Článek
Úspěšnost zákroků máte 92,39 procent, k tomu tři čistá konta. Tahle bilance vás určitě hřeje.
V brance se cítím super, ale čísla mě tolik nezajímají. Někdy se na ně podívám, ale já pracuju hlavně pro tým, abychom vyhráli každý zápas. To je pro mě úplně nejdůležitější.
Za rok jste se naučil i dobře řeč. Co je pro vás jazykově nejtěžší?
Asi říct Ř. Ve Slovinsku ho moc nepoužíváme, ale jazyk máte podobný. Rozumím všemu, jenom mluvit je pak trošku jiné. Samozřejmě první věci, které se naučíte, jsou hokejové výrazy. V Česku jsem si už zvykl. Věděl jsem, že je to pěkná země, kde žijí dobří lidé. V minulosti tu hráli krajani Vidmar s Robarem, který mi říkal, že je tady všechno ok.
Silnou stopu zanechali v extralize i další Slovinci, ať už Sabolič, Kristan, Pajič a další. Jste spolu v kontaktu?
Jo, občas si zavoláme, napíšeme. Nejvíc asi s Gregorcem a Robarem. Kristan už s hokejem skončil, Pajič žije v Českých Budějovicích a hraje teď v Itálii. Je nás po Evropě nějakých 25, 30 hráčů, takže jsme jedna familie. (úsměv)
Jak tu trávíte volný čas?
Občas zajedu třeba do Prahy nebo Liberce. Byl jsem taky ve Špindlerově Mlýně, blízko je Máchovo jezero, kousek je to odsud i do Německa. V Boleslavi jsem ale opravdu spokojený, je tady co dělat. Bydlím v centru. Je to hezké malé město. Klid...
Chytal jste v Dánsku, Švédsku i KHL za Medveščak Záhřeb. Co říkáte na extraligu?
Je velmi zajímavá. Byl jsem v KHL a česká soutěž je jí dost podobná. Rychlá, technická, taktická, patří mezi top čtyři ligy v Evropě a jsem šťastný, že tady můžu chytat. Líbí se mi její vyrovnanost. Poslední může klidně porazit prvního, což je plus.
Od prvních kol se pohybujete v horních patrech tabulky. V čem je kouzlo tohoto mužstva?
Trenéry Rulíka s Paterou tu máme od začátku stejné, co minulý rok. Víc se už známe, vytvořili jsme dobrou chemii. Máme pozitivní myšlení, sedlo si to. Někteří mladí hráči šli výkonnostně nahoru a je tady opravdu dobrý tým. Pro mě je v Boleslavi sen titul, což jsem měl už v loňské sezoně. Je to můj hlavní cíl.
Co tady ze Slovinska postrádáte?
Moc toho není. Snad jen nějaké balkánské speciality. Čevabčiči a Sarmu, což je kysané zelí omotané v mletém mase. Ve Slovinsku ji jíme na Nový rok, nedávno jsem si ji sem přivezl.
V Mladé Boleslavi jste sám?
Mám tu přítelkyni. Zajdeme si na kávu, díváme se na filmy nebo si něco uvaříme. Nedávno přišel Žiga Jeglič, který tady má manželku a děti stejně jako Sabahudin Kovačevič. Jsme teď víc spolu, přece jen se známe dvacet let, ale celý tým jsme jako jedna rodina. Všichni si rozumíme.
Ve Slovinsku není hokej sportem číslo jedna. Jak jste se do branky vůbec dostal?
Začínal jsem v šesti letech a nevěděl, co je hokej vlastně za sport. Můj bratranec ho hrál a já to taky zkusil. Asi dva měsíce jsem byl v poli. Hráli jsme na půlku hřiště a mně bylo líto, že dostáváme góly. Branka byla malá a já se do ní celý nacpal, abychom nedostali gól. Pak mě zkusili dát do výstroje a mně se to líbilo. Bylo to tedy neplánované. (úsměv)
Vaším vzorem byl Dominik Hašek. Obdivoval jste ho od mala?
Ano, byl můj idol, dokud neukončil kariéru. Jeho jméno jsem poprvé slyšel asi v deseti letech, když jsme přijeli na turnaj do České Lípy. Doma jsem pak měl celý pokoj polepený jeho plakáty. Potom jsem ještě viděl videa, díval se na jeho zápasy a zkoušel ho napodobovat při tréninku a utkáních. Líbilo se mi, že chtěl za každou cenu chytit puk, vyjel klidně i daleko ven z brány.
Sledoval jste pravidelně jeho zápasy i v NHL?
Byl tenkrát v Buffalu a já se v noci dívat nemohl. Ale další den odpoledne jsem viděl v televizi sestřihy zápasů. Teď už je jiná doba, ale ve Slovinsku byl tehdy populární.
Hašek vychytal Česku olympijské zlato v Naganu. I vám se podařil malý úspěch na turnaji pod pěti kruhy, když jste loni v Koreji pomohl k senzačnímu triumfu nad USA.
Byl to nejsilnější zážitek z olympiáda. Ve Slovinsku to mělo odezvu. Výhra nad Amerikou byla pro nás historický úspěch. Velký zážitek už byl i to, když jsme vyhráli v Minsku kvalifikační skupinu. Navíc jsme startovali na druhé olympiádě v řadě, byli jsme ve všech novinách.
Zúčastnil jste se i slavnostního zahájení her?
Ano, to bylo taky moc pěkné. Vyšlo na 9. února, kdy mám zrovna narozeniny. Byl to pro mě nejlepší dárek. (úsměv)
Za měsíc oslavíte 33. narozeniny. Rostou vám ve Slovinsku nástupci v brance?
Jsou tam nějací mladí. Uvidíme, co bude. Moje generace je už trochu starší, v reprezentaci jsem deset let a hrají v ní každý rok skoro stejní hráči, moc se netočíme. Problém je, že naše liga je pořád amatérská, dva kluby hrají ve druhé rakouské lize. Máme asi 300 registrovaných hráčů, ti nejlepší tedy odcházejí hrát do Evropy, aby se posunuli. Snad se to v budoucnu zlepší.
