Článek
Takže teď už jste slavil naplno?
Pár dnů předem jsem to trochu prožíval, ale nechtěl jsem nic zakřiknout. I děti věděly, že tatínka čeká speciální zápas. No a spoluhráči mi deset minut před zápasem popřáli a dostal jsem od nich krásné hodinky. Bylo to moc pěkné, spontánní.
Kolik se sešlo gratulací?
Přišlo toho strašně moc. Ozvali se bývalí spoluhráči. Já radši nebudu vyjmenovávat, abych na někoho nezapomněl. Ale měl jsem velkou radost, kolik lidí si na mě vzpomnělo.
Nebyl jste přece jen trochu dojatý? V historii NHL téhle mety dosáhly necelé tři stovky hráčů, stále aktivních je vás jen sedmadvacet…
Svým způsobem jsem hrozně pyšný na to, kam jsem se dostal. Je to obrovská meta, o které se spoustě hráčů ani nesní. Já jsem moc šťastný, že ještě můžu v NHL pokračovat.
Před vámi jsou ale další mety – 700 bodů, 250 gólů. Pořád je co překonávat...
(Směje se) Člověk ještě nekončí, ale já to beru tak, že nikdy nevíš, co bude. Pro mě je důležité, že jsem se po loňském zranění kolena dokázal vrátit. Hokej mi přináší obrovskou radost. Mám v sobě tu šťávu a hlad po úspěchu. Pořád mě to hrozně baví.
Vzpomněl jste si v minulých dnech i na to, co vám v juniorském věku prorokovali v Českých Budějovicích? Že na NHL nemáte ani náhodou.
Samozřejmě, ale to je minulost, tím nemá cenu se zaobírat. Dneska bych těm lidem mohl poděkovat, že mě tam nechtěli, jenže život jde dál. Všechno zlé je k něčemu dobré. Ale to, čím jsem si musel projít, bych neměnil za nic na světě.
Už jste si bilancoval, kdy bylo nejlepší období vaší kariéry nebo čeho nejvíc litujete?
Zažil jsem s hokejem spoustu krásných chvil, ale nechci moc vzpomínat. Na to bude čas, až skončím. Těžko hodnotit, když hraju v NHL a mám z toho pořád dobrý pocit.
Sezóna se ale pro váš Columbus rozběhla dost strašidelně, ačkoli vy jste předváděl dobré výkony, pravidelně bodujete.
Náš start do sezóny nebyl skvělý. Přišlo pár nových hráčů a spousta chlapců si myslela, že to půjde samo. Ale to nejde nikdy. Docela dost dlouho trvalo, než si to uvědomili. Prvních deset dvanáct zápasů to bylo hrozné. Vyloženě se nám přitom nepovedly tak dva. Hlavně ve Philadelphii nás rozebrali, tam jsme dostali na šišku. Ale jinak jsme 40, 50 minut hráli dobře a pak jsme o gól prohráli. To člověku snižuje sebevědomí. Teď ale hrajeme o hodně líp, i výsledky jsou lepší a docela se nám daří z té díry, do které jsme se dostali, lézt ven.
Vy sám jste se těšil, jak budete předkládat pasy špičkovým střelcům Carterovi s Nashem. Klape to podle vašich představ?
Každý hokejista touží mít hodně prostoru s hráči, kteří ho budou dělat lepším, ale i s hráči, kterým on sám může pomoct. Od toho je pak trenér, aby to poskládal dohromady. Teď mám šanci s těmi kluky hrát. Kouč nám věří, chodíme na ty nejdůležitější minuty. Když se nedostanete na led pořádně, nebo s kluky, co vám nepřihrají nazpátek nebo nevystřelí, tak vaše statistiky tak skvělé nebudou. Celou kariéru jsem tíhnul k tomu, abych hrál s výbornými hokejisty. Abych je dělal ještě lepšími a oni pomohli zase mně.
Prý teď po nocích sledujete zápasy a hlavně místa, odkud padá nejvíc gólů.
Samozřejmě! Když spolu teď mluvíme, holky si hrají, Vašík je ve svém pokoji a já tady mám puštěný hokej Rangers–Philadelphia. Krásných gólů do prázdné brány už tolik nepadá. Sedmdesát, osmdesát procent jsou dorážky kolem brankoviště. Pak už záleží na hráči, jak je hladový, aby si ten puk našel. Koukám i na to, jak chytají brankáři, co v kterých situacích dělají obránci. V jakémkoli věku se člověk může přiučit.
Columbus je sedmou štací během vaší patnáctileté zámořské kariéry. Zvykl jste si rychle na nové prostředí?
Je to jedním slovem skvělé! My máme štěstí, že naše děti se nebojí a hned si udělají nové kamarády. Neříkám, že první dny byly jednoduché. Musely si zvyknout, ale neřeším, že by ze školy chodily uplakané. To samé s Vašíkovým hokejem. Šel do neznáma, ale teď už má kamarády, trenéři si ho pochvalují, že má dobré srdce. Tohle nám strašně usnadňuje život. Jsme na děti pyšní, že to zvládají. I město je takové rodinné, přátelské. Sluníčko jako v Tampě tu není, ale na druhou stranu je tu práce a jsem šťastný, že tu můžu být s rodinou, která má velkou zásluhu na tom, co jsem v životě dokázal. Hlavně v těch horších dobách díky ní člověk přijde na jiné myšlenky a je to jednodušší.
Za Blue Jackets hrálo v předchozích letech hodně Čechů, měl jste od nich nějaké reference třeba ohledně bydlení?
Víte, já mám v tomhle ohledu strašně šikovnou ženu. Ona si rozumí s těmi technickými přístroji, jako je internet (směje se). Poslední dvě tři štace nám našla bydlení podle toho, kde byla v blízkosti velice dobře hodnocená škola. Manželka se o to okamžitě postarala, já přijel do Columbusu a hned jsem věděl, kde budeme bydlet a kam budou děti chodit do školy. Je to pro mě daleko jednodušší, než kdybych měl doma nějakou „Klotildu“, která nic nezařídí…
A co teď žena říká na váš knírek, který si v listopadu pěstujete, abyste podpořil charitativní projekt boje s rakovinou?
Ta už počítá dny, kdy listopad skončí (rozesměje se). Když si ale pustíte NHL, tak ohromné procento hráčů si ty kníry nechalo narůst. Tak jako ženy třeba organizují akce pro boj s rakovinou prsu, my můžeme zase tímhle upozornit na rakovinu prostaty. Tolik knírů v NHL snad nikdy nebylo. Jiná věc je, že když mě viděl Vašík, tak dostal záchvat smíchu. I manželka bude radši, až se zase oholím.
