Rubriky:

Češi

Skoro rok nemohl chodit, nohu doteď nevytočí. Naštěstí jsem si vybral dobrý sport, říká Prskavec

30. července 2016 14:03 - Praha

S biatlonistou Ondřejem Moravcem pojí vodního slalomáře Jiřího Prskavce vzácná Perthesova choroba, kterou oba v dětství prodělali a absolvovali martyrium nemocničních kontrol a rehabilitací. Brzy toho můžou mít společného mnohem víc. Moravec byl jednou z českých hvězd her v Soči, mistr světa na kajaku může nadchnout fanoušky v Riu.

 

Vlastimil Vacek, Právo

Jak jste jako malý chlapec pocítil Perthesovu chorobu?

Na levé kyčli se mi přestala vyživovat jamka, začala se mi rozpadat a museli mi ji při operaci spojit. Bylo mi šest let, tolik si nepamatuju, jak jsem k tomu přišel. Spíš potom, kdy jsem chodil s dlahou a měl jsem takovou destičku s kolečkama, na které jsem jezdil kolem kanálu. A pak jsem dostal kolo na ježdění, když jsem nemohl chodit. Také si vybavím, jak jsem se bál cestou na operační sál, to člověku zůstane v hlavě.

Kolik času jste strávil v nemocnicích?

Dva měsíce po operaci s rehabilitací, pak časté prohlídky, dávali mi dlahu, bylo toho dost. Máma říkala, že to byl skoro rok, kdy jsem moc nechodil.

V dospělosti vás už následky nemoci nijak neomezují?

Hybnost levé nohy mám výrazně menší, vůbec ji nevytočím, i když jsem ji protahováním dostal na slušnou úroveň. Cítím, že tam je blok oproti pravé noze. Ale v lodi mi to rozhodně nevadí, naštěstí jsem si vybral dobrý sport. (úsměv)

První olympijská vzpomínka
„Když jsem byl u babičky a táta závodil v Sydney. Ale to jsme spíš zapnuli a já fandil taťkovi, ne že bych vyloženě sledoval celou olympiádu. To pak přišlo až v roce 2004, byli jsme na dovolené ve Slovinsku a v Aténách jel Fabian Lefevre jako nejlepší kajakář planety, který vyhrál dvě mistrovství světa po sobě. Já ho moc neznal, ale věděl jsem, že jezdí dobře, tak jsem mu moc přál. Pamatuju si, že to pokazil, a přesto dokázal vybojovat bronz.“

Zmiňujete svoji maminku, která ani teď nechybí prakticky na žádném vašem závodě. Vyrazí i do Ria?

Určitě. Beru asi pět lidí, vedle mamky i přítelkyni, tetu se strejdou, jednu babičku.

Vaše maminka pracovala u slalomářů jako fyzioterapeutka, ještě využíváte jejích služeb?

Na dospělých akcích máme pořád k dispozici Tomáše Dvořáka, dokáže mě vždycky rychle uvolnit, nestrávím tam moc času. Ale když trénuju v Praze, jdu za mamkou, to je nejjednodušší. Je fajn, když mě namasíruje po těžkém tréninku.

Dá se říct, že rodinný život se odmala točí kolem vašeho závodění?

Takhle bych to neřekl. Taťka měl jako trenér svoje závodníky, už když jsem začínal, a byli lepší. Takže jsem občas musel jezdit sám nebo s jinými trenéry. A jak jsem se zlepšoval, začal se mi věnovat víc a postupně jsem byl skoro nejlepší ve skupině, tak jsme to i víc probírali. Pro mamku jsem samozřejmě jezdil nejhezčeji odmala, to je jasný. (úsměv)

Rodinné dovolené byly tedy vždycky tak trochu soustředění?

Tak trochu jo… Jezdili jsme do Slovinska, vždycky tak nějak k Tacenu, nebo na Slovensko někam poblíž Liptovského Mikuláše. Chodili jsme po horách, jezdili jsme na kole, i když ta voda tam byla vždycky. Ale já si to užíval. Dovolená bez vody pro mě není dovolená.

Dva roky jste také strávil v Kanadě, kde váš táta trénoval juniorskou reprezentaci. Co vám to dalo do života?

