Stránský o Třinci i bitvách proti bratrovi. Po prohře jsem se s ním dva dny nebavil, říká

Chtěl jsem i po sestupu Mory zůstat ve Švédsku. Měl jsem nějaké nabídky, ale nic nedopadlo a já už chtěl hrát. Třinec se o mě zajímal už několik let. Mám to odsud blízko domů do Ostravy, kam denně dojíždím. Líbí se mi, jak tým hraje. Dvakrát po sobě byl ve finále. Nadchli mě trenéři, zázemí...

Je opravdu parádní. Člověk se těší do šatny a rád v aréně zůstává trochu déle, protože tam má všechno, co k hokeji potřebuje. Když se na stadionu cítíte dobře, je to velký klíč k úspěchu.

Pracovitost všech hráčů. Dře se jak v posilovně, tak na ledě. Jinak mě překvapila i kvalita extraligy. Když jsem hrál v zahraničí, každý se na ni dívá přes prsty, ale musím říct, že je těžká. Hraje se tvrdě, v tempu a je fakt velice dobrá. Takový mix švédské ligy a KHL. Nevím, jestli je to tím, že se na nás jako mistra každý mančaft víc vyhecuje, ale všechny zápasy mají vysoké nasazení. Soutěž se dá srovnat se všemi velkými ligami v Evropě, každá má akorát jiné specifikum.

Petr je výborný. Vím, kdy mi to nahraje, už čteme jeden druhého. Hraje se mi s ním skvěle.

Bylo to vyhecované. Když jsme v prvním zápase v závěru ztratili vedení 3:1, tak jsem se s ním nebavil dva dny. Ne, že by mě naštval, ale nějak jsem to nemohl zkousnout. Nerad prohrávám, a ještě k tomu s bráchou. (úsměv)

Jenom o přestávce něco ze srandy, na ledě jsem ho ani nevnímal. Ale bylo to super zpestření pro nás i pro rodinu.

Já ani nevím (smích). Podle mě oběma stejně. Probrat jsme to s nimi nestihli, ale až bude rodinná oslava, tak se o zápasech určitě pobavíme. Máme to s bráchou 1:1, dvě utkání máme ještě před sebou, tak uvidíme. Na tribuně byli ale kromě táty, který trénuje v Praze mládež, skoro všichni. Babičky, dědové, strejdové. Bylo to super, teď už si jenom zahrát taky spolu.

Trošku jsem doufal, že by to mohlo vyjít teď na Karjale, ale Šimon byl pouze jako náhradník. Jsme mladí, musíme makat dál a snad to jednou vyjde.

Hodně, hokej mi vyhovoval, i když je to velice těžká soutěž. Je tam strašně málo prostoru, všichni makají dopředu, dozadu. Hraje v ní hodně mladých hráčů, kteří jsou urputní. Dost mi to připomínalo farmu v Americe.

Hodně se cvičilo v posilovně, která byla před každým tréninkem. Ty nebyly tak dlouhé, ale zase všichni makali. Pak bylo volno, kdo chtěl, mohl přijít ještě odpoledne na dovednosti a techniku. Trénovalo se hodně, víc než v Rusku, ale některé jiné týmy měly úplně masakr. Třeba ve Frölundě se maká strašně, ale zase jí to přináší ovoce. Ale v Třinci se taky maká a je to stejné. Když není zápas, jdeme před tréninkem všichni do posilovny. S pracovitostí je to srovnatelné. Ve Švédsku se mi ale jinak líbilo moc.

Jo, strašně. Velká pohoda, tam lidi jsou jiní stejně jako kultura. Byl jsem v malinkém městečku, které žilo hokejem. Kdybychom nespadli, mohl jsem tam zůstat. Je to škoda, přitom jsme měli dobrý tým. Mrzí mě to, ale byla to pro mě výborná zkušenost.

Nebylo moc kam jít, navíc venku panovala zima. Ale byl tam se mnou ještě Slovák Marek Ďaloga, chodili jsme na kafe, nebo zašli do kina. Já byl ale ze zámoří zvyklý být doma a podívat se třeba na nějaký film.

Byla to zkušenost. Ve druhé sezoně jsem se tam necítil moc dobře. Ta první byla v pohodě, pak se ale vyměnili trenéři, v průběhu roku vyhodili asi deset kluků, chodili tam noví...Už jsem necítil, že mi to dává něco navíc. Jsem ve věku, se potřebuju hokejově rozvíjet. Nemyslím si, že jsem hotový hráč, potřeboval jsem nový impuls a Švédsko mi přišlo jako nejlepší varianta.