Jsem velký snílek, to mě žene dopředu, říká držitel Ceny Práva Lašák

Především mě velmi těší. Tuto sezónu byli v extralize výborní gólmani, a že jsem z nich byl ve vaší anketě hodnocen nejlépe, je vlastně pro mě i jistou formou zadostiučinění s ohledem na můj styl chytání.

Přijdu si jako takový poslední mohykán, který se ještě snaží puky skutečně chytat. Poslední dobou začal převažovat trend vysokých brankářů, kterým stačí puky jen tak blokovat, ale já vyznávám jinou cestu. Snažím se mít v brance pohyb, být aktivní při chytání a pevně věřím, že se to zase vrátí do módy.

Byla to krásná, skvělá jízda a nevím, jestli se ještě někdy něco podobného může zopakovat. Musím poděkovat všem z mužstva, že jsem mohl být součástí něčeho takového. Jsou za tím nejen hráči a trenéři, ale i ostatní, samozřejmě také fanoušci. Velký obrázek puzzle, který jsme pospojovali do nádherného úspěchu.

Musel jsem si na podobný úspěch skutečně počkat hodně dlouhou dobu, ale snad je to pro mě odměna i za tu vytrvalost, jak jsem se dokázal zvednout a vydržel na sobě pracovat.

Snad můžu říct, že ano. Já jsem vůbec velký snílek, ale taky věřím, že když člověk o něco intenzivně usiluje, tak se mu to podaří. Právě různé sny mě ženou dopředu, i když třeba z toho o NHL jsem se bouchnutím hlavou do nočního stolku probral.

Možná to není moc reálné, ale mám čtrnáctiletého syna Janka, který dělá taky hokej. Hraje v útoku za Pardubice a nějaké to hecování mezi námi probíhá. Třeba že když vyhrají, přinesu jim pizzu do kabiny. Sleduju pozorně, jak si vede. Bylo by nádherné, kdybychom se jednou se synem potkali společně na ledě. I třeba jako soupeři. Kdyby na mě však jel nájezd, tak bych ho musel vychytat, aby to pro mě mělo ideální parametry...

Tam se ještě nedá mluvit o kariéře, je teprve na začátku své cesty, ale hokej miluje a já to s ním prožívám víc a víc. Pro mě je totiž hokej nejkrásnější prací na světě a snad se mi daří vštěpovat mu podobný pohled. Líbí se mi, že vždycky jede za svým gólmanem utěšit ho po obdržené brance, vnímá to jako týmovou hru, a moc bych si přál, aby byl hlavně dobrý člověk.

Tancuje a hraje tenis, našla si svoje a to je dobře. Myslím, že pro holky hokej moc není.

Myslím, že ano, pro mě to byla automatická volba. Ve čtvrté třídě ve Zvolenu jsem nafasoval brankářskou výstroj a měl jasno. Kluky možná láká střílet góly, ale já jsem byl vždycky na ledě od toho, abych chytal puky, abych svůj tým podržel, když je potřeba.

Jediné pravidlo je, že tam mám napsaná jména obou dětí, jinak je vše sezónní záležitostí a spíš věcí okamžitého nápadu či inspirace.

Asi před sedmi lety, kdy jsem končil v Pardubicích s pocitem vnitřní deziluze. Prošel jsem si sportovním peklem. Hokej mě totiž přestával těšit. Bylo mi třicet, ale přiznám se, že jsem hodně přemýšlel nad koncem kariéry, jenže vidíte, co se stalo. Povedl se báječný restart, a nebýt všech těch patálií tehdy, nebyla by ani tato úžasná sezóna. Je to snad i příklad pro ostatní sportovce, že když si člověk myslí, že narazil na dno, a nevidí cestu dál, tak se při velké vůli dokáže odrazit.

Pro mě je klíčový právě ten pocit. Odvést dobrou práci, užít si vítězství a pak si třeba doma dát v klidu deci vína, to mě naplňuje. To znamená i víc než jakýkoli pohár. Nakonec i pro mě jako hráče, který toho prošel strašně moc, byl letošní zisk titulu před 17 tisíci lidmi v nádherné atmosféře obrovským zážitkem.

Držím se toho, že řeším jen věci, které můžu ovlivnit. Mojí poslední velkou akcí bylo mistrovství světa před pěti lety v Bratislavě, tam jsem zůstal v roli dvojky, a když pozvánka nepřichází, nemá cenu mít nějaké myšlenky.

Že bych si řídil svůj program podle termínu zápasů, to ne, ale určitě budu fandit klukům z Liberce, ať už v českém nebo slovenském dresu.

Domluvili jsme se na smlouvě i pro příští sezónu, na jejímž konci mi už bude ale osmatřicet. Nechci proto delší kontrakty než na rok. Musím sebe i okolí přesvědčit, že na to ještě mám, že si tu příležitost v brance ještě zasloužím. Když se mi to nepovede, budu to muset vzít jako signál.

Zatím to není úplně aktuální, ale přece jen už mi není třicet, a tak člověk přemítá, jak se životem naloží. Snažím se rozumně investovat a nedělám žádné hlouposti, abych si kupoval kupu drahých aut. Bavilo by mě věnovat se mladým gólmanům, ale můžou se objevit různé pracovní příležitosti. Kdybych měl říct, co bych si v budoucnosti opravdu přál, tak mít farmu na Slovensku někde v horách, podobně jako měli babička s dědou.

Já jsem spíš takový Čechoslovák, otec dlouho žil v Čechách a půlka mých příbuzných bydlí na Moravě. Ale asi ano, kořeny mám na Slovensku. Když jsem teď s dětmi v Pardubicích, tak mi tam chybí právě ten pohled na kopce. Proto jsem třeba tak rád v Liberci, pro mě je to panoráma hor uklidňující.

Úžasným relaxem je pro mě golf. Ne proto, že ho hraje spousta hokejistů, ale pro to sepětí golfového prostředí s přírodou. Prostě mě uklidňuje procházka mezi jamkami, z trávníku čerpám energii. Prostě mě to dobíjí, navíc ho mám čas hrát většinou až po sezóně, takže při něm potkávám přátele, na něž během roku nemám tolik času, a těším se na jejich společnost.

Nejsem zrovna typ na moře, líp se cítím v kopcích, jak už jsem řekl. Určitě se ale chystám do lázní, musím věnovat dostatečnou péči tělu, které mě živí.