Rubriky:

Reprezentace

Šílené tréninky, bojkot novinářů a nevraživost s Rusy. Šampion Richter popisuje cestu k pražskému zlatu

4. května 2020 09:32 - Praha

Zahrál si na Kanadském poháru, získal stříbro na olympiádě a z každého z pěti startů na světových šampionátech si přivezl medaili. Vysněné zlato ovšem získal až na tom posledním: v Praze roku 1985. "Pětatřicet let už je to... To není strašný, to je příšerný. Ale čas prostě nezastavíte," rozesmál se hokejový šampion Pavel Richter, jeden ze strůjců slavného tažení za titulem.

 

Profimedia.cz

V posledních letech tvoří jádro národního týmu většinou hráči, kteří se v NHL nedostanou do play off, nebo v něm brzy vypadnou. Ale vaše mužstvo si před šampionátem v Praze trenéři Bukač s Neveselým šlechtili minimálně dva roky.
Já mohl jít už rok předtím do zahraničí, jenže Himl (předseda ČSTV a ČOV - pozn.) mě nepustil. Všechno zlé je ale pro něco dobré. Venku bych sice vydělal prachy, ale zase bych nebyl mistr světa.

Podmínky pro odchod hráčů do ciziny už ale byly nastaveny trochu volněji než na přelomu 70. a 80. let.
Postupně se to uvolňovalo, protože hráčů, co na ta kritéria (150 utkání za národní tým, titul mistra světa) dosáhli, bylo čím dál míň. Agentura Pragosport z našich smluv měla tehdy 30 procent. Když jsem šel po šampionátu do Švýcarska, tak za mě Kloten musel dokonce zaplatit těch třicet procent předem.

Nezapomenutelný "pětaosmdesátý". Prahu před 35 lety oslnila zlatá hokejová záře

Na velkých akcích se československému týmu nedařilo Sověty porazit v té době už sedm let. Věřili jste si, že to doma zlomíte?
My jsme s nimi hráli vyrovnané zápasy tak od roku 1982, protože trenéři Bukač s Neveselým nastolili neskutečnu brutalitu tréninků. My trénovali jako hovada, stejně jako Rusové, protože jinak jsme s nimi nemohli držet krok. Se štěstím to šlo třeba 35 minut, pak už vám docházely síly a ve třetí třetině vás ubruslili, převálcovali.. O tom se přesvědčili i profíci z Kanady v roce 1981, kdy od nich dostali ve finále Canada Cupu osmičku. My s hráli s Rusákama v Německu v roce 1983 1:1, ještě jsme tam měli šanci na výhru, ale bohužel. Pak na olympiádě 1984 v Sarajevu jsme dostali nešťastný gól na začátku a prohráli 0:2. Ale krůček po krůčku jsme je dotahovali.

Vladimír Kameš (vpravo) a Kanaďan Doug Lidster při souboji československých hokejistů s Kanadou v základní skupině MS 1985 v Praze.

ČTK

Před a během šampionátu v Praze se ale na vás taky dost lepila smůla.
Petr Rosol, který se mnou a Vláďou Růžičkou nastupoval, si natáhl vazy v koleni s východním Německem a nemohl hrát. Tak k nám šel Jirka Hrdina, který byl nominovaný jako 13. útočník. Ale my už tak spolu nastupovali dřív, byli jsme na sebe zvyklí. Chodili jsme na na přesilovky a nemuseli jsme si nic říkat.

Po třech výhrách jste ale nečekaně prohráli 1:3 s USA, když vás vychytal gólman Vanbiesbrouck. Byly to vaše nejtěžší chvíle na mistrovství?
To byl neuvěřitelnej zápas, kde jsme měli kupu střel a šancí, ale dostali jsme blbé góly. Pak jsme naštěstí hráli 4:4 s Kanadou...

