Rubriky:

NHL

Uvědomil jsem si, že jsem dobrý hráč, popisuje Nestrašil svůj průlom do NHL

23. března 2015 20:55 - Raleigh/Praha

Trpělivost, vůle, vytrvalost. Triumvirát vlastností, díky nimž je teď z Andreje Nestrašila hráč NHL. V uplynulých letech zažil štace, ze kterých by jiní po pár zápasech prchali domů, ale čtyřiadvacetiletý útočník se nikdy nevzdal a teď sklízí zaslouženou odměnu v dresu Caroliny. „Těšil jsem se na chvíli, až potkám lidi, kteří mi v posledních letech říkali, že je to ztracené, že na to nemám,“ líčí bývalý slávista v obsáhlém rozhovoru pro Sport.cz.

 

James Guillory, Reuters

Do konce základní části chybí Hurricanes odehrát jedenáct zápasů a vy jste se etabloval jako člen klíčových formací. Dělá to s vámi něco?

Mimo led asi nic (směje se). Ale na ledě se cítím líp a líp. Když hrajete 18 minut zápas, jako já naposled proti Rangers, tak vám to dodá sebevědomí, což je v hokeji 70 procent výkonu. Nastupujeme na nejlepší lajny soupeře. Hrát proti útoku Nash, Stepan, Kreider, kteří mají dohromady pomalu víc bodů než celý náš mančaft, je škola. Doufám, že se od těchhle kluků něco naučím. Jsou fakt šikovní a bruslí jim to. Jen tak se zlepšujete, když hrajete proti nejlepším na světě a každý večer se s tím musíte poprat.

Čekal jste, že by to pro vás po odchodu z Detroitu mohlo být osobně až tak dobré?

Když jsem se dostal v Detroitu do prvního týmu, tak mě to hrozně nakoplo. Předtím jsem zápasy NHL nehrál, tak jsem přesně nevěděl, co od toho čekat. Ale zjistil jsem, že fyzicky jsem připravený a hokejově jsem na tom taky dobře. Když jsem šel do Caroliny, tak jsem si říkal, že si musím hrábnout. Po osmi zápasech jsem se zranil, měsíc a půl jsem byl mimo, což mě trochu zabrzdilo. Bodů jsem asi mohl víc mít, ale důležitější bylo, že jsem se začal cítit jako hráč NHL.

Vás kouč Bill Peters působil jako asistent v Detroitu, takže vás nejspíš sledoval.

Když v Carolině zjistili, že jdu na waiver list, tak Peters určitě volal do Detroitu trenérovi Babcockovi, i na farmu do Grand Rapids. Asi slyšel pozitivní komentáře.

Mluvil s vámi i manažer Ron Francis, jaké má s vámi v Carolině plány?

Tady si stanovili, že chtějí mít v týmu větší hráče, proto mě dotáhli. Po Erikovi a Jordanovi Staalových jsem tu nejvyšší. Chce se po mně, abych chodil do brány a byl silný na puku. To hodlám plnit každý zápas.

V Detroitu to měli mladší hráči vždycky extrémně těžké, mění se nějak tamní poměry?

Moc ne. Když se podíváte, kolik sezón před NHL strávili někteří na farmě... Třeba Tatar pět, Nyquist tři, já taky tři v AHL a k tomu jsem ještě hrál ECHL. Petr Mrázek je v Detroitu také třetím rokem a pendluje pořád nahoru dolů. Tam si to kluci musí opravdu vybojovat. Ale zase na druhou stranu je úžasné, že jsou pak na NHL skvěle připravení. Funguje jim to dobře. Možná si ale uvědomili, že je čas na nějakou obměnu a tak to jádro -  Zetterberg, Dacjuk, Kronwall - oživili o tyhle mladé kluky.

Montrealský Tomáš Plekanec říká, že by si farmu měli zkusit všichni, aby poznali, o čem hokej vlastně je.

