Rubriky:

Ostatní

Vojenská výchova děti vysává. Kdy bude český hokej opět na špici?

27. června 2017 06:28 - Praha

Stovky miliónů korun se točí každý rok ve výchově českých hokejových nadějí. Bez nich se nic nehne. Ještě důležitější ale je, jak s nimi naložit, kam je směřovat. Je před vámi druhý díl otázek, kde odpovídal zástupce Českého svazu ledního hokeje Milan Vacke, který je organizačním poradcem projektu rozvoje ledního hokeje v malých klubech. Na druhé straně barikády stál Pavel Zacha, táta, který šel svou cestou výchovy při rozvoji syna. Ten byl v roce 2015 v draftu NHL vybrán v 1. kole jako 6. celkově týmem New Jersey Devils, za který také nejslavnější hokejovou ligu hraje.

 

Profimedia.cz

V čem podle vás nejvíce zaostáváme v práci s mládeží za špičkovými zeměmi?

Vacke: Problém je v tom, že v deseti, jedenácti, dvanácti letech ve výsledcích vůbec nezaostáváme, spíš naopak. Důvodem je velký, často až dvojnásobný počet tréninků na ledě oproti Švédům, například. Drilem až vojenskou výchovou, rannou specializací z dětí brzy „vymáčkneme" poměrně vysokou výkonnost. Problém je, že v patnácti, šestnácti letech už často není z čeho „mačkat".

Proto dnes nemáme v hokeji, až na výjimky, které jde spočítat na prstech jedné ruky, top hráče na absolutní světové úrovni jako tomu bylo v minulosti. Většina zemí z top šestky hraje dnes kreativně, tedy našimi největšími zbraněmi z minulosti. My až na výjimky jsme schopni udolat soupeře nasazením a bojovností, tedy největšími zbraněmi našich soupeřů v minulosti.

Vysvětlujeme hráčům, že hokej není jen dobře bruslit z bodu A do bodu B, že je nutné do tréninků více zapojit hlavu a rozvíjet tak to, co bylo naší největší doménou. Pomalu se to lepší, ale je to běh na dlouhou trať a výsledky se v dospělém hokeji promítnou až za mnoho let.

Zacha: Ten systém musí být nastavený tak, aby ti nejlepší hráli proti nejlepším, slabší proti slabším. Aby soutěže měly smysl a děti se v nich mohly rozvíjet. Je třeba říct, že možnosti tvorby potenciálu dětí v předškolním věku jsou mnohem vyšší, než si dnes mnozí rodiče, pedagogové nebo trenéři dokážou představit. Pokud se útlé mládí zanedbá, později už to nejde napravit. Důraz na mohutný pohybový a intelektuální rozvoj v předškolním věku považuji za nutný krok č. 1. Ten další krok je vznik kvalitních akademií už od nejnižšího věku, kde ty nejlepší děti budou hrát proti těm nejlepším, kde bude prostor pro sportovní všestrannost i systematickou výuku dovedností.

Děti si musí hrát, současně musí být motivované odmalička vítězit, překonávat překážky, zlepšovat se. Musí před sebou mít akce a zápasy, na které se budou těšit a kde si vyzkouší, zda jsou lepší nebo horší než ostatní. Je třeba od nejmenších soustředit peníze, kvalitní trenéry a nejpokročilejší děti do míst, která rodiče těchto dětí přehledně najdou a kde se budou moci rozvíjet. A těm ostatním vytvořit soutěže tak, aby se ti nejlepší z nich, pokud budou mít zájem, mohli do těchto center dostat. To samé musí platit i obráceně. Je to složitá otázka a určitě i na delší debatu, než je tato.

Problematika výchovy hokejistů
- Střet dvou světů. Hokej patří k levnějším sportům, říká svaz. Odstupné je největší neřádstvo, tvrdí rodič
- Vojna se vrací! Hokejový svaz startuje nový projekt
- Výchova hokejistů v Česku: Michelinská hvězda? Ne, cvičené opice! Dejte děti do ciziny, radí rodič
- V Česku se bereme moc vážně. Jak funguje výchova hokejových dětí v Evropě?

Velkou roli hrají finance, jaký by měl být poměr financování - svaz, klub, rodiče?

Vacke: Zde je nutné rozdělit kluby zhruba do tří finančních kategorií:

Top, kde jsou náklady na mládež (přípravka až junioři) až do výše dvaceti miliónů. Jsou to extraligové a některé prvoligové kluby, cca jich je šestnáct až osmnáct.

