Článek
„Pojedu do Švýcarska, abych si zahrál, podal co nejlepší výkon a dosáhli jsme co nejlepšího výsledku. V mých letech je týmový úspěch mnohem víc, než všechny individuální statistiky. Člověk se prostě mění,“ hlásal Jaromír Jágr, jen co vystoupil v pražské Ruzyni z letadla.
Absence obránců, které zamrzely
Z míry ho nedokázalo vyvést vůbec nic. Z dobré nálady tuplem ne. Jen při zprávách, že trenérovi Růžičkovi se omlouvá jeden hráč za druhým, trochu zvážněl. „Myslel jsem, že přiletí spousta hráčů, kteří se v zámoří nedostanou do play off a že budeme hodně silní. jenže jak se zdá, opak je a bude pravdou,“ zalitoval Jágr absencí Kubiny, Tomáše Kaberleho a spol. Hlavně neúčast dvou zmiňovaných elitních obránců ho docela mrzí... „Určitě. Jsou nejlepší u nás a s nimi by byla naše obrana na světovém šampionátu moc dobrá.“
Samozřejmě že za panující situace zavládly tak trochu obavy, zda snad i Jágr účast v Růžičkově výběru nerozmyslí a na poslední chvíli se neomluví. Zvláště, když jeho velký parťák Straka podobný krok udělal. „Tak to rozhodně nehrozí. Kdybych reprezentovat nechtěl, oznámil bych to už před měsícem a nemusel v Omsku celou tu dobu trénovat,“ ujistil Jágr bez sebemenšího váhání, ale že by přemlouval Straku k návratu, to prý rozhodně nehrozí. "I když je pravdou, že během play off, kdy táhl Plzeň, jsem mu nevolal."
Na Sibiři měl všechno, proto se nevracel
Jágrův dlouhý pobyt na studené Sibiři přesto vrtal hokejovému národu hlavou. Proč se nevrátil dřív? Proč vlastně zůstal v Omsku? Proč nedal přednost domovu, Kladnu, přípravě s českou reprezentací?
„Nebylo to pro mě jednoduché, ale protože v posledních dvou týdnech se už zase rozběhla příprava Omsku na novou sezónu, rozhodl jsem se, že na Sibiři zůstanu po celou dobu. Zpočátku jsem trénoval sám a sám. Halu jsem měl pro sebe, posilovnu zrovna tak, takže jsem se připravoval dvakrát, třikrát denně. Zápasy mně ale samozřejmě scházely,“ vysvětloval Jágr, proč dal přednost Sibiři.
Reminiscence na dva šampionáty
Pochopitelně že při návratu přišla řeč na dva šampionáty, jež lemují jeho reprezentační kariéru. Ten úplně první, na němž si zahrál jako devatenáctiletý shodou okolností právě ve Švýcarsku, stejně jako na poslední ve Vídni, kde česká reprezentace získala pod vedením trenéra Růžičky zlato. Samozřejmě, i za pomoci Jágrova zlomeného malíčku.
„Tady je,“ nastavoval rozesmátý Jágr a dával svůj malíček v plén. „Letos v zájmu úspěchu klidně nastavím druhou ruku, protože ve Vídni jsem dopředu věděl, že se něco dobrého stane.“
A Jágrova vzpomínka na vůbec první šampionát před devatenácti lety, který se hrál shodou okolností rovněž ve Švýcarsku? „Tehdy hlavně obrovské překvapení, že trenér Wohl tolik riskoval a lajnu nás mlaďochů poskládanou z Reichla, Roberta Holíka a mě na mistrovství světa vůbec vzal a získal s námi bronz,“ vracel se pomalu do hokejové prehistorie Jaromír Jágr.
