Skoro rok nemohl chodit, nohu doteď nevytočí. Naštěstí jsem si vybral dobrý sport, říká Prskavec

Na levé kyčli se mi přestala vyživovat jamka, začala se mi rozpadat a museli mi ji při operaci spojit. Bylo mi šest let, tolik si nepamatuju, jak jsem k tomu přišel. Spíš potom, kdy jsem chodil s dlahou a měl jsem takovou destičku s kolečkama, na které jsem jezdil kolem kanálu. A pak jsem dostal kolo na ježdění, když jsem nemohl chodit. Také si vybavím, jak jsem se bál cestou na operační sál, to člověku zůstane v hlavě.

Dva měsíce po operaci s rehabilitací, pak časté prohlídky, dávali mi dlahu, bylo toho dost. Máma říkala, že to byl skoro rok, kdy jsem moc nechodil.

Hybnost levé nohy mám výrazně menší, vůbec ji nevytočím, i když jsem ji protahováním dostal na slušnou úroveň. Cítím, že tam je blok oproti pravé noze. Ale v lodi mi to rozhodně nevadí, naštěstí jsem si vybral dobrý sport. (úsměv)

Určitě. Beru asi pět lidí, vedle mamky i přítelkyni, tetu se strejdou, jednu babičku.

Na dospělých akcích máme pořád k dispozici Tomáše Dvořáka, dokáže mě vždycky rychle uvolnit, nestrávím tam moc času. Ale když trénuju v Praze, jdu za mamkou, to je nejjednodušší. Je fajn, když mě namasíruje po těžkém tréninku.

Takhle bych to neřekl. Taťka měl jako trenér svoje závodníky, už když jsem začínal, a byli lepší. Takže jsem občas musel jezdit sám nebo s jinými trenéry. A jak jsem se zlepšoval, začal se mi věnovat víc a postupně jsem byl skoro nejlepší ve skupině, tak jsme to i víc probírali. Pro mamku jsem samozřejmě jezdil nejhezčeji odmala, to je jasný. (úsměv)

Tak trochu jo… Jezdili jsme do Slovinska, vždycky tak nějak k Tacenu, nebo na Slovensko někam poblíž Liptovského Mikuláše. Chodili jsme po horách, jezdili jsme na kole, i když ta voda tam byla vždycky. Ale já si to užíval. Dovolená bez vody pro mě není dovolená.

Naučil jsem se tam anglicky a udělal jsem si spoustu kamarádů jak od vody, tak ze školy, byla to skvělá zkušenost. Kdykoliv teď budu chtít jet do Kanady a sjet si nějaké divoké řeky, můžu u kohokoliv zůstat. Musím se tam ještě někdy vrátit, naposledy jsem tam byl asi před čtyřmi lety.

To zase chtělo, nikdy jsme nepřemýšleli, že bychom tam zůstali. Jeli jsme tam na dva roky, i o prázdninách jsme se vraceli. A reprezentace? Vždycky jsem se cítil jako Čech, sice jsem za Kanadu mohl jet na juniorské mistrovství světa, ale nelíbí se mi, když někdo mění občanství, aby mohl jezdit na nějaké akce. Radši budu fandit Čechům, než abych jel proti nim.

Bylo znát, že soupeři nebo trenéři si mě točí, což mě trochu štve, ale s tím nic neudělám. Člověk si toho všimne při jízdě, pak už to neřeší. Průjezd se stejně okopírovat nedá, jak se mění voda, ale nájezd ano. Někomu to může pomoct, já ničí styl nekopíruju. Spíš se natáčíme sami, člověk na iPadu hned vidí, co udělal špatně a co dobře.

Dá, asi nikdy jsem nestrávil tolik času tréninkem. Od mistrovství Evropy jsem jel úplně naplno, až týden před šampionátem do 23 let jsem měl volnější.

To ne, člověk se pak aspoň víc těší na závody. Navíc to rychle utíkalo, jak jsme byli dva týdny v Riu, tři doma, zase Rio… Pořád se něco dělo, myslím, že jsem připravený výborně.

Mně se právě ty dva tři týdny po mistrovství Evropy, kde jsem si nominaci zajistil, jezdilo strašně dobře. Člověk si hrozně věří, vycházelo mi na vodě všechno. Až pak ke konci soustředění v Riu, kdy jsem se unavil, začaly přicházet chyby.

Je průzračná, chlorovaná. Ale vypařuje se, tak ji doplňují normálně pitnou vodou z kohoutku.

Radši ani neřeknu, co všechno občas potkáme, někdy i nafouklé krysy. Nejhorší to je po dešti, když nestíhají čističky. To chodíme na vodu neradi…