Střed, kde jsou náklady na mládež dva až pět miliónů. Prvoligové a pražské kluby (Hvězda, Kobra, Letňany...), kde se mládeži věnují velice systematicky, přičemž částka může být i o něco vyšší. Jde o asi patnáct klubů.

Malé kluby, kde jdou náklady na mládež do dvou miliónů. Těchto oddílů je naprostá většina, cca sto třicet.

Ačkoliv ČSLH podporuje všechny tři uvedené kategorie, pojďme se zabývat hlavně malými kluby, což je osmdesát procent základny v České republice. Více než polovina klubů je v projektu „Trenér do malých klubů", kde ČSLH platy trenérů financuje (25 tisíc měsíčně), všechny kluby pak dostávají každý rok výstroj a výzbroj pro nejmenší, od loňské sezóny významně spolufinancujeme nábory dětí do oddílů. Pokud to převedeme do procent, přibližně patnáct procent nákladů pokryjí rodiče, patnáct až třicet pět procent ČSLH a zbytek většinou musí zajistit klub. Je diskutabilní, jaký směr je správný, ale pokud chceme, aby byl hokej přístupný co nejširší veřejnosti, jeví se tento model jako poměrně ideální. Podotýkám, že v některých klubech může být uvedený vzorec jiný, ale u drtivé většiny se bavíme o těchto částkách.

Zacha: Svaz, klub, stát, sponzoři - ti všichni mohou učinit sportování pro děti levnější a dostupnější. Ale současně musí zvýšit svoji spoluúčast také rodiče výměnou za svobodu pohybu hokejistů. V Kanadě a v Americe si všechno platí rodiče, ale děti jsou svobodné, nikdo jim nediktuje, že nesmí hrát na výsledky kvalitní zápasy. O místo v sestavě kvalitního týmu se musí prát celou sezónu. Rodiče si platí kvalitu, tak by to mělo být i u nás. Kvalitní prostředí pro rozvoj dítěte za odpovídající poplatek, ale s možností svobodného výběru jak ze strany týmu, které hráče chce získat na další sezónu, tak ze strany rodičů a dětí.

Extraliga juniorů má 18 týmů, není to moc?

Vacke: U tohoto problému budu velice stručný. Vím, že jsou názory, aby se extraliga juniorů snížila o dva, čtyři nebo dokonce šest týmů.

Většina asi bude souhlasit, že každý extraligový tým dospělých by měl mít extraligu juniorů. A nyní otázka, co ambiciózní prvoligové týmy jako Kladno, České Budějovice, Slavia, do loňska Jihlava a nyní Karlovy Vary. Pokud by některý z uvedených oddílů neměl extraligu juniorů - tedy vrchol ve výchově mládeže - vlastně by nemohl produkovat vlastní odchovance a pravděpodobně by došlo k rezignaci na výchovu mládeže. Důsledky jsou snad každému jasné. I když Slavia má v současné době problémy, věřím, že v budoucnu se vrátí na pozice, na nichž se vždy pohybovala. Ostatní uvedené kluby nejenže v extralize juniorů ostudu neudělaly, ale dokonce patřily ke špičce této soutěže.

Navíc si myslím, že úroveň soutěže se odvíjí hlavně od přístupu hráčů k tréninku, k utkáním, a jestli bude ve hře o dva nebo čtyři týmy méně, již na kvalitě soutěže mnoho nezmění.

Zacha: Abychom měli víc týmů v extralize juniorů, než mají celé USA, to považuji za naprostý úlet, který jen dokresluje situaci, kterou jsem popisoval. Kdyby vedení našeho hokeje mělo reálnou snahu postavit náš hokej na nohy, snížilo by počet týmů hned na dvanáct, a za další dva roky na deset nebo na osm. Ale protože kluby chtějí mít svoji nejvyšší extraligovou juniorskou soutěž jen proto, aby mohly být akademií, hrajeme s naprostou absencí kvality s osmnácti týmy, přestože všichni vědí, že je to pohřeb našeho juniorského hokeje. Ale ti lidé, kteří si tohle prosadili a odsouhlasili, současně vládnou našemu hokeji. Na tomto příkladu je vidět, jak jsou jakékoliv smysluplné změny v našem sportu složité, zdlouhavé, někdy dokonce nemožné.

Já pochybuji, že ti stejní lidé, kteří náš hokej přivedli tam, kde je dnes, jsou schopni se najednou otočit o 180 stupňů a začít dělat pravý opak. Možná by bylo řešení založit nové, ničím nezatížené organizace zabývající se výchovou sportující mládeže, které by byly založeny na oněch svobodných principech, aby nespadly do marasmu neřešitelných a nesmyslných souvislostí a překážek, které nemají řešení.