AHL je dobrá liga, jenže lidi u nás ji nemají šanci vidět a tak o ní moc nevědí. Když to beru zpětně, tak bych asi neměnil. Já si to musel vybojovat i na farmě, takže si daleko víc vážím i takových věcí, jako že po zápase nemusíte do šatny vybalovat tašku a můžete jet hned domů. V NHL si pak připadáte jako princ v pohádce. To si ti, co hráli hned nahoře, ani neuvědomují. Když jsem hrál ECHL, tak jsme třeba měli čtyři zápasy v pěti dnech a cestovali autobusem přes noc 16 hodin na Floridu.

To už byste asi nerad opakoval.

Nikomu bych to nepřál. Ani nevím, kolik hráčů se za poslední roky dostalo z East Coast do NHL. Když někdo řekne, že hraje ECHL, tak se s ním moc nepočítá. Když jsem tam šel první rok, tak jsem z toho byl strašně špatný, ale další sezónu jsem si řekl, že nebudu prudit a chodit s kyselým ksichtem. Že si to prostě užiju. Jenomže v NHL jsou nejlepší a nejchytřejší hráči a pak to jde dolů. V East Coast jste s kluky, kteří hráli celý život třetí, čtvrtou lajnu. Moc nenajdete hráče do kombinace, těžce se dělají body a nemůžete moc ukázat, že patříte výš.

Jste pyšný na to, že vám se ten skok do NHL podařil?

U nás v rodině se tohle slovo moc nenosí, ale určitě se mi vyplatilo všechno, co jsem tomu obětoval. Hodně hráčů by to asi vzdalo a šli by hrát domů. V hlavě jsem si pak říkal, že se budu cítit dobře, až potkám lidi, co mi poslední roky říkali, že je to úplně ztracené a že na to nemám. Těšil jsem se na tu chvíli, až je potkám, ale nechtěl jsem jim nic říkat... (směje se).

Do konce základní části už budete mít na kontě přes padesát zápasů NHL.

Když jsem se v Detroitu dostal do prvního týmu, tak to byl blesk z čistého nebe. Říkal jsem si: sakra, někteří hráči mají 20 zápasů v NHL za celý život, tak se vykašli na to, jestli jsi spokojený nebo ne, ale hrábni a ukaž, že můžeš hrát klidně sto, 200 i 300 zápasů.

Tenhle přístup vám asi usnadňuje vyrovnat se snáz s případnými problémy, nebo kritikou od trenéra. Je to tak?

Bylo důležité si tím projít. Musel jsem si uvědomit, že jsem dobrý hráč, ale taky vím, že je spousta věcí, které nemůžu ovlivnit, takže nemá cenu se jimi zabývat: proč to kouč neudělal takhle, proč mě poslali hrát East Coast, bla bla bla. To je to nejhorší, co můžete dělat. Jediné co ovlivním, jsou věci na ledě. Klub už asi nějaké důvody, proč mě draftoval nebo podepsal, má.

Vážně jste nezapochyboval, ani když vaši bývalí spoluhráči mířili vysoko a vy jste se plácal v ECHL?

Když jsem tam byl první rok, tak Roman Horák a Tomáš Vincour, se kterými jsem byl v nároďáku, už hráli NHL. Pak i Ondra Palát. Říkal jsem si, že jsou to dobří hráči, ale já tam taky můžu být, takže mě to nějak hnalo dál. Už jsem věděl, že mě jen tak něco nerozhodí.

Odměnou byl pro vás nakonec Detroit, o němž se v posledních letech píše jako o vybydleném městě duchů. Jak jste se tam cítil?

Když se dostanete do NHL, tak v depresi nejste. Já tam chodil v rozbořeném městě s největším úsměvem (směje se). Downtown v Detroitu není ošklivý, prostě normální americké město, ale nejsou tam moc lidi. Tam, co jsem bydlel já a ostatní hráči, už ale byla hezká část vzdálená jen půl hodiny od haly.

Majitel Red Wings Mike Ilitch má s klubem velké plány. Chce stavět novou halu...

Kdyby jen halu. Ten člověk, to je velký machr, ten jim tam komplet přestaví centrum. Měli jsme setkání s jeho synem ohledně nové arény, takže jsem viděl projekt. Bude to nejlepší aréna v Americe. Třeba kabina má být skoro pětkrát větší, než mají Red Wings teď.

