Článek
Umíte si představit lepší završení kariéry než extraligovým titulem?Bylo to pro mne jako pohádka, uspět ve finálovém derby proti Slavii a v posledním utkání nedostat vůbec gól. Ještě jsem ani neměl čas shlédnout to na videu, ale určitě to brzy udělám. Lepší by samozřejmě bylo odcházet třeba jako mistr světa, ale reprezentační kapitolu já už dávno uzavřel, takže jsem i s tímto spokojen a ten euforický okamžik, kdy se zvedá nad hlavu pohár, se snad ani nedá slovy vylíčit.
Bylo pro vás velkým zadostiučiněním uspět jako nejstarší hráč extraligy v 41 letech?Nesmírně mě nakoply takové ty řeči, jako že je někdo starej a že už by tady neměl být. Chtěl jsem dokázat, že to tak není. Sice jsme dlouho hráli špatně jako tým, ale postupně se to začalo lámat a z toho se pak odvíjela i ta pohoda, takže v závěru sezóny mě to v brance děsně bavilo. Přitom až poslední zápas základní části rozhodoval o tom, jestli vůbec budeme v play-off a kdybychom to neuhráli, tak sezóna vyšuměla úplně jinak a bylo by to fiasko.
Se Spartou jste vyhrál ligu už počtvrté, ale letos to bylo hodně zvláštní...Určitě už tím, že jsem do sezóny šel s tím, že bude má poslední, i když i to rozhodnutí mělo vývoj. Sezóna byla hrozně bohatá na různé emoce a naprosto výjimečná tím, čím jsme museli na cestě za titulem projít. V předchozích letech na Spartě došlo k rozbití jádra, marně se usilovalo o postup do finále a začínali jsme se točit v kruhu. Já pak na sobě cítil, jak si připouštím trápení klubu a mrzelo mne, že ztrácí na síle i dobrém jménu, takže jsem pak měl sám problémy soustředit se jenom na hokej.
Kdy vám v sezóně bylo úplně nejhůř?V říjnu po porážce v Plzni, to jsem chtěl hned končit. Tehdy se vrátil Tomáš Pöpperle ze zámořského kempu a já měl pocit, že je úplně zbytečné, abych za tím chybujícím mužstvem chytal, protože nic nefunguje. Říkal jsem, raději dejte šanci mladým. Uslyšel jsem, ale že nepřipadá v úvahu, abych odešel, protože mužstvo se topí a já jako nejzkušenější ho nesmím nechal ve štychu, i když já měl v tu chvíli pocit, že bych ho tím možná spíš uvolnil.
Jak jste tu osobní krizi překonával?Tehdy jsem se hodně zlobil na projev týmu, jak hrozně hrajeme. Potřebuji prostě vědět, že to mužstvo přede mnou chce a že je pro něj důležité, aby soupeře nepouštělo snadno k vlastní brance, která je zapovězené území, kde si všichni nechají urazit ruce jen, aby ten gól nedostali. Pak zase já mám strašnou chuť pomoc jemu a nechci pustit žádnou střelu. Naštěstí už v listopadu došlo ke změnám a já zase uvěřil, že klub se ubírá dobrým směrem.
Kde nacházíte příčiny obratu?Přišly zlomové momenty jako změna trenérů, přišlo i nové vedení klubu a po nástupu kouče Výborného a ředitele Sivka se do kabiny vrátili i tahouni jako Franta Ptáček či Jarda Hlinka a najednou to začalo být bylo jinak. Až po těch všech změnách se mužstvo stmelilo. Vše zase sedělo, jak má být a začali jsme být i silnější na ledě a pro soupeře nebezpečnější. Tým prostě dostal do té mozaiky co potřeboval a od toho se odvíjel i pak úspěch v play-off.
