Nechci jen koukat, jak to klukům jde, tvrdí sparťan Růžička. Na své jméno je pyšný

Jednoznačně to, že ji považuju za největší klub nejen v Česku, ale celé Evropě. Ať už historickými úspěchy, jménem... Spartu nic nezastaví. Je pro mě obrovská motivace a čest tu hrát. Důležitý byl i faktor kabiny. Podle jmen mi přišlo, že tady může být fakt super parta.

Ano, to je další věc, která mě sem lákala. Žiju tady už 25 let, a i když jsem se narodil v Mostě, cítím se jako Pražák. Bydlíme poblíž Chodova, kde jsem jako dítě vyrůstal.

Ano, byl tam s námi taky útočník Tomáš Pekhart nebo třeba Míra Brož, který skončil v devatenácti s hokejem. Teď dělá MMA a docela se mu v něm daří. Chodili jsme na Vladivostockou, tuším od nějaké šesté do deváté třídy. S Lukášem Váchou se tedy relativně dobře znám, i když je pravda, že co jsme odešli, už jsme se tolik neviděli. Ale ve škole byla sranda. Vytvořili jsme takovou hokejovo-fotbalovou třídu. Tenkrát jsem základku nenáviděl, ale teď na ni vzpomínám moc rád.

Bylo to zajímavý, protože frčely play stationy a fotbalisti vždycky říkali, jak je baví hrát NHL. My hokejisti jim zase tvrdili, že nás NHL moc nebaví a spíš paříme FIFU. (smích) Nikdy jsme ale nebyli rivalové, oni chodili hrát za školu fotbalové turnaje, my naopak hokejbalové. Navzájem jsme si fandili.

Spíš takoví raubíři, ale zase tím, že jsme dělali sport, tak jsme věděli, kde jsou hranice a meze. Když jsme třeba udělali nějaký průser, vždycky se to ve škole nějak vyřešilo. Ani nám nemuseli psát poznámky. Třídní učitel pan Novák si to vždycky srovnal. Samozřejmě výsledky na vysvědčení kolikrát nebyly úplně super. Každému něco šlo víc, něco míň, ale opisování bylo běžné. (smích) Bylo to celkově fajn, člověk v té době ještě nic neřešil. Přišel do školy, pak byl celý den na stadionech a trénoval. Život byl takový bezstarostný.

Jednoznačně tělocvik, asi jako každý v té třídě.

Není. Teď jsem hrál pět let v Chomutově a neřeším, že hraju za nějakého rivala. Beru to tak, že můžu dát Spartě to, co jí trochu chybělo. Už při podpisu smlouvy jsme se bavili o tom, že Sparta potřebuje hráče, který dokáže uklidnit hru přihrávkou a nečekaným řešením pro soupeře. Samozřejmě se ode mě budou očekávat také góly. Tím, že o mě Sparta měla zájem, je ukazatelem, že týmu opravdu můžu něco dát. Určitě by si nebrali jenom nějakého kluka, navíc s tímhle jménem a historií, aby něco zkoušel.

Nikdy se nemůžete zavděčit všem. Musím se soustředit hlavně na své výkony a pomoct Spartě k úspěchu. Nic jiného mě teď nezajímá.

Je to tak, pokaždé to bylo v rámci fair play. Nikdy jsem nikoho neurážel a neprovokoval, proti Spartě jsem v životě neřekl nic špatného. Jak říkám, Sparta mě oslovila, věří mi a já věřím tomu, že pro ni budu přínosem.

Nikdy to nebylo jednoduché. Ale víc jsem to řešil, až když mi bylo nějakých sedmnáct, osmnáct let. Člověk to nerad slyší a trochu mu to nahlodá mysl. Na své jméno jsem ale pyšný.

Samozřejmě, táta byl v hokeji jedna z největších postav. Ještě to bylo umocněné tím, že mě trénoval, takže to kolikrát nebylo příjemné. Někomu se to mohlo líbit, jinému ne. Ale já jsem si to nikdy moc nepřipouštěl. V mládeži jsem navíc výkonnost celkem prokazoval výsledky. Člověk si z toho malinko hlavu dělá, ale když vyspěje, tak zjistí, že to stejně nemůže ovlivnit.

Samozřejmě někteří kluci splynou při zápasech s davem. Když ale já vlezl na led, a to mě bude asi provázet už celou kariéru, má člověk na sobě daleko víc očí. Trvá to od nějakých čtrnácti let. Tlak je kolikrát opravdu obrovský, ale lepší je si ho nepřipouštět. Jsem zvyklý si ho na sebe dávat sám. Kolikrát nejsem s výkonem spokojený, i když dám třeba gól.

