Článek
Vzpomínáte občas na dobu, kdy se v Kanadě a Americe vašemu, tehdy novému přístupu, vysmívali?
V zámoří tehdy byla spousta trenérů bruslení, nikdo se ale nevěnoval individuálním činnostem. Já jsem si to přinesl od sovětského trenéra (Vladimira) Jurzinova, který na začátku 90. let pracoval ve Finsku (jako trenér TPS Turku) a inspiroval mě. V Kanadě jsem začal rozvíjet dovednosti u dětí a jim i jejich rodičům se to líbilo. Pak jsem to přenesl i k národním mužstvům Kanady a do NHL. V ní se nám ale v ostatních týmech opravdu nejdřív smáli. To ale bylo před dvaceti lety.
V zámoří máte trvalý domov. Co vás, s vaším životopisem, vlastně přesvědčilo kývnout na nabídku od českého svazu?
(dlouze přemýšlí) Láska k zemi a můj táta (Václav Pacina byl uznávaným sportovním novinářem). Cítím, že chci Česku něco vrátit.
| Kdo je Tomáš Pacina: |
|---|
| Narodil se v roce 1968, jeho otec Václav Pacina byl uznávaným sportovním novinářem. |
| V patnácti letech emigroval s matkou do Německa, kde ve dvaceti začal trénovat děti, hokeji se věnoval i ve Švédsku. |
| V letech 2007–2017 vedl předsezónní kempy NHL, kterých se účastnili mimo jiné Sidney Crosby, Patrick Kane nebo John Tavares, jako trenér dovedností působil v letech 2001–2016 v NY Rangers, Floridě, Montrealu, Pittsburghu i u reprezentace Kanady. Byl osobním trenérem Jerome Iginly. |
| V Současnosti žije v americkém Portlandu, při pobytech v České republice přednáší i pro Český olympijský výbor nebo Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. |
Přemýšlel jste na dálku z Ameriky o důvodech, proč českému hokeji ujel vlak?
Mám spoustu kamarádů, kteří tady v Česku trénují. Byli jsme v kontaktu a poslouchal jsem, jak mi říkají: ´Tomáši, nebruslíme, ostatní nás přejíždějí´. Nikdy jsem ale neměl možnost se vrátit, v zámoří jsem měl spoustu práce. Teď přišla z českého svazu nabídka, jestli bych se podělil o vlastní zkušenosti. Tak jsem tady.
Když tedy dotyční trenéři věděli, že je ve výchově mládeže něco špatně, proč se to nesnažili napravit?
Nevím, to není otázka pro mě, ale pro jednotlivé trenéry. Někteří se to snažili dělat dobře, jiní ne. Myslím, že problém je i v tom, že jsme se včas dostatečně neotevřeli světu. Že jsme si nepozvali třeba švédské nebo finské trenéry, že jsme pořád říkali, že musíme mít jen české kouče. Konzervativní přístup nám nepomohl, musíme se učit novým věcem a trendům. Když se je naučíme, musíme ale mít českou cestu. Tou není kopírování Ameriky, Kanady, Švédska nebo Finska. Máme na to mít svou vlastní.
Už jste stačil zjistit, v jakých hokejových dovednostech za vyspělými zeměmi zaostáváme?
První věcí je bruslení, kdy nejsme dostatečně dole v nákleku. Navíc naše brusle jsou moc velký a nejsou dobře nabroušený.
Tomáš Pacina pomáhá mladým hráčům zlepšovat jejich hokejové dovednosti.
To myslíte vážně?
Zdá se to jako banální věc, ale bohužel je to tak. Zatímco my bruslíme v bagančatech, ostatní svět v tretrách.
A další nedostatky?
Technika hole, klamání tělem, vychytralost. Bohužel i v myšlení, ve kterém jsme vždycky byli nejlepší. Vyspělé země jsou u puků dřív. My se k nim nedostaneme, protože to nedobruslíme. Takže nám pak zbývá už jen obrana.
Za jak dlouho můžeme země jako Kanadu, Spojené státy nebo Finsko a Švédsko dohnat?
Nemůžu přesně říct, kolik let to potrvá. V Kanadě se na hokejové dovednosti zaměřují už dvacet let, ve Finsku dokonce pětadvacet. A dělají to intenzivně. Musíme tvrdě pracovat. Už jsme začali, neznamená to ale, že když se teď soustředíme na individuální techniku, dovednosti a všechno budeme dělat správně, že se to okamžitě promítne do výsledků. K vítězství totiž nestačí jenom výborné dovednosti. Budeme ale rovnocenní partneři.
Je prvním krokem k nápravě už jen fakt, že si na českém hokejovém svazu uvědomili, že je něco špatně a chtějí s tím něco udělat?
Myslím si, že můžeme dělat věci efektivněji. Když mám třeba hokejku dlouhou až sem (ukazuje k nosu) a zkrátím si ji sem (ukazuje k bradě), budu víc efektivní a nebudu tolik omezený a limitovaný. Když budou líp nabroušené brusle, automaticky budu líp bruslit, aniž bych byl rychlejší nebo silnější.
Jste přesvědčený, že se dá hendikep v podobě zanedbávaného tréninku dovedností vymazat?
