, který se vracel z Hongkongu.
A teď jen pár desítek hodin dělilo zlatou radost kanoisty Martina Fuksy v polské Poznani a triumf moderního pětibojaře Matěje Lukeše na šampionátu v Číně.
K tomu připočtěme ryze české finále na nejslavnějším tenisovém turnaji ve Wimbledonu mezi vítěznou Lindou Noskovou a Karolínou Muchovou a dostáváme se na nevídaných sedm českých triumfů na vrcholech sezony v olympijských disciplínách.
A to plavci měli letos „jen“ evropský šampionát, kde vyhráli Barbora Seemanová i Miroslav Knedla, atleti se zlatou Lurdes Glorií Manuel závodili na světové scéně letos pouze v hale.
Kdyby výsledky ze světových šampionátů čeští sportovci zopakovali i za dva roky v Los Angeles, dostali bychom se na nejvyšší zlatý olympijský zisk od dob gymnastického kralování Věry Čáslavské v Mexiku 1968.
Takhle to pochopitelně nefunguje. V horké Kalifornii přibydou za dva roky do hry i další aspekty jako zvýšený tlak, přijít mohou zranění i noví soupeři. Ale výsledky českých sportovců jsou v době, kdy infrastruktura dál chátrá a svazy navzdory příslibům dostávají od státu méně prostředků, zdrojem radosti pro fanoušky i naděje směrem k olympijskému vrcholu.