Naučil jsem se tam anglicky a udělal jsem si spoustu kamarádů jak od vody, tak ze školy, byla to skvělá zkušenost. Kdykoliv teď budu chtít jet do Kanady a sjet si nějaké divoké řeky, můžu u kohokoliv zůstat. Musím se tam ještě někdy vrátit, naposledy jsem tam byl asi před čtyřmi lety.

Chtělo se vám vůbec zpátky domů? Prý vám nabízeli, abyste Kanadu reprezentoval.

To zase chtělo, nikdy jsme nepřemýšleli, že bychom tam zůstali. Jeli jsme tam na dva roky, i o prázdninách jsme se vraceli. A reprezentace? Vždycky jsem se cítil jako Čech, sice jsem za Kanadu mohl jet na juniorské mistrovství světa, ale nelíbí se mi, když někdo mění občanství, aby mohl jezdit na nějaké akce. Radši budu fandit Čechům, než abych jel proti nim.

Nakonec jste už ve třiadvaceti letech posbíral požehnaně úspěchů za Česko. Pozoroval jste teď na kempech v Brazílii zvýšený zájem o sebe jako o mistra světa?

Bylo znát, že soupeři nebo trenéři si mě točí, což mě trochu štve, ale s tím nic neudělám. Člověk si toho všimne při jízdě, pak už to neřeší. Průjezd se stejně okopírovat nedá, jak se mění voda, ale nájezd ano. Někomu to může pomoct, já ničí styl nekopíruju. Spíš se natáčíme sami, člověk na iPadu hned vidí, co udělal špatně a co dobře.

Dá se říct, že jste letos strávil nejvíc času tréninkem? Vynechával jste závody Světového poháru…

Dá, asi nikdy jsem nestrávil tolik času tréninkem. Od mistrovství Evropy jsem jel úplně naplno, až týden před šampionátem do 23 let jsem měl volnější.

Není to občas ubíjející? Střední školu jste dokončil, nehrozí tréninkový stereotyp?

To ne, člověk se pak aspoň víc těší na závody. Navíc to rychle utíkalo, jak jsme byli dva týdny v Riu, tři doma, zase Rio… Pořád se něco dělo, myslím, že jsem připravený výborně.

Náročná na psychiku byla už domácí nominace, kdy jste bojoval s Vavřincem Hradilkem a Vítem Přindišem. Cítil jste se po ní vyšťavený?

Mně se právě ty dva tři týdny po mistrovství Evropy, kde jsem si nominaci zajistil, jezdilo strašně dobře. Člověk si hrozně věří, vycházelo mi na vodě všechno. Až pak ke konci soustředění v Riu, kdy jsem se unavil, začaly přicházet chyby.

Jaká je na trati v Riu voda? Čistější než v zátoce, kde pojedou třeba jachtaři?

Je průzračná, chlorovaná. Ale vypařuje se, tak ji doplňují normálně pitnou vodou z kohoutku.

V Troji při trénincích to tedy asi bývá s čistotou vody podstatně horší.

Radši ani neřeknu, co všechno občas potkáme, někdy i nafouklé krysy. Nejhorší to je po dešti, když nestíhají čističky. To chodíme na vodu neradi…

Jiří Prskavec
Narozen: 18. května 1993 v Mělníku
Disciplína: K1
Trenér: Jiří Prskavec starší
Klub: USK Praha
Úspěchy: mistr světa z Londýna 2015, vicemistr světa z Prahy 2013, mistr Evropy z Krakova 2013, Vídně 2014 a Liptovského Mikuláše 2016, bronzový z MS 2011 v Seu d´Urgell, bronzový z olympijských her mládeže v Singapuru 2010, mistr světa do 23 let z Wausau 2012 a Foz do Iguacu 2015 (vše individuálně), navíc v hlídkách mistr světa z Londýna 2015, vicemistr světa z Deep Creeku 2014, mistr Evropy z Krakova 2013 a Liptovského Mikuláše 2016 (vždy s Vavřincem Hradilkem a Vítem Přindišem).
Stav: svobodný, přítelkyně Tereza
Vzdělání: maturita
Záliby: skateboarding, surfing, procházky se psem, poker, hry na počítači


Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Češi

Filtr článků - Češi


Podsekce:

     
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Medaile

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..