Upadá zájem rodičů a jejich dětí o hokej?

Vacke: Další slabinou českého hokeje oproti zemím top šestky, možná tou největší, je výše členské základny, která je limitovaná počtem zimních stadiónů. Jen pro ilustraci - v celé zemi je přibližně tolik stadiónů, jako v jednom větším kanadském městě.

Podle průzkumu počtu hráčů v jednotlivých klubech a jednotlivých ročnících je ale reálné navýšit počty o dvacet až třicet procent, aniž by to přineslo nějaké problémy v chodu klubů. Také proto ČSLH ve spolupráci s oddíly, které se do projektu přihlásily, zorganizoval nábory velmi zajímavě pojaté a výsledek předčil očekávání. Někde dokonce přišlo dva až třikrát více dětí než v minulosti. To svědčí o tom, že Češi hokej milují, a pokud se nábory dobře připraví a zrealizují, zájem o hokej neupadá, ale právě naopak. Osobně jsem byl asi v deseti městech, kde se nábory pořádaly, a běhal mi až mráz po zádech, když jsem viděl nadšení a zájem dětí a rodičů.

Zacha: V jedné nedávné statistice jsem se dočetl, že hokej u nás hraje pouze 3,5 % chlapců. To je hrozně málo. Je třeba spravedlivě přiznat, že odliv od aktivního pohybu a nárůst zájmu o jiné aktivity je v dnešním digitálním světě problémem ve všech zemích. U nás situaci komplikuje celá řada dalších problémů, o kterých jsme hovořili, která prostředí mládežnického hokeje dělá pro rodiče ještě méně důvěryhodné, méně atraktivní. Zda se tohle podaří změnit, na tom bude záviset budoucnost českého sportu.

Jak dlouho může trvat, než bude český hokej znovu patřit mezi nejlepší na světě?

Vacke: Situace se jednoznačně lepší, do ideálu však ještě leccos chybí. Vždyť i Kanada, USA, skandinávské země, které začaly se změnou filozofie přístupu k hokeji na přelomu tisíciletí, sbíraly první významné úspěchy po deseti až dvanácti letech v dospělém hokeji. My jsme ve fázi, kdy máme za sebou čtyři až pět let.

Nyní je asi nejdůležitější, aby trenéři a rodiče pochopili, že hokej je hra, zábava a že v něm opravdu nejde o život. Až všechny uvedené okolnosti do sebe „zaklapnou", můžeme se opět přiblížit pozicím, které jsme drželi v minulosti.

Zacha: Pokud se přístup a myšlení vlivných lidí v našem hokeji nezmění, může se stát, že náš hokej už mezi nejlepší na světě nikdy patřit nebude. Naopak, pokud by byla ochota využít nejnovější vědecké poznatky, změnit od základu český hokej a jeho výchovný systém, potom bychom mohli reálně očekávat, že za nějakých 10 až 20 let by se mohl náš hokej dostat na pozice Švédska, možná i před něj.

Vezměme si jako vzor náš příběh. Bez jakékoliv předchozí znalosti prostředí našeho hokeje jsme do něj před nějakými osmnácti roky se synem vstoupili a snažili se dělat věci tak, aby dosáhl na NHL. To často vyžadovalo činit některé kroky úplně jinak, než nám většina lidí kolem hokeje říkala, že je to správně. Přesto jsme i v tomto nefunkčním systému dokázali uspět, dosáhnout mimořádného výsledku a splnění cíle. A teď si představte, že se podaří ten systém změnit tak, že s ním ti nejlepší nebudou muset celé roky bojovat a vydávat energii tímto směrem, ale naopak by tohoto systému mohli využít pro svůj rozvoj. To by zvedlo produkci kvalitních hráčů mnohonásobně, o tom nemůže být pochyb.

Mnozí hovoří o české hokejové chytrosti, ale ta může přijít na řadu až v momentě, kdy se naši nejlepší hráči dostanou kvalitou svého potenciálu, rychlosti pohybu i myšlení a v úrovni dovedností minimálně na stejnou úroveň s konkurenty, aby pak mohli uplatnit to něco navíc, co nás vždy zdobilo. Chtít to po nich dnes, kdy v zápasech o všechno už tradičně taháme za kratší konec, to jen potvrzuje základní neznalosti či neupřímnost těch, kteří po něčem takovém volají.

Libor Kalous, Jan Škvor, Sport.cz

Kdy bude podle vás český hokej opět patřit mezi světovou elitu?

Zrušit


Časová osa: Ostatní