V Carolině jsou poměry trochu skromnější, že?

Naše hala ani nebyla stavěná na hokej, ale na basket. Na zápasy North Carolina State chodí víc lidí než na nás.

Češi si v historii Hurricanes udělali slušné jméno. František Kaberle dával vítězný gól v sedmém finálovém zápase Stanley Cupu v roce 2006. Finále si v roce 2002 za Carolinu zahrál i Josef Vašíček, jehož číslo 63 jste si prý málem vybral. Jak to bylo?

Někdo vyzvídal, proč jsem si vzal číslo 15 a já vysvětloval, že když jste na waiveru, tak se to seběhne tak rychle, že ve dvanáct zjistíte, který klub vás vzal a začne volat generální manažer, lidi z PR oddělení a moc nevíte, kdo je kdo. Najednou se mě někdo zeptal, jaké chci číslo, tak jsem zjišťoval, co je volné a oni říkali 8, 15 a pak ta vyšší. V tu chvíli jsem věděl, že mi bude volat dalších pět lidí a nemám čas, tak jsem zvolil nízké číslo. Ty vyšší si berou mladí kluci, co se dostanou do ligy, tak jsem si myslel, že to bude vypadat líp. Ale neuvědomil jsem si, že s patnáctkou hrál v Carolině Tuomo Ruutu, což je pan hráč. Pak jsem si zpětně říkal, že třiašedesátka byla volná a já vždycky přemýšlel, že bych si ji jednou vzal. Ale nevěděl jsem, co by na to řekli lidi, jestli by to chápali.

Pro vás byl Vašíček vzorem?

V sezóně 2004/05 hrál za Slavii, kam jsem se na něj chodil dívat. Hlavně táta mě tím směrem tlačil, že bych tak jednou měl hrát. Pepa byl velký, silný, chytrý hokejista, který hrál dobře dozadu. Pro mě to nebyl idol nebo vzor, ale někdo, k jehož stylu a výkonům bych se chtěl přiblížit.

Po průlomové sezóně v NHL byste si sezónu mohl prodloužit na mistrovství světa v Praze, nebo aspoň na přípravném kempu národního týmu, nemyslíte?

(Směje se). Tak to jste první, kdo se na to ptá. Nikdo mě ale nekontaktoval. Máme do konce 11 zápasů, příprava nároďáku začala a oni vědí, že v play off nebudu. Takže kdyby chtěli, asi by volali. Ale já fakt nevím, jsem v této situaci poprvé

Mistrovství světa v Praze láká každého, vás ne?

Málokdo asi odmítne. Na druhou stranu to nezáleží na mně, ale na trenérech a jejich konceptu. I když u nás v Čechách má každý fanoušek svoji představu a všichni se poperou ještě před šampionátem. Trenér vybírá podle svého mínění a nemusí se koukat vlevo vpravo. Kdyby mě potřeboval, tak bych byl nadšený, ale když nikdo nezavolá, tak se můj svět nezhroutí a budu mít víc času nachystat se na další sezónu.

Jako slávista, který odcházel do zámořské juniorky, jste asi Vladimíra Růžičku před lety moc nepotěšil.

Nadšený tehdy určitě nebyl, ale to se nedalo nic dělat. Já byl rozhodnutý. Růžička trénoval od páté třídy mého staršího bráchu a na Slavii mě tak nějak vychovával. Ono je to pochopitelné, že byl naštvaný, když jsem odešel, jelikož se o mě staral dost dlouho. Jako trenér je úžasný. Pak jsem se ale v sedmnácti podíval, kteří kluci byli draftovaní do NHL... A to byli ti, co hráli v Kanadě juniorku, nebo v Česku extraligu. Na Slavii byl tehdy silný tým, takže jsem musel zvolit tu druhou cestu.

Nestrašil v NHL  
Detroit   Carolina
13 zápasy 30
0+2 góly+asistence 6+11
11:03 čas na ledě 14:43
-3 plus/minus +8
Marek Burkert, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: NHL

Filtr článků - NHL


Podsekce:

       
  • Souhrn
  • Výsledky
  • Tabulky
  • Kalendář

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..