Článek
Tým Starý pušky, do kterého patřili ještě Miroslav Bukáček, Petr Janda, Ondřej Mařata, Pavel Pelán a Jiří Plachý v Kanadě vyhrál pět zápasů ve skupině i všechny v play off. Triumfální cestu po kanadském jezeře Roulston dokonali ve finále, v němž porazili tým Diamondback Tavern z amerického Baltimore 7:5.
Jak jste se dostali na světový šampionát do Kanady?
Ta naše pouť začala přesně na Silvestra, kde nám kamarád Jirka Plachý oznámil, že viděl dokument o rybníkovém hokeji, ve kterém se v lednu v Praze koná národní mistrovství. A že bychom se tam měli přihlásit, protože vítěz poletí na světový šampionát do Kanady. Takže jsme přímo na silvestrovské oslavě dvě hodiny před koncem uzávěrky poslali přihlášku.
Hráli jste už předtím někdy rybníkový hokej?
Vůbec ne. Jsme ale podobné ročníky narození a v mládežnických kategoriích jsme se potkávali v normálním hokeji.
Tak jste si dali pár tréninků a odjeli do Prahy vyhrát mistrovství ČR?
Tak nějak to bylo, až na ty tréninky (smích). Vzali jsme prostě výstroj, sedli do auta a jeli do Prahy. Naší výhodou je asi to, že jsme měli výborně složený mančaft, většina z nás hrávala druhou ligu, takže nějaké hokejové zkušenosti jsme měli.
Kromě titulu mistrů ČR jste si vybojovali i právo účasti na světovém šampionátu v kanadské provincii New Brunswick. Bylo jasné, že pojedete?
Určitě. Cesta do Kanady, pobyt i startovné jsme měli díky vítězství zaplacené. My si museli sehnat pouze jenom vybavení a dresy, abychom trochu vypadali, když už jsme jeli na světový šampionát.
Také v Kanadě jste vyhráli všechna utkání. Bylo to podobně „těžké" jako pražský turnaj?
Rozhodně ne. Už jenom proto, že zatímco v Česku se na rybníku nehrálo, v Kanadě se vše uskutečnilo na jezeře se všemi záludnostmi přírodního ledu. Taky to byl zcela jiný hokej. V Praze se hrálo téměř bez kontaktu, v Kanadě jsme hned v prvním zápase proti loňskému finalistovi Frozen Assets z Ottawy poznali, že tentokrát se bude hrát normálně do těla.
Čím jste dokázali soupeře přehrávat?
Řekli jsme si, že když budeme hrát ze zajištěné obrany, tak nemůžeme prohrát. A to nám vyšlo. Rybníkový hokej se hraje ve čtyřech a bez brankáře. A protože mám největší brusle a zaberu v brance nejvíce místa, tak jsem zůstával vzadu, zatímco zbylí tři kluci útočili. Naší velkou zbraní bylo to, že se kluci nevykašlali na bránění a po každé ztrátě puku se vraceli. Tím jsme eliminovali přečíslení, která velmi často vznikají. I ve finále jsme dali pět ze sedmi gólů z brejků a u naší branky jsme to nějak umlátili.
Jak se tvářili zámořští hokejisté, že si trofej odvážejí Češi?
Kupodivu nám všichni moc gratulovali. Cítili jsme, že nám trofej přejí, že si ji zasloužíme, protože jsme opravdu hráli nejlepší hokej. Ono se to hraje prakticky na venkově a ti lidi jsou tam neuvěřitelně přátelští. A k cizincům obzvláště. To tady vůbec neznáme, a kdo to nezažil, ten neuvěří. Cítili jsme se tam jako celebrity. Když jsme se loučili, tak nám dávali najevo, že se těší, až příští rok přijedeme trofej obhajovat.
A přijedete?
Stoprocentně. Shodli jsme se, že to byl jeden z nejlepších týdnů v životě. Poznali jsme nádhernou kanadskou přírodu i nesmírně přátelské lidi. Součástí finálové prvenství je právo startu v dalším ročníku, díky tomu nemusíme platit startovné.
Vítěz získává nádhernou dřevěnou trofej. Už jste ji povozili po Žďáru nad Sázavou?
Ještě ne, oni k té trofeji chovají pomalu stejnou úctu jako ke Stanley Cupu. Má to svou tradici a nechtějí, aby se jí něco stalo. Trofej je nyní v Praze, a až naplánujeme oslavy, tak nám ji přivezou. Ale musí u ní být pořád ochranka. Nedají ji z ruky. My jsme dostali každý menší repliku a tu máme vystavenou doma.
