Článek
Je to stále a stále dokola. Furt stejná písnička. Češi se také doma proti absolutním favoritům ze Španělska po první půli osmělili a ve druhém poločase přidali na obrátkách. Herně nezklamali, měli několik velkých šancí, jenže opět v nich selhali.
Ano, je fakt, že pochvalu si trenérský štáb Santiho Denii za vylepšený herní obraz určitě zaslouží. Jenže nyní stop chlácholení a pojďme ke kruté realitě. Pět zápasů, pět porážek. A hned tři červené karty.
Na takové úrovni zkrátka nemůžete pravidelně rozdávat soupeřům podobné dárky a doufat, že za to nezaplatíte.
A právě tady se dostáváme k jednomu jménu. Ladislav Krejčí.
Přiznám se, že jsem jeho fanouškem. Stále si stojím za tím, že jde o nejlepší možnou volbu kapitána pro současný národní tým. Má charisma, přirozenou autoritu, vůdčí schopnosti i ochotu vzít na sebe odpovědnost. Nebojí se vystoupit před novináře, říct svůj názor, na trávníku se za spoluhráče porvat a nikomu (ani sobě) nemaže nikdy med kolem pusy.
To všechno jsou vlastnosti, které české reprezentaci dlouhé roky chyběly.
Jenže čeho je moc, toho je příliš. Krejčí se musí vzpamatovat!
Vždyť v aktuálním ročníku Ligy národů odehrál pouhé tři duely a ve dvou z nich viděl červenou kartu. A co je snad ještě absurdnější? Sám si z toho před čtvrteční odvetou utahoval.
„Na červenou kartu si určitě musíme dát pozor. A já obzvlášť,“ prohlásil s úsměvem na středeční tiskové konferenci.
O den později už mu do smíchu rozhodně nebylo.
Stejně jako v Oviedu se Krejčí loučil se spoluhráči předčasně.
Samozřejmě, oba momenty nejsou totožné. Zatímco v Oviedu šlo především o nezvládnuté emoce, na Letné o špatně vyhodnocenou herní situaci. Jenže výsledek? Naprosto stejný. Kapitán opouští trávník a jeho spoluhráči musí bojovat v oslabení.
A znovu v momentě, kdy česká reprezentace začínala favorita pořádně trápit. Kdy se nadechovala k náporu a sahala po vyrovnání. V takových chvílích potřebujete lídra, který mužstvo podrží. Který ho uklidní, vyburcuje a dovede do závěrečných minut.
Ne kapitána, který si sundává pásku a se sklopenou hlavou odchází do útrob stadionu.
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle už není smůla. Jednou se to stát může. Jenže když se během několika týdnů necháte dvakrát vyloučit proti stejnému soupeři, je něco špatně. A pokud jste navíc kapitánem národního týmu, musí se rozsvítit pořádně velká červená kontrolka.
Český fotbal měl vždycky své bouřliváky. Takové ty správné blázny. Hráče, kteří dokázali spoluhráče vyhecovat, vyburcovat a v případě potřeby se za ně i poprat. Tomáš Řepka, Pavel Nedvěd nebo Radoslav Látal. Všechno výrazné osobnosti, které se nebály jít do konfliktu. A které také dokázaly za své chování zaplatit.
Nechci tvrdit, že Krejčí může za všech pět porážek. To by bylo nespravedlivé a především hloupé. Český tým má daleko více problémů, od neproměňování šancí přes individuální chyby až po výkony v prvních poločasech. Jenže právě od kapitána čekám, že bude součástí řešení. Nikoliv dalšího problému.
Krejčímu bych kapitánskou pásku nebral. Ne teď. Stále věřím, že má všechny předpoklady, aby se stal skutečným vůdcem národního týmu. Jenže také musí pochopit, že být kapitánem neznamená pouze nejhlasitěji křičet, hecovat spoluhráče a jít do každého souboje po hlavě.
Znamená to především umět zachovat chladnou hlavu. Přijmout odpovědnost. A v rozhodujících okamžicích nedělat hlouposti. Kapitánská páska není bianco šek na další a další průšvihy. Je to závazek.
Krejčí má všechno potřebné, aby ho naplnil. Teď je ale nejvyšší čas, aby to začal dokazovat i na hřišti.
Protože česká reprezentace nepotřebuje kapitána, který se za ni dokáže porvat a následně ji nechá ve štychu.
Potřebuje kapitána, který s ní ten boj také dokončí.