Vyplatilo se vám v bojích o titul heslo, že si užíváte každý zápas play-off?Opravdu jsme necítili tlak, který vás předurčuje k tomu, že se musí vyhrávat. To měli na sobě třeba slávisté, neunesl to ani Liberec. My naopak šli do play-off jako nějaké zvíře, kterého se sice všichni původně měli bát, ale které se dlouho někde v rohu bezmocně převalovalo a nikdo nevěděl, co s ním vlastně je a proto se mu každý i trošku vysmíval. Jenže najednou jsme se probudili a postupně už byl znát respekt i ostatních. Už se vědělo, že tu sílu zase máme.
Někteří vaši spoluhráči byli ve věku vašich synů, jak jste s nimi vycházel v kabině?Mě na hokeji vždycky bavilo, že když přijdu do kabiny, tak je tam sranda a že vlastně můžu pořád zůstat klukem a hrát si. Jelikož jsem se takhle choval, tak si možná ty mladí kluci ťukali na čelo, co tam ten starej dědek dělá za hovadiny, ale já generační rozdíl necítil.
Nepřišlo vám to mládí drzejší než za vašich začátků?Samozřejmě je to posunuté. Tehdy pro nás byl spoluhráč už ve 32 letech starý, dneska se dohrává až do čtyřiceti. Navíc brány velkých finančních odměn se těm dnešním mladým otvírají daleko dříve než nám. Někteří se s tím možná trochu potýkají a pak s nimi ještě agenti mluví ve stylu, že jsou daleko lepší, než ti všichni ostatní. Když se tohle přenese do kabiny a není to podložené výkonem, tak se může stát, že narazí. Hokej je ale i o podílu na černé práci, o tom, že pro to mužstvo se musím nechat i někde bouchnout, a tak se brzy projeví, jestli ten kluk je nějaká mladá drzá primadona nebo na to opravdu má.
Co pro vás znamená Cena Práva určená nejlepšímu brankáři extraligové sezóny?Musím přemýšlet, zda si ji zasloužím. Gólman může být dobrý, když se naplní dvě základní podmínky: pomáhá mu mužstvo a on má parádní fazónu. U mě v této sezóny zpočátku na sto procent nefungovala ani jedna věc. Postupně se to lepšilo, až k tomu titulu, ale třeba v roce 2002, kdy jsme taky vyhráli ligu, tak jsem tu vaši cenu nedostal.
Vy nemáte pocit, že jste letos kraloval mezi gólmany domácí nejvyšší soutěže?Pokaždé záleží na tom, kdo to hodnotí. Výkony brankářů se těžko poměřují, ale každý, kdo v tak kolektivním sportu jako je hokej, obdrží nějakou individuální cenu, tak za ni vděčí spoluhráčům, kteří mu pomáhají na ledě. Ale taky trenérům, kteří ho třeba v kabině nechají vypovídat a pomůžou překlenout nějaké složité období a dík patří i masérům a doktorům, kteří jsou od rána do večera k dispozici, takže je ta cena vlastně pro všechny ze Sparty.
Máte doma osobní síň slávy?Hokejové trofeje skladuji v místnosti, kde mám počítač, ale není to nějak zvlášť utříděné, takže mezi medailemi z MS je tam třeba i cena pro nejlepší sportovce jihočeského kraje z roku 1986 s takovou tou klasickou hvězdou. Existuje dost sportovců, kteří mají tu síň slávy, daleko větší. Pro mne ale každá ta trofej, na kterou se podívám, přináší pár hezkých vzpomínek.
Bylo těžké smířit se třeba s tím, že jste s reprezentací nikdy nedosáhl na zlato?Beru to tak, že na začátku 90. let, kdy jsem pravidelně jezdil na mistrovství světa, nám prostě nebylo přáno. Doma v Praze nám nevyšly v semifinále s Finy penalty, o rok později jsme v Mnichově při prodloužení dostali smolný gól do Švédů a zase neotevřeli tu bránu finále. Mám za to, že národní mužstvo tehdy nemělo tu správnou dávku sebevědomí. Hráči tehdy odcházeli z ligy a začali vydělávat v Evropě peníze, někomu se tam dařilo víc, někomu míň a sebedůvěra kolísala. Samozřejmě chvíli trvalo, než se to ustálilo a učebnicový příklad byl zcela nezvládnutý Světový pohár. Po něm jsem cítil takový zmar a myslel si, že snad už nikdy nic nevyhraju. Proto jsem rád, že jsem po návratu do domácí ligy ve 34 letech ještě zažil se Spartou tři tituly.