Kde jste jako nejzkušenější hráč zabrnkal fanouškům na nervy, když jste dostal trest 2+10. Pamatujete?
Kanaďan mě napíchl na vidle, já jsem se ohnal a šel jsem na trestnou. Klukovská chyba. Pak to byly moje nejkrušnější minuty na trestné lavici. Zaplaťpánbůh, že jsme po tom zápase ještě žili.

Dal vám to Bukač pocítit?
Musel být naštvanej. Ale on na tom mistrovství udělal hrozně moc ústupků. Vždycky přitom vystupoval jako obrovský despota, samé rozkazy: tohle musíte, pak tohle. Ale věděl, že má výborné mužstvo. Před zápasem se Sověty jsme ho poprosili, že toho hokeje máme tolik, tak ať zruší trénink, že co jsme měli natrénovat, už asi nenantrénujeme a půjdeme se radši projít do parku. On s tím souhlasil. V průhonickém parku byla hrozná sranda, řekli jsme si nějaké věci k zápasům. Asi si dovedete představit, jak na nás lidi čuměli, když tam proti nim šlo 22 frajerů. Ale pomohlo to, semkli jsme se, vzepřeli jsme se síle Rusáků, které nikdo neměl rád od konce 60. let. To se prostě přenášelo i do těch našich zápasů a naší éry.

Hokejový trenér Luděk Bukač.

Dorian Hanuš, Právo

Nejdřív jste ale museli pro postup do finálové skupiny porazit Švédy.
A vlítli jsme na ně takovým způsobem, že z toho byli pěkně rozhození. Dali jsme jim 7:2 a tady se začalo ukazovat, že jsme vážně dobře připravení a máme natrénováno.

V Průhonicích jste byli celkem dobře skryti před fanoušky, vnímali jste hodně tlak na to, aby cinklo zlato?
My jsme měli i zákaz číst noviny, protože to si člověk přečetl, že neumí nahrát, vystřelit. Před mistrovstvím světa na nás trochu padla únava a prohráli jsme s Finskem v přáteláku 6:8. Novináři nás pak pomluvili a naše výkony byly pro ně pořád neslaný, nemastný. Když jsme v základní skupině prohráli poslední zápas s Rusama 1:5, tak jsme se s klukama dohodli, že když je ve finále náhodou porazíme, tak s našimi novináři vůbec nebudeme mluvit. Za komunistů se totiž nedalo kritizovat nic jiného než sport, takže my jsme byli terč a tak se to dělalo vehementně a furt. Dodrželi jsme to dva dny, Daro Rusnák byl tehdy kapitánem a nikomu nedal rozhovor a nešel jim na ruku. Já akorát lámanou němčinou mluvil pro Švýcary. Přišel tam český novinář a já mu řekl, ať jde do prdele. Měl jsem pak obrovské problémy, ale naštěstí jsem šel po mistrovství pryč, takže se po mně nemohli pást.

V základní skupině MS 1985 českoslovenští hokejisté prohráli v Praze s USA 1:3. Zleva Eduard Uvíra, Američan C. Miller a Arnold Kadlec, v brance Jiří Králík.

ČTK

Vy jste zažil už mistrovství světa v Praze v roce 1978. Byl mezi oběma šampionáty velký rozdíl?
To bylo vyhrocený hodně. Byli jsme mistři v letech 1976 a 1977, ale v Praze nám ten titul unikl o skóre, potřebovali jsme dát o gól víc. Tam jsem viděl, jak Hlinka, nebo Machač po zápase brečeli. Ale byl jsem strašně rád, že jsem mohl hrát s touhle partou, kde byli Martinec, Ebermann a další esa, na která jsem se chodil dívat jako kluk. Byla to škoda, ale nám se vožrali Švédové a dostali do Rusů sedmičku, zatímco my hráli s Kanadou 3:2 a před posledním zápasem jsme se vyždímali. Rusákům pak stačila na titul výhra 3:1 nad námi. Přitom Kanada necelé čtyři minuty před koncem vedla nad Rusy 2:1, ale nakonec prohrála 2:4. V Průhonicích jsme pomalu pomalu otvírali šampáňo, ale titul nám utekl.

