Článek
Vypadnout po nájezdech je vždy kruté a k postupu mezi elitní čtyřku opravdu chyběl kousíček, ale ruku na srdce, kdo od národního mužstva s patnácti nováčky na MS čekal, že po dech beroucím představení urve prvenství v těžké skupině, že bude předvádět takhle moderní hokej plný bruslení a připíše si skalpy Rusů i Švédů.
Snad ani není divu, že při fyzicky náročném stylu přece jen vyprchávala herní svěžest ze soudržné reprezentační party a místy se v její hokejové symfonii ozval falešný tón herní křeče. Ke konci turnaje už drajv českých hokejistů nebyl takový, udivující elán ztrácel na síle i proto, že hráli místy nad hranici svých možnosti. Vůjtkův orchestr platil i zjevnou daň za nezkušenost, ale klobouk dolů před trenérem, co z hráčů vyždímal a jakou energií je nabil.
Kdyby se měla najít jedna příčina, proč si Česko nezahraje o víkendu o medaile a patří mu konečné 5. místo, tak jsou to přesilovky. Čtrnáctiprocentní úspěšnost činí reprezentaci nejslabší ze všech čtvrtfinalistů. Elitní týmy prostě umějí početní výhody využít lépe a tím i lámou zápasy. V tom klíčovém, který by otevřel bránu do bojů o cenné kovy, jakoby české hráče trochu i svázala zodpovědnost a už nebyli ani tak zdravě agresivní.
Na medaili tedy zapomeňme, Česko zažívá nejdelší půst v historii. Od bronzu z roku 2012 se z každého dalšího MS vrací s prázdnou, ale letošní dojem ze hry národního týmu byl ze všech těch hubených let jasně nejlepší. Moskevské vystoupení reprezentace je důkazem toho, že pořád u nás ještě hrají srdcaři, které semkne, když jim málokdo věří. Pak dokáží zachvátit celou zemi krásnou hokejovou horečkou, což se mi zdá vzácnější než všechny cenné kovy.
