Článek
120 kilo a takřka dva metry do výšky. Z holohlavého obra Vojčáka jde skutečně respekt na míle daleko. „Větší lidi u zásahovky jsou výjimkou, ale i takoví se najdou,“ bádá v paměti elitní těžkotonážník, jenž se o pozici toho nejlepšího na Slovensku přetahuje s tréninkovým parťákem Martinem Budayem.
Štefane, jak dlouho jste dělal u zásahovky?
Začal jsem zde v lednu 2013, dohromady tedy devět let. Předtím jsem pracoval u pohotovostních motorizovaných jednotek, kde jsem byl tři roky. Následoval přechod na tento pohotovostní policejní útvar, kde jsem fungoval na pozici, které jsme říkali bojovník, což je člen operační skupiny. Spadalo to pod krajskou zásahovku Bratislava. Nyní dělám instruktora, ale už ne v rámci pohotovostního policejního útvaru.
Můžete přiblížit, co všechno bylo náplní vaší práce?
Byly to různé akce. Třeba ty plánované, které se dělají, když kriminálka někoho vyšetřuje a je potřeba ho zadržet. Nebo v momentě, kdy osobu označili za podezřelou. Byly tu i neplánované akce. Dejme tomu, že se venku vyskytl nebezpečný zákrok a vyhodnotili, že jej nezvládne běžná hlídka, která se nacházela venku. Museli jsme zakročit my.
Štefan Vojčák (vpravo) během nedávného vítězství v KSW.
Předpokládám, že běžnou součástí byla i výborná manipulace se zbraněmi?
No jasně. To byla alfa omega. Střelba, taktika, sebeobrana a fyzická kondice. To vše muselo být na vysoké úrovni. A pro lidi, co mají rádi adrenalin a akční věci, tak i tady byla spousta zajímavých činností – slaňování, seskoky z vrtulníku a podobně. Byla to skutečně pestrá práce. (úsměv)
Vážíte zhruba 120 kilogramů a máte takřka dva metry. Byly tyto míry normální i u vašich kolegů?
Větší lidi u zásahovky jsou výjimkou, ale i takoví se najdou. V době, kdy jsem tam působil já, tak tam byli snad čtyři takoví. Všechno to byli bývalí sportovci – kickboxeři či zápasníci. Zkrátka kluci, kteří celý život dřeli, a ne ti, co přišli z fitka, měli 120 kilogramů a řekli si: Teď si půjdu hrát na zásahovku.
Zažil jste i to, že vás lidi provokovali a zkoušeli, co všechno si mohou dovolit?
Provokace tu byly vždy, ale důležitá je mentální příprava. Policista takové věci musí úplně v pohodě zvládat. Navíc to nebyly provokace kvůli tomu, kdo jsem, ale protože viděli, že jsme policisté. Například když jsme zabezpečovali velké politické protesty, ultras na fotbalových stadionech či další rizikové akce.
Vybavíte si nějaké zákroky, o něž se můžete podělit?
Těch byla celá řada. Od úplných blbostí až po ty, u nichž hrozila skutečná újma na zdraví. Ať už pro policisty, nebo osoby, které jsme zadrželi. Ale k samotným zákrokům nemůžu nic říct, byť je to minulost.
Zníte tak, že vás tato činnost naplňovala. Proč jste s ní skončil?
Chtěl jsem pokračovat. Když jsem se dal na profi kariéru v MMA, tak to bylo v období, kdy jsem dostal funkci instruktora, kde jsem mohl trénovat sám pro sebe. Nemusel jsem trénovat s týmem, ale uměl jsem si to lépe naplánovat. Pak ale přišlo období, které bych nazval politickými hrami. Kvůli tomu, že se kolem mě pohybovali například osoby z okolí Attily Végha a podobně, a pro minulou vládu to byli lidi, kteří jim leželi v žaludku, tak si našli někoho, komu to dají sežrat. Zavolali si mě a na rovinu řekli, že mi doporučují, abych si našel jiné místo.
Takže jste šel jinam?
Ano. V tu dobu mi bylo nabídnuto místo na Akademii Policejního sboru. Sháněli někoho, kdo by měl na starost sebeobranu, střelbu a základní taktiku. Vzali mě všemi deseti, protože jsem měl zkušenosti. A musím říct, že z hlediska sportovní kariéry to byl správný krok. Je tu super kolektiv, vedení mi vychází vstříc. Na přípravu mám ještě lepší podmínky než na předešlém útvaru. Člověk tu má jasný plán. Ví, co se kdy děje a nic mimořádného ho už nečeká. To u zásahovky neplatilo.
Myslíte, že byste jinak nedosáhl na takové úspěchy v MMA, kdybyste u zásahovky pokračoval?
V kariéře bych asi pokračoval, ale nevím, zda bych měl tolik času. Tady si dokážu lépe naplánovat věci, což jde ve prospěch kvality přípravy. Momentálně to mám rozdělené tak, že zhruba jednou týdně máme střelnici a poté sebeobranu, kde toho probíráme víc. Zabere to možná až deset hodin týdně. Je tu i teoretická část. I proto to mám hezky napsané na nástěnce, kde vidím, co mě zrovna čeká.
Na rozdíl od jiných bojovníků máte případná zadní vrátka, až skončíte s bojovými sporty, viďte?
Přesně tak. Pokud je možnost, tak s touto prací nechci končit. Já do sboru nastupoval už v roce 2009 a dělám tu šestnáct let. Byla by škoda to zahodit. Spoléhat se pouze na příjem ze sportu totiž není v dnešní době žádná sláva. Můžu se zranit a rázem jsem out.