Z vašeho povídání je jasné, že jste měli na Sověty velkou pifku. Jak jste s nimi vycházeli mimo led?
S nimi se moc bavit nedalo, protože bydleli vždycky někde mimo a pak se jen zjevili na nějaké závěrečné party. Snad jen Larionov občas přišel mezi nás a něco prohodil.

V Praze jste se ale potkali na recepci už v průběhu šampionátu.
Jo, na jejich velvyslanectví, to byla hrozná legrace. Pamatuju, jak nás tam chtěli fotit a gólman Myškin zrovna jedl nějaký salát, měl ho mezi zubama a vypadal, že nemá zuby. Zrovna ve chvíli, když přišli novináři, ať se s ním vyfotíme s Jirkou Hrdinou. On vypadal jak bezzubej se salátem v puse a my se smáli jak blbci.

Československo na MS v Praze 1985 (17. dubna – 3. května)
Základní skupina
Finsko 5:0 (Rosol 2, Lukáč, Richter, Růžička), NDR 6:1 (Benák, Richter, Hrdina, Válek, Pašek, Růžička), NSR 6:1 (Rusnák, Lála, Válek, Stavjaňa, Hrdina, Liba)
USA 1:3 (Válek), Kanada 4:4 (Růžička, Lála, Hořava, Pašek), Švédsko 7:2 (Lukáč 2, Rusnák, Hořava, Lála, Růžička, Richter), SSSR 1:5 (Lála)
Finálová skupina
SSSR 2:1 (Růžička, Pašek), USA 11:2 (Lála a Růžička po 3, Musil, Šejba, Hořava, Kameš, Liba), Kanada 5:3 (Šejba 3, Rusnák, Lála)
Soupiska: Jiří Králík, Jaromír Šindel – Jaroslav Benák, Eduard Uvíra, Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Antonín Stavjaňa, František Musil, Radoslav Svoboda – Vincent Lukáč, Dárius Rusnák (C), Igor Liba, Jiří Hrdina, Vladimír Růžička, Pavel Richter, Jiří Lála, Dušan Pašek, Jiří Šejba, Oldřich Válek, Vladimír Kameš, Michal Pivoňka, Petr Rosol.
Trenéři: Luděk Bukač, Stanislav Neveselý.

Co vrchnost? Delegace z ÚV KSČ nechyběly na žádném zápase.
Nedávno mi zrovna nějaký dobrák zrovna poslal fotku, kde jsem se Štrougalem.

Jako předseda vlády měl sport hodně rád.
To jo. Pak nám po mistrovství dal za titul nějaké prachy. Teď kdyby to samé dostali dnešní frajeři, tak by se jen smáli. Ale on chodil tehdy na každý zápas.

V posledním zápase jste slavně přemohli Kanadu. Poznal jste už tehdy zkušeným okem, že z hráčů jako jsou Yzerman, Lemieux, nebo Francis, budou superhvězdy?
Někdo říkal, že to byli ještě nazdárci, ale to byli nejšpičkovější hráči, kteří tehdy mohli nastoupit. I z důvodu reciprocity Kanada posílala to nejlepší, co mohla a naopak Sověti, Švédi, nebo my jsme k nim létali s tím nejsilnějším na Kanadský pohár.

Zlatá radost z roku 1985. Hráči Československa slaví po utkání s Kanadou zisk titulu mistrů na domácím ledě.

ČTK

Spousta lidí ale zapomněla, jaké zámořské hvězdy na šampionáty jezdily.
Zrovna jsem s Robertem Zárubou namlouval pro televizi zápas z roku 1981 v Göteborgu, kde jsme skončili třetí za Švédama, ale tam jsme porazili Kanadu 7:4 a 4:2. To za ně hrál i Larry Robinson, jeden z nejlepších beků všech dob, který pak vytáhl do Montrealu Petra Svobodu. Pak taky Mike Gartner a Guy Lafleur. O rok později vypadly v play off brzy Edmonton a Philadelphia a za Kanadu nastoupili Wayne Gretzky, Bobby Clarke, nebo Bill Barber. V 83 tam hrál zase Marcel Dionne. Takže v těch dobách posílali to nejlepší, co mohli. Pro naše hráče to ale bylo výborné. Když jsme Kanadu v roce 82 porazili 6:2, tak Pouzar dával dva góly a další rok už hrál v NHL za Edmontons Gretzkym. 'Kuki' Dvořák hrál zase skvěle v obraně a sáhli po něm za Flyers.