Už jste si naplno uvědomil, že vám nastal konec hráčské kariéry?Zatím je to všechno tak strašně rychlé, že asi ještě ne a možná mě v září, až se zase rozběhne liga začnou svrbět ruce. Když člověk slaví titul, tak má fyzicky i mentálně pocit, že může fungovat dalších x let, a navíc jsem všude slyšel, ať klidně chytám dál, ale já už byl připraven k nějaké jiné práci, která má vztah ke klubu s nímž jsem srdečný spjatý a na kterou se hrozně těším a je pro mne i velkou výzvou
Co bylo nejtěžší na tom rozhodnutí přejít z branky do manažerského křesla?Když nastoupil do funkce ředitele klubu pan Sivek, kterého si vážím, že Spartu tím svým nadšením a entuziasmem zvednul z popela, tak právě on poprvé vyslovil ten nápad, jak by to se mnou do budoucna mělo vypadat. Řekl mi, abych šel za ním nahoru, protože tam je práce strašně moc. Když si píšeme maily, tak od něj běžně chodí odpověď v šest ráno a já cítil závazek vůči němu za to, jakým způsobem Spartu nasměroval, pomoct mu v tom jít dál
Nebál jste se práce v kanceláři?Všechno hezký na ledě jednou skončit musí a teď přišel ten čas. Chvíli se řešilo, jestli bych nemohl být hráčem i manažerem zároveň, ale dost rychle mi to došlo, že by to nefungovalo v kabině, ani vůči těm lidem nahoře. Když se něco dělá, tak se to má dělat pořádně. Během tří dnů jsem vlastně šel z branky nahoru někam do židle a dostal možnost spolupodílet se na řízení klubu, který mám rád.
Jste generálním manažerem Sparty sotva týden, co vás dosud nejvíc překvapilo?Ta překvapení asi teprve ještě přijdou, všichni mě na to upozorňují. Hráč má na hokej určitě jednodušší pohled, protože buď vyhrává nebo prohrává a dělat to až moc složitý není v pořádku. Já jsem ale ve svém věku už přece jen víc vnímal souvislosti a snažil se lidem kolem klubu třeba vysvětlit různé niance z té kabiny a proč třeba něco nefunguje.
Co bylo pro vás největší změnou?Jsem prostě v nové roli, všichni na mě teď budou koukat jinak než na hráče. Neměl jsem čas vůbec na dovolenou a nebylo by ode mně fér, kdybych si teď nějaké volno nárokoval. Pečlivě jsem si uložil výstroj, které se nechci zbavit, protože byla dlouho denní součástí mého života, a vyměnil si šatník. Taky jsem dostal stravenky do restaurace v hale a za hráči do kabiny si budu chodit pro žertíky, to by mi chybělo.
Jste připraven ze své pozice dělat i nepříjemná rozhodnutí?Vím, že budu muset hráčům umět říci, že s nimi trenér už nepočítá a bude to pokaždé strašně nepříjemné, ale budu se to snažit dělat otevřeně, což jsme kdysi oceňoval i jako hráč. Beru, když se věci řeknou na rovinu, ale od kluků budu chtít, aby Spartě dávali to nejlepší.
Jaké jsou vaše manažerské plányCítím, že jsem si tom sám udělal mnohem těžší. Kdybychom letos skončili dvanáctí, mohl bych vykřikovat, že přijdu jako manažer a všechno zlepším. Je báječné vyhrávat tituly, ale ve sportu často rozhodují maličkosti, takže mým snem je spíš vytvořit fungující organizaci. Všichni okolo klubu s ním musí cítit identitu a věřit mu, a pak třeba odpustí i to, když se rok dva nedaří.