To se samozřejmě stalo. Táta je v hokeji obrovský pojem. Kolikrát se mě ptali, hele Růžička, vy jste syn toho hokejisty? Příjmení neslo svoje plusy a minusy. Když se třeba něco povedlo, v novinách se to pak řešilo víc než u jiných hráčů.

Cítil jsem, že je to i potřeba. Bylo to dlouhé, sám už jsem chtěl změnu. Tušil jsem, že mě tahle organizace posune dál. Je to tu na obrovské úrovni. Chci být v týmu co nejvíc platný, ne jenom koukat, jak to klukům jde.

Jako neskutečný profesionál. Mluví anglicky, s čímž ale nemám žádný problém. Když jsme poprvé v přípravě vyjeli na led, trénink byl fakt super a měl říz. Samozřejmě jsem tu chvíli, do Sparty přišlo dost nových hráčů a všichni se teprve poznáváme. Ale atmosféra je dobrá.

Zatím ani ne. Ono to není o tom, že bych měl najednou jezdit všude pozadu nebo dělat jinou novinku. Když to přeženu, hokej už je dávno vymyšlená věc a jde jenom o to, abychom si porozuměli v určitých detailech, které pak udělají výsledek.

V mým očích je extrémně silný, ale papír nikdy nic nevyhraje. Podívejte se v NHL na Tampu, tým měla jako blázen a v play off vypadla v 1. kole. Musíme kvalitu kádru potvrdit na ledě.

Ne, hodil jsem ho už za hlavu. Na štaci ale budu vzpomínat relativně v dobrém. Zažil jsem tu docela povedenou část kariéry. Před dvěma lety se povedlo udělat čtvrté místo, což byl hezký úspěch. Poslední rok už byl takovým vyústěním všech problémů. Ve finále se bavíme o výplatách, ale šlo taky o komunikaci s vedením, veškerém čekání a oddalování. Bylo toho hodně. Salmonelóza před baráží už byla jenom třešinka na dortu, taková tečka za vším.

My se tu hlavně nebavíme jenom o jedné výplatě. Když klub řádně platí, pak se jeden měsíc zpozdí, ale potom vám dá dvě výplaty, nikdo to neřeší. Jenže tady vám přes dva tři roky dlužili někdy i tři nebo čtyři výplaty. Furt se řešilo, jestli to přijde, nepřijde. A ve finále, kdy vám řeknou, že už peníze přijdou, tak znovu nebyly. Takže zase čekáte a je to fakt hrozně nepříjemné. Mám rodinu, závazky, platím složenky... Člověk o tom furt přemýšlí a lepí to. Řešilo se to prostě neustále dokola a už mě to i unavovalo. Měl jsem už červené ucho od telefonu. Dál bych to ale nechtěl rozpitvávat, s Chomutovem jsme se už domluvili na dalším postupu. Napsalo se o tom dost a každý si k tomu řekl svoje. Klub teď převzali noví majitelé a věřím, že se mu bude dařit a blýskat na lepší časy. Chomutovu určitě nepřeju nic špatného.

Je to neuvěřitelný, hodně si ho užívám. Malej je úžasnej a pořád dobře naladěnej. Když se na vás usměje, rázem všechno hodíte za hlavu. Extrémně ho baví sporty, ať už hokej nebo fotbal. Když jsme nedávno přišli po zápase domů, šel spát s hokejkou a pukem. Přes den kope třeba tři hodiny do míče. Kdybych to shrnul, jeho nejoblíbenější věci jsou fotbal, hokej a autíčka.

Určitě. On je v rodině už čtvrtý nástupce. Celkově ale chceme, aby dělal co nejvíc sportů. Ze začátku nějakou gymnastiku, pak samozřejmě ty brusličky, dát ho do nějaké třídy na fotbal...Aby se uměl ke všemu postavit. Musím říct, že na co sáhne, to mu jde. Když si v roce stoupnul, začal kopat do balonu. Je vidět, že je do sportu zapálený a baví ho. Když v televizi běží nějaký sport, zastaví se před obrazovkou a je schopný se dívat nehnutě třeba dvacet minut. Já mu hlavně přeju, ať je zdravý a šťastný, což je v životě nejdůležitější.

Má to namíchaný. Manželka taky dělala sport a taky mi přijde, že na co ona sáhne, to jí jde. (úsměv)