Po výhře nad Kanadou jste slavil v kanadském dresu, máte ho ještě?
Mám dvanáctku od Stana Smyla. V první chvíli po titulu jsme si já a ještě pár kluků vyměnili dresy. A po nějaké době tam vlítnul do kabiny někdo z vedení, že to zaplatíme, ať si nemyslíme. To byly věci.

V únoru roku 2012 byl Pavel Richter uveden do sparťanské hokejové síně slávy.

Jan Handrejch, Právo

K nejslavnějším výměnám dresů ale došlo už po finále Kanadského poháru 1976, kde jste byl jako náhradník.
Tehdy se hrálo na tři lajny a já jen trénoval ve čtvrté. Všichni si na ledě měnili dresy, tak jsem pak šel taky do kanadské šatny v Montrealu a vyměnil si dres s Rickem Martinem (č. 8). Teď se tyhle originály prodávají za neskutečné sumy. Když jsme měli setkání 40 let od Canada Cupu 1976, tak jsme zjistili, že z těch, co jsme tam byli, máme ten dres snad už jen dva: Franta Kaberle a já. Ostatní ho někomu dali, nebo prodali. Já už byl několikrát žádaný, i Venca Nedomanský se ptal, jestli bych to neprodal, ale já ten dres věnoval synovi.

Jak vypadaly oslavy pražského titulu?
Po nás hrála ještě Amerika s Rusákama, takže jsme byli v šatně. Po těch deseti zápasech je člověk unavenej a když vypijete trochu alkoholu, tak máte motolici a jste v rauši hned. Vím, že Eda Uvíra s Vláďou Růžičkou byli ve Sportovní hale v bufáči, kam jsme občas chodili na kafe, dali si dvě vodky a byli zmaštění pěkně. Eda se tam pak nějak motal a něco prohlašoval, Bukač mu dokonce udělil pokutu, ale následně mu byla odpuštěna. Doutníčky taky byly, já v životě nekouřil, dal jsem si dvakrát čouda a bolela mě palice, motal jsem se jak špína nad kanálem a nemusel jsem ani nic vypít.

Jiří Hrdina (zleva), Petr Rosol, Jiří Lála a Pavel Richter v O2 areně.

Vlastimil Vacek, Právo

A za pár měsíců jste konečně vyrazil na vysněné zahraniční angažmá.
Tonda Himl mě, Jirku Králíka a Vinco Lukáče velkoryse pustil a my byli rádi za tu možnost. Nejdřív můj odchod ale musel schválit hokejový oddíl, kde to bylo v pohodě, jenže následně ještě celká Sparta jako tělovýchovná jednota. Takže o tom rozhodovali veslaři a volejbalisti, kde to o jeden hlas neprošlo. Já si říkal: tak mám souhlas od Himla a nepustí mě jednota? Odvolal jsem se, hlasovalo se znova a asi tušíte, jak to proběhlo... Stálo mě to peníze, ještě než mě pustili slavnostně ven. Takhle to prostě fungovalo v komunismu.

Věděl jste v tu chvíli, že vaše reprezentační kariéra je u konce?
Po třicítce jsem měl fantastickou formu, v sezoně 86-87 jsem vyhrál bodování německé ligy. Ale tehdy se do reprezentace prakticky nebrali hráči z ciziny. V roce 1986 pak nároďák prohrál s Polskem, západním Německem a skončil až pátý. Mužstvo bylo rozhádané. Kdyby trenéři povolali staré pardály, tak by to možná neskončilo takovým propadákem.

Marek Burkert, Sport.cz