Určitě dá, věřím tomu. Musíme být pozitivní, pracovat dohromady a hlavně všechno sjednotit, jak apeloval Filip Pešán (šéftrenér svazu). Nemůže být důležité, jestli Slavia porazí Liberec. Musí být důležité, abychom v České republice vychovávali nové vynikající hráče. To musí být priorita číslo 1, ne výsledky ligových zápasů! Když budeme pátí, šestí nebo sedmí na světě, tak koho zajímá, jestli Sparta vyhrála ligu?! Když ale budeme v první trojce, už to bude mnohem zajímavější. Jsem trenér a taky rád vyhrávám. Musíme ale pochopit, že bez těch dovedností prostě vyhrávat nebudeme.
Jak vaše postřehy přijímají trenéři v klubech?
Zatím fantasticky, byl jsem překvapenej. Vůbec jsem nevěděl, co mám očekávat. Zjistil jsem ale, že všichni jsou otevření, pokorní a chtějí spolupracovat. V úterý jsem měl tříhodinovou přednášku s trenéry všech akademií a přijali ji velice dobře. Po jejím konci jsme strávili hodinu na ledě, kde jsem si všechny věci zkoušeli. Všichni chápou, jak velice těžké je učit skills (dovednosti). Je to o detailech a maličkostech. A jenom to, že někdo byl vynikající hráč, ještě neznamená, že může učit dovednosti.
Tomáš Pacina.
Členy skupiny trenérů hokejových dovedností jsou i Václav Nedorost, Michal Broš, David Moravec, Tomáš Kucharčík nebo Dušan Andrašovský. Opravdu jsou všichni tuzemští trenéři v klubech tak otevření vám naslouchat? V minulosti bylo často slyšet, jak jsme v Česku uzavření a odmítáme si předávat zkušenosti...
S tímhle jsem se nesetkal. Zaznamenal jsem jen otevřenost a vřelost. Samozřejmě jsou kritici, kteří začnou říkat: ´Co nám tady bude Pacina říkat, jak se drží hokejka.´ Na tohle ale nemáme čas, musíme pracovat. Je tady devadesát procent pozitivních trenérů, kteří pracovat chtějí. Máme výborného lídra ve Filipovi (Pešánovi), který to podpoří. Strávil jsem asi tři hodiny s prezidentem svazu Tomášem Králem, který je nejdůležitější člověk v českém hokeji, a naprosto perfektně chápe, v čem se musíme zlepšit. Chce přes svaz pořádat i akademie pro skills, na kterých by se děti v létě mohly učit dovednostem.
Sám říkáte, že mladým hráčům nabízíte pouze recept a návod. Že ale záleží hlavně na nich, jestli se chtějí zdokonalovat, a to nejen v trénincích ale i během volného času. Věříte, že o to budou mít zájem?
Když budou inspirováni, tak určitě ano. Když budou znát souvislosti a přesně vědět, proč dané činnosti dělají. Je naší prací, abychom jim to vysvětlili a ukázali jim videa, proč to tak dělají i Crosby, Jágr nebo Patrick Kane. Pak si to hráč vezme za své a bude na tom pracovat sám od sebe. Vždyť i oni se chtějí dostat do NHL nebo hrát za národní mužstvo. Oproti ostatním zemím nemáme žádné nevýhody, máme dostatečně talentovaných hráčů. Samozřejmé si musíme uvědomit, že jsme malá země, takže srovnávat se s Amerikou, Kanadou nebo Ruskem vůbec nemá cenu. Můžeme se ale srovnávat s Finskem nebo Švédskem. A je třeba si uvědomit, že jsme země s neuvěřitelnou historií. Jsme mistři světa, olympijští vítězové a zakladatelé IIHF. Jsme země Václava Havla, Karla Gotta a Tomáše Masaryka. Nemáme se za co stydět.
Tomáš Pacina se svazovým šéftrenérem Filipem Pešánem.
V jaké věkové kategorii je rozvoj individuálních dovedností nejdůležitější?
Od pěti do devíti let. Musejí to ale dělat správně. Od bruslí, přes rukavice až po hokejku. V tom musí být osvěta. Věci, na kterých teď pracuji s patnáctiletými, se hráči klidně můžou naučit už v sedmi osmi letech. V tom případě bychom v jejich patnácti letech pracovali už jen na detailech.
Jaké máme, ve srovnání s ostatními zeměmi, zázemí?
Nejlepší na světě, líp už to ani nejde! A to myslíme stoprocentně vážně. Nedostatečně si vážíme toho, že máme profesionální, svazem placené trenéry, kteří pracují s malými dětmi. To v Kanadě neexistuje, tam to dělají rodiče. A když potřebujete vynikajícího trenéra, musíte si ho tvrdě zaplatit - třeba 200 až 300 dolarů za hodinu. Máme dvě tři ledové plochy na zimácích, kvalitní trénink na suchu. Žil jsem ve Švédsku, dlouho jsem byl ve Finsku, pracuju v Kanadě a Americe. Neznám ale zemi, která má tak fantastické podmínky jako český hokej. Často se na to zapomíná jenom proto, že nemáme výsledky a nevozíme medaile.
