Článek
Když nehrajete hokej, vyhledáváte adrenalinové dobrodružství?
Nemyslím, že bych nějak speciálně hledal adrenalinové zážitky. Všechny ty věci dělám proto, že z nich mám radost a baví mě. Na lyžích riskuju jen do určité míry a to kolo bylo spíše výletem s kamarády, na kterém jsme se ale hodně našlapali.
Proč jste zvolil pro cyklistickou misi právě Albánii?
Vyrazit do světa na kole byl vždycky můj sen, už jako dítě jsem koukal do mapy, kam bych mohl jet. Tak teď jsem realizoval jednu takovou cestu do země, která je u nás hodně neznámou, a poznal tam docela drsné kopce. Z těch všech aktivit, o nichž mluvíme, bylo nejvíc vzrušujícím zážitkem asi to víkendové závodění v autech.
Jak se to sběhlo, že jste usedl za volant tak rychlého vozu?
Online sázková kancelář Interwetten mě pozvala jako hosta soutěže Staň se závodním jezdcem, a když jsem si zkusil simulátor, nakonec mě vybrali i do posádky s vítěznou Španělkou Carmen Jordaovou. Společně jsme pak jeli na závod série Super Trofeo do Barcelony v roli startujících hostů týmu Gravity Racing.
Jste znám pečlivou přípravou na vše, co děláte. Jak vypadala ta na závodění v autech?
Byl jsem dvakrát na okruhu v Mostě a obden trénoval na simulátoru, což je dobré pro seznámení s tratí, ale reálnou jízdu s autem to nenahradí. Automobilový sport je drahá záležitost a nejde jako hokej trénovat každý den. A moje malá porce přípravy nemohla stačit proti lidem, kteří to dělají od malička.
Záleželo vám v Barceloně hodně na výsledku?
Člověk chce samozřejmě co nejvíc uspět, jenže konkurence byla obrovská a síla soupeřů značná. Bylo vidět, že ti kluci nebo holky to dělají prakticky všichni od šesti let. Přece jen jsem cítil, že trošku zaostávám. Mrzí mě hlavně druhý závod, kde jsme ještě dvě kola před cílem jeli osmí z patnácti. Podle časů bych to asi udržel, což by bylo pro nás s Carmen vynikající, jenže v předposledním kole mi někdo vrazil do zadního kola a poslal mě ven z dráhy.
Dostavil se třeba pocit strachu?
Možná jen na začátku přišlo takové lehké šimrání. Pak jsem si zvykl. Jsou tam velké únikové zóny. I když člověk udělá hodiny, což se mi stalo dvakrát v tréninku, tak se neděje nic, co by vás mělo vyděsit. Nejtěžší pro mne bylo orientovat se v té rychlosti na okruhu.
Pomohl vám alespoň nějak postřeh z hokejové branky?
Možná ano. I když si ale člověk myslí, že umí řídit auto a je dobrý v nějakém sportu, tak to prostě nestačí proti profesionálům. Asi jako by někdo šel hrát vlastně z fleku hokej, tak by na to asi nestačil. Měsíc přípravy mi sice pomohl, že jsem se dostal na nějakou úroveň, ale kdybych se tomu chtěl věnovat vážněji, musel bych tréninku dát daleko víc.
Dá se automobilový sport ve vašem podání nějak porovnat s hokejem?
Je to něco úplně jiného. Hokej pro mě byla i snad ještě bude práce, tady šlo o zábavu. Ale taky jsem pocítil zodpovědnost jako součást týmu, vždyť o naše auto se staralo patnáct lidí. Užil jsem si to, pořád však myslím na to, že příští rok chci hrát hokej, takže při těch věcech, co dělám, se i udržuju v kondici a beru je jako možnost přípravy na další sezónu.
Opravdu se chcete ještě vrátit do brány?
Řekl jsem to jasně, chci najít ambiciózní mužstvo, za které bych ještě mohl chytat na té své úrovni. Teď se snažím udržovat, abych příští rok mohl zahájit hokejovou přípravu a vrátit se. Bude to těžké a samozřejmě nevím, jak to dopadne, ale pokud přijde šance chytat, tak chci zpátky na led, ať už by to bylo znovu do KHL, jinde v Evropě, nebo třeba i doma. Na těle ani v psychice nepozoruju žádné změny a rozhodně bych to rád ještě zkusil, ale bude hodně záležet na tom, jaký o mne bude zájem.
